„Upovídaný pojmenovává věci jen tak, aby na ně stručně poukázal, aby označil, ‚o co jde‘. Naproti tomu básník namísto obvyklého poukázání na věci, v němž se nám prezentují jako ‚dobře známé‘, nabízí takový druh vyjádření, jež nám odhaluje bytostnou strukturu věcí, a tím nás nutí do ní vstoupit. Mluvit o světě poeticky znamená téměř být zticha, pokud mluvením myslíme běžné každodenní povídání.“

Maurice Merleau-Ponty

Janek Gant hostem Milana Brože v pořadu Hovory o všem

V tomto příspěvku poodhalím roušku onoho tajemného procesu tvorby hlásek v slova, slov ve verše, verše v rýmy. Budu povídat o tom, co dělá poezii poezií a jak to mám já ve své tvorbě. Napsání tohoto textu bylo podníceno diskusí během večera Hovory o všem pořádaného Milanem BrožemDomě česko-německého porozumění v Rýnovicích 21. června 2017, kde jsem byl hostem. Nechám vás poněkud nahlédnout do své „kuchyně“.

Poezie jako psychoterapie?

Má cesta k poezii nebyla přímočará ani snadná, vyvěrala z nesnází, jimiž jsem procházel během svého dospívání. Mnoho věcí ve světě i ve mně samotném mi nedávalo smysl. Měl jsem hodně otázek a hledal jsem odpovědi. A některé z nich jsem skutečně nalézal v poezii, kterou jsem tehdy s ohromným zapálením četl. Poezie má zvláštní moc situaci popsat ve zkratce, v metaforách, dobrá poezie se dotýká samé esence bytí. A odtud byl už jen krůček k tomu, abych se sám pokusil o svou vlastní tvorbu.

Jelikož jsem tehdy hojně četl beatnickou poezii (např. Jáchyma Topola nebo texty Nicka Cavea), tíhl jsem k tématům temné stránky lidské duše. Nevyhledával jsem líbivost. Vždy mne lákalo situaci poněkud zdramatizovat, zesílit daný pocit nebo vyjádření až do absurdna, čímž jsem se přibližoval francouzským dekadentním básníkům (Charles Baudelaire, Guillame Apollinaire, apod.). Na druhou stranu nebylo ani mým záměrem šokovat. Psaní básní jsem považoval za svou privátní a velmi intimní záležitost. Poezie pro mne byla především terapií – cestou k sobě samému skrze symboly ve slovech.

Kam až lze v poezii zajít

Při psaní poezie se doporučují určitá estetického pravidla, aby na čtenáře působila co nejlibějším dojmem. Např. by se měly hojně používat samohlásky (nejvíce a, ou, o, e) a ze souhlásek především ty, které nezní rušivě (m, l, n, r). Naopak by se veršotepec měl vyvarovat sykavek (s, z, c, ž, š, č, ř). Co se týče veršů, nejlibozvučněji na nás působí rým sdružený (aabb). „Rýmy, které jsou od sebe příliš vzdálené, jsou méně zvučné než rýmy blízké. Záleží také na délce veršů. To platí i v případě, že čtenář čte báseň potichu“ (Kulka, Jiří. Psychologie umění, 2008).

V mnoha případech jsem šel vědomě proti těmto pravidlům s cílem dosáhnout maximální disonance. Zároveň jsem však nikdy nesklouzl k anarchii, v básni zůstal zachován přesný rytmus, čímž se vytváří zvláštní hypnotický proud kakofonních zvuků podobně jako u stylu noise v hudbě. Proces byl dotažen do „dokonalosti“ v básni Mrtvolnost. V ní je užit nejmenší možný počet samohlásek, ze souhlásek dominují sykavky, příp. vibranty. Pro zesílení tohoto efektu byl dále použit extrémní typ rýmu abcdefabcdef, kdy si čtenář na dokončení rýmu sakra počká. Obsah sdělení je pochopitelně plně v souladu formou. Text je artikulovatelný jen s velkým vypětím a umem a vyžaduje čtenáře s otevřenou myslí  😉 

Básně psáti – do žuly slova tesati

Nejsem z těch, jimž by múza našeptávala již téměř hotové verše. Mé básně se rodí pomalu a za cenu velkého vypětí. Spíš než hladké klouzání pera po papíru to připomíná tesání slov do tvrdé jizerskohorské žuly. Prvotní vize nové básně bývají ještě velmi mlhavé, ale je zde již přítomen nějaký silný pocit, atmosféra. Potom teprve hledám slova pro své vyjádření. Následuje mnoho škrtání a přemítání. Není výjimkou, že v procesu redigování vyházím třeba 90% již napsaného, abych dosáhl zamýšleného účinku. Některé básně prošly tímto procesem dokonce několikrát, s odstupem pár let. Jaká jen to zvláštní umanutost mne nutí k takovému vypětí sil??? Hluboce věřím, že dokončený proces básnění má opravdu potenciál nastartovat vnitřní proměnu čtenáře.

Balada o očích absintových

Můj lyricko-epický monument Balada o očích absintových byl takto během deseti (!) let rozšířen z osmi strof na neuvěřitelných 52, než jsem konečně vyjádřil své zásadní sdělení. V tomto trojúhelníkovém osudovém dramatu, do něhož je hrdina zcela záměrně uveden, získává šanci napravit svou chybu a jednak jinak než pod vlivem nízkých vášní, a tím se vypořádat sám se sebou a nalézt vykoupení. V básni je obsažena myšlenka Fridricha Nietscheho o věčném návratu a i přes temné a dramatické ztvárnění je v ní obrovská naděje. Báseň se tak stává životem samým.