Přátelé krásy ukryté ve verších,

Foto: Janek Gant

jsou tomu právě dva roky, kdy světlo světa spatřila kniha, jež završila mé mladistvé horování pro poezii s výstižným názvem: „Až vyhasne svět”. Projekt, který povstal z popela, téměř z ničeho, zažehnut z jiskřičky naděje, že stojí za to ztělesnit to, čím jsem žil během doby svého mládí, co jsem vytvořil skrze svůj pot, krev a slzy. Zpočátku asi málokdo v mém okolí věřil, že tento ambiciózní projekt bude dotažen až do finální realizace a korunován slavnostním křtem. Takový jsem zkrátka já, sice kolikrát dlouho otálím, ale jak už se pro něco rozhodnu, už ani pár volů mne od toho neodvrátí. Povím vám něco o zákulisí vydavatelské činnosti na vlastní pěst.

Žádná prostřední cesta

O čem je skutečně vydávání vlastní knihy bez sponzorů, bez nakladatele, bez jakýchkoli zkušeností? Řeknu to jednoduše. O něco takového by se měl pokoušet především člověk mladý a plný nadšení, který ještě neví, do čeho jde, a je tomu ochoten obětovat prakticky cokoli. Pokud to nemyslíte vážně, anebo jenom tak zpola, dobře vám radím, nedělejte to. Pokud tomu nejste ochotni obětovat svůj čas, nezměrné úsilí, které nikdo nevidí, a které nikoho nezajímá, svůj spánek, svou předstíranou užitečnost v zaměstnání, svou angažovanost v rodině a v neposlední řadě i své finance, které se vám nikdy nevrátí, potom si najděte raději jinou zábavu. Anebo se pokuste přesvědčit nějakého nakladatele, ať vám vaši knihu vydá. Třeba budete mít štěstí.

Já nešel prostřední cestou. Bylo tomu na konci roku 2015, kdy jsem se rozhodl pro vydání tohoto počinu. Je pravda, že již dříve jsem s touto myšlenkou koketoval, ovšem opravdové rozhodnutí, to je něco jiného. Psal se prosinec 2015 a já jsem skládal rigorózní zkoušky a obhajoval svou rigorózní práci. Tomuto projektu jsem se intenzívně věnoval dva roky (ovšem to je jiný příběh). Když jsem práci řádně obhájil a získal kýžený titul, říkal jsem si: „A co budu dělat teď???” Jelikož jsem byl svými přáteli již delší dobu při předčítání mých básní během večírků podněcován, ať to vydám, řekl jsem si, že je asi opravdu načase. Shodou okolností se blížilo výročí 20 let od doby, kdy jsem začal vážně psát poezii, tedy od roku 1996. Gymnazijní léta jsem měl dávno za sebou, stejně tak vojnu, vysokou školu… No a co!

Když jsem se do toho dal, od začátku jsem věděl, že se nespokojím s ničím menším, než se 100% profesionálním výsledkem. A to bych nebyl já, kdyby tam nebylo i něco navíc. Těšit se tedy můžete i z úvodu, předmluvy, epilogu a dokonce domluvy 😉

Archeologie básní

Nejprve jsem se pustil do sbírání svých básní. Nebylo to jednoduché, hlavně u těch nejstarších. Sice většina byla již kdysi přepsána do digitální podoby, ale upřímně, jak je v roce 2016 dostanete z 3,5` diskety??? Povedlo se, ale jednoduché to nebylo.

Podobně jsem se rozpomněl, že jsem během mého kolejního působení v Olomouci napsal celou řadu krátkých básní formou sms. Ty zůstaly archivované v mém prastarém telefonu Siemens, který jsem naštěstí nevyhodil. Skrze jednoho nadšence do starých telefonů, který ještě vlastnil servisní kabel a potřebný software, se mi to nakonec podařilo. Jenže rozkódovat textový soubor, v němž bylo asi 500 sms bez jakýchkoli mezer, bylo taky docela vtipné. Několik dlouhých večerů jsem měl o zábavu postaráno. Popelka to možná měla při přebírání hrachu jednodušší. Naštěstí se úsilí vyplatilo a pět básní z té doby bylo natolik dobrých, že se vyplatilo je zařadit do sborníku. 

Všechno se uveřejnit nedá. Hledal jsem nějakou logiku, podle níž bych básně roztřídil a vybral ty pravé. Nakonec jsem ze zhruba 80 textů vybral 48, které obstály ve zkoušce času. Celý sborník jsem pak rozdělil do tří údobí podle časové osy. Nedá se říci, že bych měl jednolitý styl. Nechal jsem se ovlivnit vícero umělci a každé životní období mělo svoje. Např. z mých některých nejstarších básní mě dodnes mrazí v zádech, a popravdě nechápu, jak jsem to tenkrát mohl vůbec takhle napsat. Jako by to psal člověk o 30 let starší již omletý životními zkušenostmi a ne mladík na prahu života. Ale prostě to tak tenkrát přišlo. Sbírka je seřazena chronologicky, ovšem sestupně, tedy od nejmladší básně po nejstarší. Přišlo mi to jako dobrý nápad.

Bez ilustrací to nejde

Dále jsem pro knihu sháněl ilustrátory. Měl jsem buďto neuvěřitelné štěstí anebo opravdu šlo o proces řízený bohy, neboť na celkem nenápadný inzerát v jedné facebookové skupince se mi ozvali hned čtyři lidi. Záhy se z adeptů vytřídily dvě nadějné kreslířky. Každá zcela jiná, každá z jiného kouta republiky, a přece to nějakým způsobem po úvodním oťukání začalo fungovat.

Verunka Svobodová: Mrviště paměti

Největším překvapením, ba v podstatě zázrakem, nad kterým dodneška kroutím hlavou, byla rýmařovská rodačka Verunka Svobodová, která se kreslení věnovala naposledy na základní škole. Doutnal v ní však dětský sen – ilustrovat knihu – který byl tímto oživen. Po prvních ještě poněkud nesmělých pokusech se však do toho dostala. Ona to šílenství, které se v některých mých básních nachází, zkrátka cítila. A dovedla ho ztvárnit na papíru. Když jsem jí navrhl, aby to zkusila tuší, nejdříve mi napsala, že si na to netroufá. Poté si však došla koupit kalamář a pero a pustila se do toho. A děly se věci! Najednou ty kresby získaly ještě daleko větší šmrnc. Byly sice svým způsobem naivní, ovšem o to upřímnější. A hlavně dle mého dokonale rezonovaly s mými vnitřními procesy. Dodneška na to zírám s otevřenou pusou. A nejenom já, i mnoho jiných.

Elóren: Ohlédnutí

S Elóren to bylo jiné. Ta kreslit uměla a kreslení se aktivně věnovala. I pro ni to však byla výzva, neboť byla zvyklá na dráčky a další fantasy potvory. Tady byly náměty jiné. Neuvěřitelná preciznost a zároveň nápaditost v jejím projevu vytvořila dechberoucí kresby. Většinou téma pojala tak nějak úplně jinak, než by mě vůbec napadlo. Raději už jsem jí do toho moc nekecal, především jsem navrhoval básně s pohanskou a fantasy tématikou, které dle mého konvenovaly s jejím výtvarným stylem. Lze pouze trochu litovat, že kreseb od Elóren není více. Ale to se nedá nic dělat. Preciznost chce čas – to nelze ošidit.

Sazba knihy jako zaručená cesta k alkoholismu                                      

Janek Gant a Radek Vosáhlo během práce na knize – Techtle-Mechtle, léto 2016

Zajímavou kapitolou, která mne stála asi nejvíce úsilí a nervů byla spolupráce s grafikem a sazečem Radkem „Vosičem“ Vosáhlem. Tento velmi šikovný až geniální grafik měl podobné móresy jako jiní geniální umělci. Jako svůj pracovní ateliér si zvolil domovskou putyku páté cenové skupiny „Techtle Mechtle“, kde trávil takřka všechen čas svého mládí.

Příprava grafiky a sazby knihy

Pracoval s velkými výkyvy většinou až v pozdních večerních hodinách dle aktuálního naladění a míry alkoholu v krvi. A tomuto jeho životnímu stylu jsem se musel chtě-nechtě přizpůsobit, když jsem chtěl knihu dokončit. Je vám asi jasné, že s běžným rytmem pracovního týdne to nešlo příliš dohromady.
Léto a začátek podzimu bylo v tomto ohledu hodně náročné. Naštěstí jsme to společnými silami dotáhli do konce, uff. Ostatně, můžete se přesvědčit sami.

Kniha jako projektové řízení

Říká se, že prostřední fáze každého úspěšného projektu připomíná katastrofu. A tak tomu skutečně v mém případě bylo. Ještě štěstí, že jsem měl osvojené některé návyky z GTD Davida Allena. V hlavě jsem tak neměl prakticky nic jiného než přípravu knihy a jejího křtu. Cokoli mne k tomu napadlo, psal jsem si jako úkol na list papíru, který jsem neustále nosil s sebou. Splněné úkoly jsem odškrtával, ty zbylé jsem si přepisoval na čistý papír. Bylo to, jako když Héraklés bojoval s Hydrou. Za každý splněný úkol totiž vyskočily dva nové. Nakonec se to přece jen začalo trochu pročišťovat a události nabývaly ten správný směr.

Hold svaté Kateřině

Nátisky stránek

Pro tisk a vazbu knihy jsem oslovil tiskárnu Jan Macek v Jablonci nad Nisou, s níž jsem měl již předchozí dobré zkušenosti. Na vytisknutí a svázání knihy bylo přesně čtyři týdny, což byl termín dosti šibeniční. I přesto se toho pan Macek se svým týmem ujal opravdu se ctí a výsledek byl naprosto profesionální. Největší strach jsem měl z barev na obálce, zdali se náhodou neposunou nějakým nezamýšleným směrem. Nestalo se tomu však tak a obálka vypadá naprosto tak, jak jsme ji spolu s „Vosičem“ zamýšleli. Ale ty nervy, které to doprovázelo, ty bych vám vážně nepřál.

Kniha spatřila světlo světa právě v pátek 25. listopadu 2016, tedy na sv. Kateřinu, jež je patronkou všech tiskařů – jak symbolické! A bylo tomu přesně týden před plánovaným slavnostním křtem knihy (o tom však až příště). Až teprve, když jsem doma na koberci vyskládal dvě stě výtisků své vlastní knihy, začal jsem věřit tomu, že se projekt zdařil. Do té doby skutečně spíše připomínal jen krůček od naprosté katastrofy.

A je to doma!

Jsou tomu právě dva roky. Tenkrát svatá Kateřina napomohla, a to možná větší měrou, než si vůbec kdo umí představit. A nejspíš nejenom ona. Onehdy jsem vážně cítil ve vzduchu síly nad moje chápání. Sice jsem byl navenek roztěkaný a nesmírně vyděšený, jak celý ten ambiciózní projekt, do něhož bylo zapojeno tolik lidí, vlastně dopadne, a přece jsem byl hluboko uvnitř dokonale klidný. Těžko se to popisuje i těžko chápe. Bylo to, jako bych stál přímo v oku hurikánu. A kolikrát, i když tomu skoro nic zvnějšku nenasvědčovalo, jsem si byl uvnitř naprosto jistý tím, že vše skvěle dopadne. A světe div se, ono skutečně dopadlo, a to zcela bez ztráty kytičky. Potom nezbývá, než se s neskutečnou pokorou poklonit a poděkovat – všem nápomocným silám.

Zářící svět

Jsou tomu již dva roky, a zjišťuji, že kniha je stále živá. Neupadla v zapomnění, žije si svým vlastním životem. Někdy se nestačím divit tomu, jak je jí rozuměno a jak k ní kdo přistupuje. Není však na autorovi, aby určoval, jak má být jeho dílo vykládáno. Kniha tato, byla pro mne samého především cestou nazpět k sobě samému, do minulosti (především do adolescentního údobí) a zase krůček po krůčku nazpátek. Bylo to o hledání sama sebe za cenu spousty slepých a temných uliček. A ve finále potom přišlo (snad) nalezení světla. Pokud bude mými čtenáři uchopena terapeuticky a třeba jen něco málo střípků bude díky mému dílu poskládáno do nové mozaiky, jež začne dávat smysl, potom je to nejvíc, v co lze vůbec doufat. A to je snad až moc troufalé přání.

Přeji vám, ať se nebojíte nahlédnout i do temnějších koutů svého vnitřního světa, neboť právě tam se skrývají ty největší poklady. A pakli svůj stín prozáříte, začnou se dít divy, to vám garantuji.

Nechť váš svět žhne a září!!!

Objednejte si knihu jako skvělý a neotřelý dárek pod stromeček.