Neměl jsem chodit přes ten les samotný. Ne tu noc posledního července. Říkali, že je magický modrý úplněk – jev, který nastává jednou za desítky let. A ještě navíc v den prastarého pohanského svátku Lunasadh, kdy se prolnou dva světy – ten náš a ten… Kecy! Možná ne…

Modrý úplněk

Další prázdninové čtení pro vás je tady. Původně napsáno v roce 2015 do soutěže Letní povídka na iDnes pod vlivem skutečně nastavšího vzácného astronomického jevu, tzv. modrého úplňku v noci z 31. července na 1. srpna 2015. Text byl oproti původní verzi rozšířen a v závěru pozměněn. Povídka s poněkud magickým nádechem a mravoličným vyústěním… 

Bylo horko, ani lísteček se nepohnul. Měsíc ozařoval cestu přes zalesněný hřeben, kudy jsem se v příjemné opilosti ubíral domů ze svatební hostiny mého kamaráda. Musel jsem odejít, cosi mne hnalo. Snad vědomí, že on úspěšně dostudoval, má rozjetou kariéru právníka a krásnou milou ženu, kdežto já… To je jedno. Náhle, jako bych zahlédl periferním viděním rychlý pohyb v křoví nalevo. Mohla to být kuna, nebo se mi to jen zdálo…

A znovu! Zase ten rychlý pohyb na okraji vidění. Šálí mne smysly? Byl jsem téměř na vrcholu hřebenu, okolo vystupovaly žulové kameny, a byl bych přísahal, že z nich jde namodralá záře. A pak jsem to spatřil.

Jen kousek od cesty stála dívka a usmívala se. Něco na ní však nesedělo. Na hlavě měla věnec z maliní a rudé vlasy jí spadaly dolů přes bledě zelený šat. Šat??? Byly to spíše cáry mlhy, než skutečná látka. A skrz její tělo prosvítaly stromy a skály za ní. Jiskřivě se usmála, a jako lasička zmizela za žulovou skalkou v bučinách. Chtěla, abych ji následoval.

Ač vyděšený, přece jsem chtěl jít. A nohy jako by mě samy vedly. Obešel jsem skálu až k neprostupnému bukovému houští, z něhož na mě rozkošně mávala. Prodíral jsem se po čtyřech houštinou, džíny jsem měl záhy od hlíny a bukové větývky mne drápaly po rukou i lících. Co já tady vlastně dělám??! Divil jsem se sám sobě, ale ani mě nenapadlo, že bych se vrátil na cestu. Náhle se přede mnou otevřela světlina zhruba dvacet metrů v průměru porostlá heboučkou trávou s občas rozsetými žulovými skalkami. Opatrně jsem se postavil a rozhlížel se po mýtině. Má průvodkyně na mě znovu zamávala z druhé strany a já si uvědomil, že na mýtině není sama…

Měsíc ozařoval rozptýleným namodralým jasem světlinu a já se snažil zaostřit zrak na postavy, které jsem spíše jen nezřetelně tušil na okrajích lesa. Věděl jsem, že mě pozorují, ale strach jsem nepocítil. Po chvíli se tyto bytosti z jiného světa daly do pohybu a na mýtině vytvořily kruh. Přišlo mi, že namodralá záře zesílila a jakoby vycházela přímo z prostředku kruhu. Bytosti nabývaly stále konkrétnějších kontur a již jsem je viděl téměř jasně. Byly to postavy ženského i mužského vzezření různé velikosti od zhruba pěticentimetrových skřítků až po třímetrové obry se stromovým tělem, byly poloprůsvitné a neustále měnily tvar. Cítil jsem, že chtějí, abych šel doprostřed mezi ně…

Bylo v tom víc než jen pozvání. Stal jsem se součástí čehosi výjimečného, co smrtelník běžně nespatří – slavnosti Modrého úplňku. Ozvala se hudba – uším neslyšitelná – vznášela se prostorem a pronikala ve vlnách do každého póru v těle, dynamická a přec líbezná. Nikdy jsem nic tak krásného neslyšel. Bylo to, jako by každý tón v sobě obsahoval myriády informací o všem, které přicházely přímo do mého srdce a tam působily bez potřeby zprostředkování zpracování rozumem. V tu chvíli bylo uvnitř všechno v dokonalé harmonii a bylo mi všechno jasné. Nic víc jsem nepotřeboval.

V rytmu té éterické hudby se bytosti přibližovaly ke mně. A mé tělo se samo od sebe dalo do tance. Ta, jež mne sem dovedla, spolu s dalšími dvěma vílami mne uchopily za ruce a vytvořili jsme kruh. Okolo nás se potom seskupily další kruhy z bytostí různé velikosti a vzezření. Některé z nich měly křídla a byly velmi prchavé, jiné nabývaly spíše zemitějšího vzezření s atributy bylin, stromů nebo kamení. Točil jsem se s nimi v kruhu, rozhazoval divoce pažemi, poskakoval a kroutil se ve vzduchu. A okolo mne vířily paže a nohy těch divoženek a jejich smích mnou pronikal skrznaskrz.

Taneční vír se zrychlil a okolní postavy se v té rychlosti staly jen nezřetelnými šmouhami. Jen ty jiskřící oči, ty úsměvy a vlasy švihající mne po lících – ty jsem vnímal. Podíval jsem se pod sebe a zaznamenal jsem s údivem, že mé nohy se vlastně už vůbec nedotýkají země. Věděl jsem, že se za žádnou cenu teď nesmím pustit. Koruny stromů vůkol už jsem v té rychlosti nedovedl rozeznat, staly se jednolitou tmavou masou. A měsíc se zdál být téměř na dosah.

Hudba přešla do prestissima a já se spolu se všemi bytostmi vznesl v tom šíleném reji až nahoru nad koruny buků a smrků. Museli jsme být dobře 20 metrů nad zemí, a přece jsem neměl vůbec žádný strach. Nevím, jak dlouho to celé trvalo, měl jsem pocit, že jsme protančili celou noc. Necítil jsem žádnou únavu, jenom závratné opojení. Po nějaké době se hudba začala uklidňovat a my ve spirálách klesali zas dolů a dosedli na měkkou trávu na palouku.

A jak to celé začalo, tak to i skončilo. Hudba zeslábla, až ztichla docela. Bytosti z jiného světa mi pokývly na rozloučenou a neslyšně se stáhly nazpět do hlubin lesa. Jen jedna zůstala – ta, jež mne na to místo přivedla. Lesní víla s ústy v barvě zralých malin s rozcuchanými vlasy a sukýnkou z listí. Usmívala se na mě tím nejrozkošnějším úsměvem a bylo v tom všechno. Mávla zeleným šátkem, otočila se a utíkala do hloubi lesa. V životě jsem propásl již nespočetně šancí, tahle mi utéci nesmí! Blesklo mi hlavou.

„Počkej!“ Zvolal jsem zoufale a vyrazil za ní. Utíkal jsem nočním lesem, přeskakoval pařezy a skalky a věděl, že ji nesmím ztratit. Mé nohy se sotva dotýkaly země a padlé kmeny stromů pro mne nebyly žádnou překážkou. Konečně jsem ji dohnal. Stála na nevysoké žulové skále a vycházela z ní modrá záře. Měsíc ji ozařoval zcela jasně. Oči měla černé jako dvě tůně a bylo v nich spasení i zatracení zároveň. Vyšplhal jsem nahoru na plošinu a stanul na dva kroky od ní. Tam jsem stál, hleděl do těch temných očí a ztrácel se v nich. Uvědomil jsem si, že ani po tom šíleném úprku nejsem vůbec zadýchaný. Snad mi byla na chvíli propůjčena moc z jiného světa. Potom promluvila, ač její rty se nehýbaly:

„Nejsem ta, za kterou mne považuješ. Nevedu tě za štěstím, leč do záhuby.“

„Ne, to já sám jsem záhubcem svým, ty‘s mi spásou! Já přišel za tebou a na ničem jiném mi nezáleží, jen tebe mít!“ Zvolal jsem.

 „Ach, ty blázne!“ Šíleně se rozesmála. Ale potom se zarazila a zvážněla. „Jen jednou jedinkrát mne si zvolíš, a do svého světa už nikdy se neprobudíš. Vol dobře, příteli!“

„Už jsem zvolil,“ řekl jsem srdnatě, vztáhl paže směrem k ní a nakročil. Jenže v ten samý okamžik se ve mně vzedmula bezmezná úzkost, a já se, nevím proč, zarazil. Nedokončil jsem ten krok. Snad mne přece jen vyděsila definitivnost onoho rozhodnutí. Že opustím svět, který jsem znal, jakkoli smutný byl. Zatmělo se mi před očima a kolena se mi podlomila…


Otevřel jsem oči a nade mnou jsem spatřil koruny stromů ve světle vycházejícího slunce. Celé mé tělo bylo rozlámané, kolena odřená a paže i tváře podrápané od větviček a ostružiní. Hlava mě pálila a ve spáncích mi bušilo. Ležel jsem na tvrdé žulové skále. Ještě že byla jedna z nejteplejších nocí v roce, uklidňoval jsem se. Snažil jsem se dát dohromady, co se vlastně stalo. Ještě stále jsem měl v uších ten smích a cítil vlasy švihající mne po lících. Opatrně jsem se posadil a snažil se opět naladit smysly na náš svět. A pak-!

Hrůzou se mi málem zastavilo srdce, když jsem otočil zraky doleva. Hleděl jsem přímo do propasti dobře dvacet metrů hluboké, dole poseté ostrými kameny. Místo, kde jsem si ustlal ke spánku, byla nevysoká žulová vyvýšenina zhruba třikrát jeden metr přímo na okraji srázu. Strašlivé pomyšlení, jaké jsem si zvolil lože! Kvapně jsem seskočil na bezpečnou stranu skalky a hledal cestu z toho zakletého místa. Prodíral jsem se bukovým hustníkem ve směru, kterým jsem tušil civilizaci. Byl jsem v části úbočí hřebene, kde vedou jen stezky pro zvěř. Přece jen jsem se po několikahodinovém bloudění docabrtal domů na okraji úplného vysílení. Tam jsem padl do postele, tak jak jsem byl oblečený, ani boty jsem si nesundal. 

Spal jsem až do druhého dne. Ještě že byla neděle a mohl jsem se po tom všem dát zase jakž takž dohromady. Znovu jsem v hlavě probíral celý ten zážitek a pomalu jsem docházel k tomu, že se mi to přece jen celé zdálo, poté co jsem opilý sešel z cesty a usnul. Nebýt jedné věci:

Když jsem večer šel naházet své zpocené a od hlíny zašpiněné věci do pračky, nalezl jsem v kapse od mikiny již mírně povadlou větvičku z maliníku…


Už nikdy můj život nebude jako dřív. Touto zkušeností jsem byl vytržen ze své, možná ne skvělé, přece však pohodlné existence plné sebeobelhávání. Pochopil jsem, co mi chtěla ukázat: To uvnitř mne samého se odehrává to podstatné a božské, a je jen na mně, zdali dokáži rozehrát svou hudbu sfér a sám sebe tak povznést. A taky mi ukázala propast, do níž padnu, budu-li se honit za šálivými tužbami tohoto světa…