Přátelé, kamarádi, příznivci břitkých veršů,
to tady ještě nebylo! Unikátní básnické vystoupení dvou legendárních jabloneckých básníků pod širým nebem. Krom mé osoby vystoupí Martin Trdla chystající debutovou sbírku. Velmi komorní „folkové” vystoupení v krásném prostředí lesoparku na Žižkově vrchu, kde bylo z evropských fondů mj. vybudováno kruhové dřevěné pódium, které patrně čeká právě na nás 🙂
Budeme se moc těšit na vaši účast. Nebude se opakovat!!!
A je dohráno. K lítosti mnohých diváků kultovní seriál Hra o trůny dospěl ke svému konci. Závěr příběhu vzbuzuje u většiny diváků rozpaky. Naštěstí, nic nás nenutí hodnotit celý seriál podle jeho finále. A můžeme se zaměřit na to, co je na tomto díle skutečně zajímavé, a to je dle mého velmi propracované psychologické vykreslení postav (minimálně do šesté sezóny, potom to přestává být věrohodné).
Ke sledování Hry o trůny jsem byl přemluven Elóren, a to když jsem v roce 2016 připravoval k vydání svou knihu, již mi ona ilustrovala. I přes mou počáteční skepsi jsem rád, že jsem ji nakonec poslechl. Shlédl jsem první díl – a zkáza byla dokonána. Ten originální svébytný svět mne zcela vtáhl do sebe a už nepustil. Rozhodl jsem se s vámi podělit o pár postřehů z psychologie hlavních postav. Tento text určitě není vyčerpávající a určitě se k tématu ještě vrátím…
Říká se jim různě, většinou dosti hanlivě. A oni se tak nevidí. Každý na ně během svého života narazíme, a to především během našeho produktivního věku. Můžou být naším kolegou v kanceláři nebo nám (častěji) dělat šéfa. O psychopatech se toho poslední dobou hodně napsalo. Mluví se o nich v tisku i v televizi a oni sami nezůstávají pozadu a pořádají přednášková turné (raději nebudu nikoho jmenovat). Já sám jsem mezi psychopaty strávil nemalou část svého života, měl jsem možnost studovat jejich zvyklosti, často z holé nezbytnosti přežití. Rozhodl jsem se tedy i já přispět svou troškou do mlýna.
Tato doba básníkům nepřeje. Ta tam jsou volnomyšlenkářská 60. léta. Taktéž svěží a uvolněná léta 90. odešla neodvolatelně do propadliště dějin. A s příchodem roku 2000 poznenáhlu, avšak o to neúprosněji se navrací praktiky, které mnozí padesátníci a šedesátníci ještě živě pamatují z let 80. nebo dokonce 70. Beze srandy! Totalita se poznenáhlu vrací a tentokrát v daleko zákeřnější formě, tím že neexistuje jednoznačně definovaná diktatura státní moci. Problém svobodného vyjádření je v tom, že člověk je chtě nechtě zapojen do institucí (pokud tedy není úplný asociál se všemi nevýhodami, které to přináší). A musí dodržovat kulturu tam nastavenou. A velmi záhy zjistí, že ve vztahu k organizaci je třeba mluvit určitým způsobem, tedy (mírně řečeno) ohýbat realitu. Obzvláště to platí ve firmě byrokratické.