Nick Cave

Šokující, nehorázné, obscénní! Tato a další přízviska dostávala od novinářů kapela Birthday Party s čele se zachmuřeným čahounem Nickem Caveem, když počátkem 80. let řádili v londýnských klubech se svým temným post-punkem. Ano, tím Nickem, který se dnes řadí do širšího proudu popkultury a který je idolem náctiletých emo stejně jako prošedivělých rockerů. Řeč však nebude o hudbě, ale o poezii, která je nedílnou součástí vyjádření tohoto nonkonformního umělce, a která stála na počátku mého básnického snažení před více jak dvaceti lety. Nebýt tohoto dekadentního světoběžníka, kdoví, jak by ta moje umělecká tvorba vypadala, a jestli by vůbec nějaká byla…

Jak jsem se dostal k Nicku Caveovi

Píše se rok 1996, poslední léta na gymnáziu a má mysl otevřená všem možným vlivům v umění: básním, krásné literatuře jako škvárům, a především hudbě. V tomto roce vychází album Nicka Cavea a Bad Seeds „Murder ballads”, které zůstává stále legendou na rockovém nebi, nepřekonané žádným jiným počinem tohoto umělce.
Co na tom, že skladba „Where the wild roses grows” si díky spolupráci s popovou hvězdičkou Kilie Minogue zasloužila odsouzení ze strany pravověrných fanoušků. Tehdy mě naprosto uchvátila, protože to bylo něco zcela jiného, žádná plytkost a uhlazenost, ale výpověď vyšinutého vraha o osudovém setkání. Tato skladba má místo v mém srdci dodnes, stejně jako většina ostatních skladeb z tohoto alba.
O rok předtím však vyšla především sbírka jeho do češtiny přeložených textů „King ink” (Maťa, 1995). Tehdy jsem Ještě nevěděl vůbec nic o Birthday party a Bad Seeds (vždyť internet byl teprve v plenkách), domníval jsem se, že se jedná o samostatné básně. Možná díky tomu jsem byl vůči nim daleko otevřenější. Básně to byly syrové, plné násilí, zvrhlých hnutí nejzazších koutů lidské duše, závislosti, pokroucených lidských vztahů a sebepohrdání. Sám Nick Cave udává, že jeho hlavní inspirací byl Starý zákon s jeho svévolným a nesmírně krutým bohem ovládajícím svůj národ systémem často iracionálních a obtížně naplnitelných příkazů a všudypřítomným strachem z potrestání. Verše byly psány volným rýmem, často bylo používáno opakování verše, což vytvářelo zvláštní hypnotickou atmosféru („hluboko v lesích / hluboko v lesích / hluboko v lesích pohřební průvod kráčí”). Nejvíce mne však uchvacovala ta ponurá atmosféra a drsnost myšlenkových pochodů a jednání hlavních postav, aniž by se přitom jednalo o prvoplánovitou krutost za účelem šoku. K tomu naštěstí Cave nikdy nesklouzl. Faktem je, že v době, kdy jsem hltal verše z jeho sbírky a poslouchal alba „Henry`s dream” a „Let love in” (a o něco později i výběr z éry Birthday party), již se u Cavea uskutečnil umělecký i osobnostní přerod reprezentovaný albem „Boatman`s call”. Jenže ty rozvláčné klavírní plochy a písničky vyznávající lásku už jaksi šly mimo mne. S ohledem na komplikované období dospívání a hledání sebe sama mi byly daleko bližší popisy psychologických hnutí různě duševně chorých jedinců.

Psát caveovsky…

Za vrchol celé jeho tvorby považuji drsný román A uzřela oslice anděla (Argo, 1995), který mne onehdá vtáhl do zvláštního krutého bažinatého světa a nadlouho nepustil. Byla to jedna z těch knih, po níž už nikdy nemůžete být stejní jako dříve. Náboženské vize, neuvěřitelná pověrčivost a především bezedné zlo v lidech, které hrozí kdykoli vybuchnout. Toto dílo snese srovnání i s takovými klenoty jako je Dostojevského Zločin a trest (ostatně Caveův velký vzor).

Když jsem se okolo svých osmnácti let pokoušel psát své první básnické výtvory, byl to právě styl Nicka Cavea, který se v nich odrážel nejvíce. Ať již to byla hypnotická rytmičnost anebo ponurá atmosféra. Nick Cave v té době zrcadlil něco z mé duše, co úpěnlivě volalo po vyjádření. Především díky němu jsem na papír začal dávat své myšlenky bez toho, aniž bych hledal rým, puzen toliko potřebou podat co nejsyrovější výpověď o sobě a o světě.

A nyní fotografie z mého archivu zobrazující mne před jednadvaceti lety během referátu na román „A uzřela oslice anděla” na hodině literatury. (Povšimněte si, jak jsem to bral tenkrát smrtelně vážně 😉 .)

Nick Cave_referát_1997

Kdo byl tento umělec?

Nick Cave byl za mlada všechno možné, jen ne spořádaný a slušný člověk. Jeho adolescentní rebelie proti všemu, co reprezentoval svět dospělých (a potažmo společnost celá) nějak zapomněla skončit po 20. roce života a pokračovala ještě i dlouho po třicítce. Sebedevastující způsob života, pitky, rvačky, kalamitní vztahy, a především absolutní pád až na dno drogové závislosti. To všechno bylo již lépe popsáno jinými a je všeobecně dobře známo. Jeho emoční rozlady a sebedestruktivní pálení mostů stály za neustálými personálními změnami kapele okolo něho (seznam čítá několik desítek jmen). Jakýmsi nepochopitelným zázrakem tohle všechno nejenom přežil, ale byl schopen při tom ještě tvořit (např. již zmíněný román napsal především v době největší závislosti na heroinu). Nejspíš právě umělecká tvorba byla jeho studnou živé vody a důvod, proč je stále naživu. Co víc, i nyní coby šedesátník vypadá v podstatě stejně jako před 30 lety a jeho koncertní vystoupení má tu samou sílu a šmrc (byť hudebně již dávno někde jinde). Nick Cave žije osudem emigranta v brazilském Sao Paulu, a tvrdí, že je zcela zasvěcen dobru a bohu. Z jeho písní nicméně i nadále prosvítá smutek, mezera v duši, kterou se mu nikdy nepodařilo zacelit.

Nick Cave v Praze 26. října 2017

Co říci závěrem?

Tento příspěvek není ani recenzí, ani životopisem, je pietou mému mladickému spisovatelskému vzoru, bez něhož kdoví, jestli bych vůbec našel odvahu sepisovat své verše. Ostatně, spoluodpovědnost za to nese i překladatel sborníku King Ink Luboš Snížek. Když se mi po 20 letech dostalo do rukou souborné vydání všech jeho textů (Volvox Globator, 2012), už to nějak nebylo ono, cosi z onoho kouzla se kamsi vytratilo (ale možná že jsem jen prostě zestárnul 🙂 ).

Snad nejlépe bude uvést některou z básní (tedy vlastně hudebních textů), z nichž mne dodnes mrazí v zádech. Můžete ji pak zkusit srovnat s některou z mým básní z období 1996-2000, v nichž je (aspoň se domnívám) podobná atmosféra a vyjádření. A nyní necháme promluvit samotného mistra:

 

Divokej svět

Drž mě, holka, můžu k zemi jít
jak hadr je mý tělo, tak mě drž.
Naše těla spolu roztajou (jsme jedno jen)
po ukřižování, holka, a znova od nuly.

Je to divokej svět.

Kostelní zvony zvoní jen pro tu naši noc.
Sem a věčně tam.
Věčně tam a věčně sem, jo jo
strofa a antistrofa.
(Pojď sem, holka, drž mě pěvně.)
Je to divokej svět, divokej svět.
V tvým náručí vzhůru celou noc.

Neodmítej mě.
Neodmítej mě.

Je to divokej svět.