Jawa 500 OHC – foto: Tom Pavelka

Tento fejeton je o motorkách. O tom chvějivém pocitu v břiše, když se posadíte na ono jednostopé vozidlo, zaberete za plyn, a ona se s vámi dá v let. O tom větru okolo uší, hvízdání a rozmazané krajnici. Ale také o kochání se krajinou z pohodlného posedu. O svezení kamarádky k rybníku, o machrování před kamarády anebo pocitu, že z různých lapálií a marasmu dospívání lze jednoduše ujet kamsi do dáli. Motorka je o snění, o té křehké romantice dvou kol, ale i o rebelském řevu dvoutaktního stroje provázeného i pověstným bílým čoudem.

Motorky a dospívání

Motorka a dospívání k sobě neodmyslitelně patří podobně jako Spojené státy a válka ve Vietnamu. Vždyť i v kultovním Pulp Fiction si motorka zahrála jednu z důležitých rolí. Butch se svou snoubenkou se na chopperu mrtvého Zeda přesunuje za svým bratrem do Knoxwillu, (kde, jak víme, žil jeho otec i děd) – lze to tedy symbolicky chápat jako proces stávání se dospělým chlapem, jehož si lze vážit pro jeho mravní kvality (jako táty i dědy).

S tátou na motorkách v Německu 2009

Přitažlivost motocyklů pro dospívající chlapce i muže je na první pohled zcela pochopitelná. Jednak zcela logicky dovoluje rychlý a snadný dosah jinak obtížně dosažitelných destinací v dojezdové dráze bez potřeby přizpůsobovat se jízdním řádům nebo (hůř) být odkázán na transport svých rodičů. Stačí nakopnout mašinu a vyrazit třeba do městečka vzdáleného 30 km za nějakou holčinou. Motocykl pochopitelně evokuje i starodávný dopravní prostředek – koně. A tak se mladík může cítit podobně jako rytíř na koňském hřbetu putující do Svaté země (zvláště navleče-li se celý do kůže a na hlavu nasadí integrální přilbu). Úžasné zrychlení přímo svádí k závodění a testování svých možností. Přesedlání z Pionýra nebo Babetty na silnější stroj po dosažení 18 let je pak pro mnohé dospívající obrovský krok vpřed – jakási vstupenka do světa dospělých. 

Motocyklová romantika

Motocykl je děsně romantická záležitost. Rozhodně ho nelze považovat za příliš racionální vynález. Nejste na něm chráněni před rozmary počasí, je velmi náchylný k převrácení nebo uklouznutí na mokré vozovce, špatně si poradí s kolejemi a pískem na cestě. Při střetu s jiným motorovým vozidlem to nedopadá zrovna nejlépe pro motocykl ani pro jezdce. Nabourat napřímo do sloupu v rychlosti 30 km je pro motorkáře prakticky rozsudkem smrti. Zatímco do auta můžete snadno vzít kamaráda, příp. celou rodinu, a naložit ho spoustou zavazadel, na motorce to neplatí. Spolujezdce sice vzít můžete, ale je s tím spojena celá řada omezení. Bezmála půl roku se nedá jezdit skoro vůbec (já vím, mnoho motorkářů-drsňáků by mi v tomto bodu oponovalo). Na ovládání motocyklů to chce mnohem větší schopnosti a psychickou kondici, než na řízení auta. Jezdec musí být více ve střehu a více předvídat dění na silnici. A jak to bolí, když to položíte!!!

Můj motorkářský příběh

U mne to přišlo až na vysoké škole, kdy jsem si díky prázdninové brigádě v Německu vydělal dostatek peněz, které nejenom pokryly roční studijní provoz. A tímto vysněným bonusem byla opravdická „velká” motorka. Nemluvím zde o nějaké Hondě, to přece jen bylo nad mé studentské možnosti. Pořídil jsem si Jawu 350 (model 638 – pro zasvěcené). A začala velká životní lekce. Celé to, ouha, probíhalo jinak, než jsem si naplánoval. Bylo to vlastně velmi komické – z dnešního pohledu.

Jawa 350 – typ 638

Zatímco běžný uživatel motorky na ní hlavně jezdí, a občas tu a tam něco poopraví, ale jinak tankuje benzín, dolívá olej a dofukuje pneumatiky, a víc neřeší; u mně to bylo přesně opačně. Radost z ježdění na skvělé a silné motorce trvala sotva dva měsíce.

A poté začalo martýrium v podobě poruch skoro naprosto všeho. Začalo to kladívkovým zapalováním, následně zlobilo dobíjení, baterka, motorka mi záhadně zkratovala, řešil jsem karburátor, převodovku, výbrus, kliku… Nekecám, ta mašina byla prokletá! Za dobu jejího provozu se porouchalo snad všechno, co se porouchat mohlo. Je pravda, že za tím stála i má nezkušenost, a tak jsem některé věci řešil příliš amatérsky. Když jsem se např. marně týden snažil najít zdroj zkratu, naštval jsem se a z motorky vytrhal úplně všechny dráty. Až poté jsem teprve sháněl schéma elektrického zapojení, abych to dalších 14 dní tahal drát po drátu, naštěstí úspěšně. A tento boj mě naplnil hrdostí, jakou zažívali vítězové bitvy u Thermopyl. Oproti téhle úloze mi zkouška ze statistiky přišla jako naprostá brnkačka.

Cena za poznání

Z humanitně zaměřeného studenta se během pouhých pár měsíců stal technický typ dychtivě hltající všechny příspěvky na fóru Jawamania a snažící se pochopit, jak vlastně funguje řazení v motoru. Motorka se mi stala jakousi posedlostí (monománií) a přitahovala neuvěřitelné množství mé mentální energie. Jenže, nebylo mi dáno užívat si s ní příliš radostí. Daleko více času jsem strávil v dílně s rukama začerněnýma od šmíru v zoufalé snaze vytvořit z 30 let starého stroje spolehlivou mašinu.

Postupně jsem do ní investoval neuvěřitelné množství peněz (při 50 tis. už jsem to přestal počítat). Nakonec se mi ji přece podařilo dát do stavu, kdy jezdila relativně spolehlivě. Ovšem za jakou cenu??? I přes tu obrovskou práci a sumu peněz to byla stále jen Jawa. Holky se za mnou neohlížely a zadní sedadlo bývalo až povážlivě často neobsazené.

Občas mne i svezla 🙂

Měl jsem to zapotřebí??? Jako učební lekci zřejmě ano. Naučil jsem se něco o technice, co by mě jinak zcela minulo. Naučil jsem se, že každý problém má nějaké řešení, a že přijít na něj vyžaduje úsilí a časovou investici. Naučil jsem se říci si o pomoc (to když mě na cestách nechala ve štychu). A naučil jsem se, že sny je třeba si nejenom plnit, ale také se jich umět vzdát, když se ukáží jako nadále nepřínosné…

O čem to celé bylo?

Byl to o nenaplněném snu o svobodě. Toužil jsem po svobodě, neboť celý dosavadní život jsem ve své rodině zažíval jen nesvobodu a naprosté neuznání úplně ve všem. Motorka mi tohle vše měla poskytnout. Jaká bohapustá iluze! Ani při nejlepší vůli nemohla. Potřeboval jsem pochopit zásadní pravdu: Řešení vlastních problémů se neskrývá ve věcech vlastněných – skrývá se tam, kde obvykle nikdo nehledá – uvnitř sebe samého.
Tenkrát to nevyšlo. Možná se jednou ještě k poetice jednostopých strojů vrátím. To bude však již jiný příběh…

A nyní nadešel ten pravý čas si připomenout báseň, kterou jsem napsal v den, kdy jsem po sedmi letech své nepříliš slavné motorkářské éry svou mašinu prodal. Je tomu právě sedm let…

 

Motoloučení

Až utichne dvojtaktní rachot a řev
až vyvane spalin ze dvora smrad
až zemře kus tebe, cos měl tak rád
a uložíš přilbu do truhly a křiváku rozpáře se šev
 
Pak skloníš hlavu a oči se zamží
pro svobodu malichernou, žes chvíli snad žil
v těch dvou kolech paprscích kus duše utopil
jak rád věřil jsi, že oleje šmír je ti vším
 
Kdyžs projížděl Dubem, Smržovkou, Radčí
co mraků se honilo v zpětných zrcátcích
snad věřils v svých mladických počátcích
že nebude nic, co bys býval byl chtěl mít rád radši
 
Vystydnul motor a zareznul píst 
nádrž, řídítka i sedlo jenom prach odívá
smutná jsou světla, jak dlouho tu prodlívá
chtěla by ještě snad jednou tě svízt?
 
Vem bednu s nářadím a hadrem utři slzy
ulož ji tam, co truhlíky od letních květin
zamávej naposled a dům pak zamkni
byť marný, přec v tom byl kus pravé krásy
 
2011