Ilustrace: Verunka Svobodová

Adolescence jsou dny strávené na střední škole a na univerzitě, patří sem iniciační obřady, osobní vlastnictví věcí. Adolescence znamená vlasy – takové a onaké, podprsenky a menstruaci, holení a možná také nezasloužené utrpení, ničící plány a mysl – akné. Adolescence znamená rozhodnutí, čím člověk bude po zbytek svého života, nebo alespoň nápad, jak zaplnit čas před tímto rozhodnutím. Adolescence znamená (pokud tedy opravdu chcete zjistit, co vlastně znamená) přečtení asi tak tří stovek vydaných knih, několika velmi dobrých knih, které už se nevydávají, a několika tisíc článků v časopisech a odborných revuích. Adolescence je zkouškou před tím, než se divadlo vydá na zájezd. Adolescence znamená, že právě nyní byste měli odpovědět na otázku: „Co řekneš, až pozdravíš?” nebo „Když už ti plně nestrukturují čas učitelé a rodiče, jak si jej strukturuješ sám?”

Eric Berne

Ouvertura

Existuje nějaká všeobecně lidská zkušenost, která se neodmyslitelně pojí s poetickým viděním světa? Ano, je jím období dospívání (nebo přesněji adolescence) někde mezi 16. a 21. rokem věku.
V tomto období života velmi silně vynořují otázky po naší roli ve světě a po povaze tohoto světa, který se při vší té svobodě, která se poznenáhlu před námi rozevírá, zdá až děsivě komplexní. K tomu se druží pocity osamělosti, nepochopení ze strany rodičů a dalších důležitých figur a samozřejmě vzrůstajícího zájmu o druhé pohlaví, což situaci nijak nezlepšuje, spíše dramaticky zamotává. Kromě potřeby porozumět sobě a světu je tu ještě prostý fakt, že jednoduše adolescent má na poezii čas, není ještě zahlcen „opravdovými” starostmi dospělých, jako např. předstírání své užitečnosti ve velké firmě, péče o malé dítě nebo splácení hypotéky.

Hlavní drama

Verunka Svobodová: Mrviště paměti

Mladý člověk bývá chycen v pasti. Rodiče, kteří by nejvíce měli napomáhat v tomto období, které je nelehké samo o sobě, představují jen další zdroj stresu (jako by nestačilo, že se mladík nebo slečna musí rozhodnout, čím se vlastně v životě stane). Na jedné straně je tu otec: bývalý sportovec desetibojař a tramp pro každou srandu a lotrovinu, který jen co domů přišel, taška letěla do kouta – nyní však moralista, suchar bez fantazie, který u piva na potkání rozdává svoje moudra odposlouchaná v telenovelách a večerních zprávách. Na druhé straně má svojí rockovou mámu, která na koleji vstávala v půl jedné odpoledne a ve sprše si zpívala „Cry, cry, baby”, a její jedinou starostí bylo, kam vyrazit na večírek. Tahle rebelka, která jen tak tak doklopýtala ke státnicím ještě stále v alkoholovém oparu, se nyní stává tím největším kritikem vašich trojek a čtyřek na pololetním vysvědčení.
Myslíte, že vám snad tito dva ve vašem nelehkém rozhodování podají pomocnou ruku? Ani omylem! Nemůžete očekávat žádné pochopení, tím méně pochopení pro vaše selhání (kterých se oni dopouštěli ještě v mnohem větším měřítku). A pokud byste se snad snažili o diskusi po vzoru antických filosofů, jejichž nejvyšším ideálem byla pravda a ctili argumentační logiku protivníka, pohoříte jak Němci před Stalingradem. Je naivní očekávat rovnocennou diskusi, dospělí učiní cokoli, aby vás srazili ve vašem rozletu pomocí tzv. argumentace holí. Přemůžou vás pomocí odvádění pozornosti k irelevantním tématům (vaše docházka do školy), výčitkami nebo rovnou vyhrožováním.

Peripetie

Verunka Svobodová: Marast

Není divu, že tváří v tvář takovému pokrytectví se adolescent obrací do svého vnitřního světa (jeho schopnost fantazie ještě naštěstí není převálcována institucemi). A průvodcem v tomto pátrání mu mohou být hudební klipy na MTV, knižní příběhy (lhostejno zda jde o škváry z pera R. Henleina nebo o výsostná díla R. A. Remarcqua), popřípadě právě poezie. V tomto vnitřním světě tak může opět načerpat z pramenu životadárné energie a trochu té životní moudrosti navzdory všeobecnému nepochopení a frustraci. Bez těchto zdrojů by zajisté nejeden adolescent při marném boji s ignorancí a zlovůlí světa dospělých skončil v blázinci (ostatně asi ne náhodou se první ataka schizofrenie objevuje zpravidla v adolescenci).

Řešení?

Z této fantazie vyrůstá úžasná kreativita, podobně jako v dětství, ovšem s již plně rozvinutým intelektem a motorikou. Kdo se aspoň trochu dokáže oprostit od svých emocionálních zmatků, může rozvinout svůj talent (kreativita je ve skutečnosti každému vrozená a později výchovou a vzděláváním odnaučená) a přijít s něčím neotřelým až geniálním. No schválně, kolik bylo členům Metallicy, když se v roce 1981 dali dohromady? Ano, 18 let – a takových příkladů bychom našli nepočítaně!
Každá umělecká tvorba je svým způsobem adolescentní, neboť pravé umění pojmenovává věci přímo, neschovává se za nějakou sociální roli, nežvaní, nemlží, ale jde k jádru, neuhlazuje, nýbrž vyostřuje. Pokud znáte nějakého skutečného umělce, jistě mi dáte za pravdu, že nikdy z adolescence úplně nevyrostl, lhostejno, že už mu táhne na 50.

Finále

Verunka Svobodová: Cesta

Na druhou stranu to ale v adolescenci také není kdovíjaká výhra. To neustálé hledání a testování hodnot, nejistoty v mnoha sociálních situacích a zmatenost ohledně toho, kým jsem, není nic, co by si jeden přál zažívat po celý život, že? Jak si tedy najít své vlastní místo ve světě aspoň přiměřeně úspěšně a spokojeně a zároveň si uchovat cosi z oné mladické zvědavosti, nadšení pro kraviny, tvořivosti, hravosti a mravní nezkaženosti??? To je otázka, na níž si musíte odpovědět sami. Já vám mohu dát pouze nápovědu. Když zažíváte pochyby, zmatení o sobě, své roli v práci i jinde, když si myslíte, že svět je moc složitý a momentálně vám dává na frak, právě tehdy je ten nejlepší čas odložit optiku, jakou na vás pohlíží společnost (anebo se domníváte, že tak pohlíží) a přestat se za to tepat, protože tím si beztak nepomůžete. Zkuste se podívat na svou situaci skrze oči básníkovy, tak jak jste to možná bezděčně činili, když jste dospívali a každý nový den měl své zvláštní kouzlo očekávání. Možná že právě básně vám pomohou dojít do vlastního nitra, tam kde pomoc téměř nikdo nehledá, ale kde jedině se nachází. Hodně štěstí!

Post scriptum

Hezky se k tomu hodí následující báseň, kterou jsem objevil mezi svou korespondencí v dopise, jenž mi kamarádka psala na vojnu. Myslím, že autor sakra dobře věděl, o čem mluví…

 

Vás lituji, má léta dospívání
jak věřila jste, že vám patří svět
denně jste nutila mne do zpívání
teď nesesmolím pár souvislých vět

Vás lituji, vy roky rozjařené
hodiny krásných halucinací
kdosi tu nechal stát své pivo, párek s křenem
v laciném výčepu, a už se nevrací

Nikdy víc nenašels přítele, jenž by stačil
kdykoli rozplétat klubko tvých samomluv
v hlavě ti drnčí dnes jak v počítači
a výsledek je vzrůstající dluh

Vás lituji, vy léta utracená
v měně, jež dávno nikde neplatí
zbylo ti jen pár účtenek, nepřiměřená cena
jízdenka propadlá, řídký dým nad tratí

Antonín Brousek