Proč jsem si vybral tento kultovní snímek Quentina Tarantina jako předmět své dnešní analýzy? Vždyť o tomto kinematografickém dílu bylo již napsáno mnohé. Určitě ano. Tento blog se nicméně zabývá poezií života a toto dílko má v sobě takovou poetiku, že jej prostě nelze opominout. Zajisté nejsem jediný, koho tato poezie založená na nepřekonatelných hláškách (a to především právě v českém dabingu) ovlivnila během jeho mladých let. Nuže, jdeme na to, držte si klobouky, bude to jízda jak na Zedově motorce (pardon, chopperu)…

Gangsterské drama??? To sotva!

Předně: Pulp Fiction vnímám tak trochu jako druhý díl, nikoli jako samostatný film. První jsou pochopitelně Gauneři (Reservoir dogs), nízkonákladový avšak svého času zcela přelomový film založený čistě na dialozích. V tomto snímku nejde o předkládání bezuzdného a nesmyslného násilí, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jde v něm o cosi hlubšího, co je nám všem společné, a čemu všichni rozumíme (byť ne ve všem a vždy se shodneme) – o morálku. Ve snímku se řeší nejenom adekvátnost zpropitného pro servírku, ale taky daleko zásadnější věci: loajalita a zrada. Zřejmě proto film vyvolal tenkrát takové pozdvižení, nikoli kvůli krvavým scénám.

Pulp Fiction lze v mnoha ohledech pokládat za jeho volné pokračování. Nikde to není sice výslovně řečeno, ale Vincent Vega je ve skutečnosti mladším bratrem Vica Vegy. Zrovna tak zářící kufřík v Pulp Fiction není jen tak nějaký kufřík se „špinavým prádlem šéfa”, nýbrž právě ten kufřík z diamantové loupeže, kvůli kterému zemřelo tolik lidí, a  který pravděpodobně ležel nějakou dobu „ztracený”. Náhoda je v podstatě vyloučena, žádné ze jmen postav v Pulp Fiction není jen tak nějaké jméno, které h***o znamená, na to je Tarantino příliš mazaný (viz např. Butch <- butcher).

O co tam tedy jde?

Možná o to, jak si mladší brácha poradí tam, kde se to staršímu nepodařilo. Film se tváří jako ztvárnění historek z podsvětí. Jenže při zevrubné analýze se ukáže, že je to spíše ztvárnění velmi naivních představ dospívajících hochů a děvčat, jak to chodí ve „skutečném světě”, než reálné gangsterské drama. Mnozí jiní autoři si s tímto tématem poradili o poznání věrohodněji. Nejde jen o to, že hlavní postavy se vyznačují až neuvěřitelně vybroušenými dialogy, které by se hodily spíše do nějaké intelektuálské kavárny. Především většina scén, které se ve filmu odehrávají, jednoduše postrádá jakoukoli logiku a jsou tam čistě proto, aby se mohly rozvinout ony úžasné debaty, díky nimž se film stal legendou. Chcete důkazy?

Věci, které se mohou stát pouze ve filmu

Kufřík napěchovaný diamanty z loupeže se nějakým nevysvětlitelným způsobem dostane do rukou zcela neschopných mládežníků. Ti, namísto aby s ním upalovali z města, až by se jim za patami prášilo, v klídku si snídají hamburgery s Pepsi v nějakém činžáku. Velký šéf se nějakým způsobem domákl (jak? od koho?), kde se nacházejí, a poslal tam dva své hochy (proč jen dva, když jde o tak důležitý materiál?). Po zazvonění na zvonek jim mladíci důvěřivě otevřou a pustí je dál (to je, sakra, nenapadlo, že se po tom kufříku bude někdo shánět?!!). Poté, co ukrytý střelec ani jednoho z nich nezasáhne (což se ovšem stát skutečně může), u Julese dojde k náboženskému obratu.

Následně při transportu kufříku Vincentovi „selže zbraň“ a zasviní tak celé auto mozkem a krví transportovaného nešťastníka. Zřejmě jenom proto, aby byl důvod se objevit v prostředí pro gangstery naprosto netypickém – v domku normálního chlápka (byť trochu pošuka) a mohlo dojít k další úžasné výměně hlášek (scéna s kávou patří mezi mé nejoblíbenější).

Další obraz také moc neodpovídá realitě. Šéf se o trable svých hochů živě zajímá a posílá tam všemocného pana Wolfa, kterého zřejmě platí čistě za to, že řeší problémy jiných neschopných podřízených, do nichž se dostali vlastním přičiněním (inu, firemní kultura, jak se patří). Pan Wolf vše hravě vyřeší, aniž by přitom hnul prstem, čistě komandováním oněch dvou packalů. (Jak by se takový člověk hodil u nás v podniku!)

Po vyřešení tohoto problému se ještě oba hlavní hrdinové zastaví na pozdní snídani v bistru, kde shodou náhod zrovna probíhá loupež v režii dvou amatérů. Jelikož u gaunera Julese těsně před tím došlo k rozhodujícímu obratu, nechává oba dva loupežníky odejít s lupem i se svou peněženkou. A především je tím ospravedlněn onen teologický rozbor (mimochodem, ona známá citace se v Bibli nenachází, je pouze Ezechielem inspirovaná). A takto bych mohl pokračovat dále, ale to jistě dobře znáte…

Morální profil Vincenta Vegy

Když se podíváme na ústřední postavu celého snímku Vincenta Vegu kritickým pohledem, snadno postřehneme, že je sympatickou postavou jen zdánlivě. Ve skutečnosti má celou řadu nectností, které u druhých obvykle odsuzujeme. Vincent je líný, drogově závislý, neochotný přemýšlet a navíc si po použití záchodu nemyje ruce (což se mu taky nakonec stane osudným). I přes určitou namachrovanost a světáctví se ukáže, že naprosto nezvládá řešit problémy, do nichž se navíc dostává čistě vlastní hloupostí. A taky za ně odmítá převzít sebemenší zodpovědnost („Stalo se to, no. Já prostě nevím, proč to vystřelilo.”). Je jednoduše lehkovážným floutkem, což dokazuje opakovaně. A když se něco schruje (jeho vinou), snaží se to na někoho hodit. Třeba když jeho společnice následkem požití jeho drogy (z německého pohoří Herz) zkolabuje, činí za to odpovědným svého prodejce drog. Chtěli byste mít Vincenta Vegu za kolegu v práci? Já tedy ani omylem!!!

Řekli jsme si, že ústředním tématem snímku je morálka (stejně jako v Gaunerech). Vincent není morálně konzistentní postavou. Sice moc dobře chápe, že masírovat nohy ženě šéfa podsvětí není úplně košer, a že dotyčný musí očekávat nějakou reakci, a přesto ještě týž den večer velmi vážně uvažuje, že se s toutéž ženou vyspí. „Loajalita je důležitá!“ Přesvědčuje sám sebe před zrcadlem, protože právě s loajalitou má obrovský problém (na rozdíl od svého staršího bratra, který jednoduše loajální byl a ani na okamžik by ho nenapadlo pochybovat o tom, co má dělat).

Lidské… příliš lidské

Co vám to celé připomíná? Je to lidské, ano. Až příliš mnoho lidí okolo nás se chová v práci i doma obdobně, jen to zpravidla nemívá tak fatální následky. A je to taky naprosto nedospělé. Jestliže jsme si v minulém článku definovali dospělost jako převzetí zodpovědnosti za svůj život a za svá rozhodnutí, vidíme zde něco z toho? Já tedy ani co by se za nehet vešlo.

Celé to spíše připomíná partu výrostků, kteří si pouze hrají na gangstery. Tarantino tak stvořil svět, který s tím reálným nemá mnoho co do činění, jakkoli může působit svůdně a lákavě. Ve skutečnosti celé kouzlo tohoto snímku tkví v tom, že pojednává nevtíravým a velmi trefným způsobem o problémech adolescence. Ano, Pulp Fiction je film o adolescentech a pro adolescenty (bez ohledu na skutečný věk). A já vám to spolehlivě doložím:

Většina postav chce někam patřit, být součástí party, řeší se problém loajality vs. zrady a taky identity, poslušnosti vs. touhy po svobodě (zde reprezentované především kouřením a užíváním drog). Pro adolescenta je důležitá sebeprezentace skrze způsob oblékání, hlavně se nechce ztrapnit: Ostatně, to se naplno projeví, když se Jules s Vincentem musí převléci z mafiánského outfitu do kraťasů a triček s legračními nápisy. Pro adolescenta jsou důležité symboly, chce dělat dojem. To vše nabízí Pulp Fiction vrchovatě.

Film pro adolescenty

Asi nejzřetelnější je to ve scéně, kdy Vincent vezme Miu na večeři. Během tohoto rande je nesvůj jako prvňáček před tabulí a zoufale se ji snaží bavit. Nepřipomíná nám to naše vlastní trapná randeta během dospívání??? A proč Vincent Vega provokuje na baru chlapa, o němž ví, že by ho kdykoli sejmul jedinou ranou? Jistě si to dovolí jenom proto, že nad ním v tu chvíli drží ochrannou ruku jeho šéf, jenž k němu i přes jeho naprosté diletantství chová důvěru. A právě takové frajeření je sice naprosto zbytečné, avšak běžné právě v období adolescence. Ani Butch se nechová o mnoho vyzráleji – v reakci na to objede Vincentovi auto čtvrťákem.

Vincent není nějaký romantický pistolník. To je zřejmé z jeho naprosté lehkovážnosti a neopatrnosti, která však nepramení ze schopností, jako spíše z čiré hlouposti. Svůj základní pracovní nástroj – pistoli – neumí řádně používat. Klidně diskutuje s odjištěnou zbraní s nábojem v komoře, nejistí si záda, zbraň si strká jenom tak do kalhot (možná stále odjištěnou) nebo ji naopak nechá bez dozoru ležet na kuchyňské lince v cizím bytě, zatímco jde na záchod. Když se děje něco důležitého, a měl by skutečně dávat pozor, čte si raději francouzský komiks a nevnímá, co se kolem něho děje. To daleko spíše připomíná otráveného adolescenta (nebo možná i puberťáka), než dospělého uvědomělého chlapa. (Ostatně, již jeho jméno o něčem vypovídá – dobře by se vyjímalo v nějaké počítačové hře.)

Ovšem ani jeho ženský protějšek na tom není o mnoho lépe. Mia Valaceová ponejvíce připomíná znuděnou adolescentku, která ráda provokuje chlapy, dělá z nich hlupáky (ačkoli ona sama neví nic o ničem) a hraje si na dámu. A když se situace zvrtne, tváří se, jako že za nic nemůže. Ostatně, její identifikace s Liščí pětkou, seriálem pro teenagery, to jednoznačně dokresluje.

Je to o nás!

V čem je tedy tolik fascinující tento zápletkově poměrně chudý snímek pojednávající o třech smolných dnech Vincenta Vegy? Snadno nám umožňuje identifikaci s některou z postav, zejména s Vincentem, jenž se velmi snaží působit určitým dojmem, ve skutečnosti je za tím vším naprostá nejistota a zmatenost ohledně své vlastní role. Též neochota převzít zodpovědnost za své činy, neochota přemýšlet, neochota řídit se pravidly. Vincent se chová nezodpovědně, když se však dostane do problémů, očekává, že někdo (rodiče, instituce), za něho problém vyřeší. Možná že až příliš nám to může připomínat nás samé v mnoha životních situacích.

Na druhou stranu, kulisy, v nichž se vše odehrává, se zdají být natolik vzdálené našemu všednodennímu světu, že nám to umožňuje odstup. Film např. neznázorňuje následky masáže nohou šéfovy manželky, a ty zůstávají pouze předmětem zábavného diskurzu na okraji dějové linky. Je to zábavné a zároveň umožňuje jistou katarzi. Navíc zcela logický závěr filmu (Vincent se nechá hloupě zabít) je díky chytrému sestřihu schován „uvnitř“ filmu, že nás tudíž příliš nezneklidňuje. Pokud bychom nad tím chtěli nějak hlouběji dumat, záhy je to překryto scénou v oné obskurní zastavárně, kam se souhrou vysoce nepravděpodobných náhod dostane Butch a šéf podsvětí. (To už je přece jen spíše pubertální fantazie utržená z řetězu!)
Co si z toho tedy můžeme odnést pro sebe? Ano, je to o nás. O té části věčného adolescenta, jenž odmítá dospět a převzít plnou odpovědnost za svůj svět. Vždyť i zdánlivě dospělý Vincent Wolf (v podstatě otec Vincenta Vegy) se víceméně pouze předvádí rychlým drahým autem a penězi někoho jiného.

Jules, který se rozhodne se svým povoláním seknout na základě „znamení shůry“, aspoň chápe, že musí předtím ještě vyrovnat své závazky vůči šéfovi. Ale již přitom absolutně nevezme do úvahy svou holku vegetariánku, která asi z jeho rozhodnutí „toulat se jako Cane z Kung-fu“ nebude příliš nadšená.  Film v tomto ohledu nenabízí žádné vzory hodné následování. Alespoň však klade znepokojující otázky ohledně toho, jak s našimi životy naložíme, jestli je vezmeme pevně do rukou a se vším všudy, anebo zůstaneme už napořád nezodpovědnými výrostky.

Co dodat závěrem?

Tento článek je sice kritickým rozborem, avšak zároveň je poctou filmu, jenž byl po dlouhá léta jedním z ústředních snímků mého mládí a určitě se podílel na formování mé identity. Můžete s mým pohledem nesouhlasit, můžete mne obvinit z nepochopení nebo dokonce rouhání. Možná jsem vám strhnul roušku iluzí. Ale to je život. Mám tento snímek rád a s chutí si jej zas jednou (někdy) pustím. Je totiž lidský – až příliš lidský…

Poučení z Pulp Fiction

• Buď ve střehu, když vstupuješ do potenciálně nebezpečných prostor!
• Když neumíš používat zbraň, tak si s ní nehraj!
• Drž slovo, které jsi dal!
• Nezačínej si nic s šéfovou manželkou (ani milenkou)!
• Buď střídmý v užívání návykových látek!
• A hlavně si umyj ruce po použití záchodu!

😉