Tato doba básníkům nepřeje. Ta tam jsou volnomyšlenkářská 60. léta. Taktéž svěží a uvolněná léta 90. odešla neodvolatelně do propadliště dějin. A s příchodem roku 2000 poznenáhlu, avšak o to neúprosněji se navrací praktiky, které mnozí padesátníci a šedesátníci ještě živě pamatují z let 80. nebo dokonce 70. Beze srandy! Totalita se poznenáhlu vrací a tentokrát v daleko zákeřnější formě, tím že neexistuje jednoznačně definovaná diktatura státní moci. Problém svobodného vyjádření je v tom, že člověk je chtě nechtě zapojen do institucí (pokud tedy není úplný asociál se všemi nevýhodami, které to přináší). A musí dodržovat kulturu tam nastavenou. A velmi záhy zjistí, že ve vztahu k organizaci je třeba mluvit určitým způsobem, tedy (mírně řečeno) ohýbat realitu. Obzvláště to platí ve firmě byrokratické.
Autor: Janek Gant (page 1 of 12)
Věřte, nevěřte, i básník potřebuje z něčeho žít. A jelikož ždímat rodiče je jen pro silné nátury a mecenáši se v této době nějak nehrnou, nezbývá než vzít zavděk nějakým tím všedním zaměstnáním. Básníci v byrokratických organizacích zpravidla trpí jako zvířata v zoo (Franz Kafka a Charles Bukowski jsou toho zářné příklady). Existence v rámci těchto institucí má však i své přednosti a může koneckonců být i inspirativní. Pojďme se tedy podívat očima básníkovýma na svět sám pro sebe: Svět papírů, nařízení, příkazů, pokynů, oběžníků, elektronické evidence snad všeho a těžko pochopitelné hierarchie a dělby moci.
Přátelé,
zima ustupuje a o slovo se hlásí čím dál důrazněji jaro se vším svým optimismem, radostí a bujarým veselím. I tento můj příspěvek bude tedy pln veselí, a to (historicky poprvé) formou krátkého filmu 🙂
Doporučuji pouštět se zapnutým zvukem.
V tomto okénku se budu věnovat hudebnímu stylu, který vzbuzuje mnoho kontroverzí. Pokusím se k tématu přistoupit s otevřenou myslí a srdcem a podívat se na tento fenomén nezaujatě a poněkud z jiného úhlu pohledu, který vás zatím možná nenapadl.
Říká se, že hudba je jen jedna. Má však nespočet vyjádření. Sama o sobě je projevem krásy jako nejvyššího dobra. Nemůže být tedy špatná ve smyslu etické kategorie. Může však takto být chápána?