Neměl jsem chodit přes ten les samotný. Ne tu noc posledního července. Říkali, že je magický modrý úplněk, a navrch ještě prastarý pohanský svátek Lunasadh, kdy se prolnou dva světy – ten náš a ten… Kecy! Možná ne…

Modrý úplněk

Další prázdninové čtení pro vás je tady. Původně napsáno v roce 2015 do soutěže Letní povídka na iDnes zřejmě pod vlivem skutečně nastavšího vzácného astronomického jevu, tzv. modrého úplňku v noci z 31. července na 1. srpna 2015. Text byl oproti původní verzi byla mírně rozšířen a upraven, převážně v závěru. Povídka s poněkud magickým nádechem a mravoličným vyústěním… 

Bylo horko, ani lísteček se nepohnul, a měsíc ozařoval cestu přes zalesněný hřeben, kudy jsem se v příjemné opilosti ubíral domů ze svatební hostiny mého kamaráda. Musel jsem odejít, cosi mne hnalo. Snad vědomí, že on úspěšně dostudoval, má rozjetou kariéru právníka a krásnou milou ženu, kdežto já… To je jedno. Náhle, jako bych zahlédl periferním viděním rychlý pohyb v křoví nalevo. Mohla to být kuna, nebo se mi to jen zdálo…

A znovu! Zase ten rychlý pohyb na okraji vidění. Šálí mne smysly? Byl jsem téměř na vrcholu hřebenu, okolo vystupovaly žulové kameny, a byl bych přísahal, že z nich jde namodralá záře. A pak jsem to spatřil.

Jen kousek od cesty stála dívka a usmívala se. Něco na ní ale nehrálo. Na hlavě měla věnec z maliní a rudé vlasy jí spadaly dolů přes bledě zelený šat. Šat??? Byly to spíše cáry mlhy, než skutečná látka. A skrz její tělo bylo vidět stromy a skály za ní. Jiskřivě se usmála, a jako lasička zmizela za žulovou skalkou v bučinách. Chtěla, abych ji následoval.

Ač vyděšený, přece jsem chtěl jít. A nohy jako by mě samy vedly. Obešel jsem skálu až k neprostupnému bukovému houští, z něhož na mě rozkošně mávala. Prodíral jsem se po čtyřech houštinou, džíny jsem měl od hlíny a bukové větývky mne drápaly po rukou i lících. Co já tady vlastně dělám?! Divil jsem se sám sobě. Náhle se přede mnou otevřela světlina dvacet metrů v průměru porostlá heboučkou trávou s občas rozsetými žulovými skalkami. Opatrně jsem nakukoval z houští na mýtinu. Má průvodkyně na mě znovu zamávala z druhé strany a já spatřil, že těch zvláštních bytostí tam na kraji lesa stojí mnohem víc.

Vykročil jsem sveřepě vpřed přímo doprostřed světliny, na jejíchž okrajích stály bytosti z jiného světa. Neviděl jsem je zprvu příliš zřetelně, byly to postavy ženského i mužského vzezření různé velikosti od zhruba pěticentimetrových skřítků až po třímetrové obry se stromovým tělem, byly poloprůsvitné a neustále měnily tvar. Cítil jsem, že chtějí, abych šel doprostřed mezi ně.

Bylo v tom víc než jen pozvání. Stal jsem se součástí čehosi výjimečného, co smrtelník běžně nespatří – slavnosti modrého úplňku. Ozvala se hudba – uším neslyšitelná – vznášela se prostorem a pronikala ve vlnkách do každého póru v těle, dynamická a plná překvapivých zvratů.

V rytmu té éterické hudby se bytosti přibližovaly ke mně. A mé tělo se samo od sebe dalo do tance. Točil jsem se s nimi v kruhu, rozhazoval divoce pažemi, poskakoval a kroutil se ve vzduchu. A okolo mne vířily paže a nohy těch rusalek a jejich smích mnou pronikal skrznaskrz. Držel jsem se jich za ruce a stal jsem se součástí kola. Okolo byl vnější kruh tvořený menšími skřítky, z nichž někteří měli křídla, jiní byli spíše zemitějšího vzezření. A náhle jsem si všiml, že už se při tanci mé nohy prakticky nedotýkají země. Koruny stromů okolo se divoce roztočily a rozmazaly, rusé vlasy mých nesmrtelných společnic mne šlehaly přes tvář. Hudba přešla do prestissima a potom jsme se vznesli a dál pokračovali v tanci, stoupali jsme až nad koruny buků a smrků v té modré záři měsíce. Vůbec jsem neměl strach. Nevím, jak dlouho to celé trvalo, měl jsem pocit, že jsme tančili celou noc, a já necítil žádnou únavu, jenom závratné opojení. Poté hudba znenáhla zpomalovala a my ve vírech klesali zas dolů.

A jak to celé začalo, tak to i skončilo. Hudba zeslábla, až ztichla docela, a bytosti se stáhly nazpět do hlubin lesa. Jen jedna zůstala – ta, jež mne na to místo přivedla. Rusalka s vlasy barvy jeřabin polooděná do čehosi, co vypadalo jako malinové listí. Usmívala se na mě tím nejrozkošnějším úsměvem a bylo v tom všechno. Mávla zeleným šátkem, otočila se a utíkala do hloubi lesa.

„Počkej!“ Zvolal jsem zoufale a vyrazil za ní. Běžel jsem nočním lesem, přeskakoval jsem pařezy a skalky a věděl jsem, že ji nesmím ztratit. Pak jsem ji konečně dohnal. Stála na nevysoké žulové skále a vycházela z ní modrá záře. Oči měla černé jako dvě tůně a bylo v nich spasení i zatracení zároveň. Vyšplhal jsem nahoru na plošinu a stanul na dva kroky od ní. Tam jsem stál, hleděl do těch temných očí a ztrácel se v nich. Potom promluvila, ač její rty se nehýbaly:

„Nejsem ta, za kterou mne považuješ. Nevedu tě za štěstím, leč do záhuby.“

„Ne, to já sám jsem záhubcem svým, ty‘s mi spásou! Já přišel za tebou a na ničem jiném mi nezáleží, jen tebe mít!“ Zvolal jsem.

 „Ach, ty blázne!“ Šíleně se rozesmála. Ale potom se zarazila a zvážněla. „Jen jednou jedinkrát mne si zvolíš, a do svého světa už nikdy se neprobudíš. Vol dobře, příteli!“

„Už jsem zvolil,“ řekl jsem srdnatě, vztáhl paže směrem k ní a nakročil. Jenže v ten samý okamžik se ve mně vzedmula bezmezná úzkost, a já se, nevím proč, zarazil. Nedokončil jsem ten krok. Snad mne přece jen vyděsila definitivnost onoho rozhodnutí. Že opustím svět, který jsem znal, jakkoli smutný byl. V tom se mi zatmělo před očima a kolena se mi podlomila…


Otevřel jsem oči a nade mnou jsem spatřil koruny stromů ve světle vycházejícího slunce. Celé tělo mne bolelo, kolena jsem měl odřená a paže i tváře podrápané od větviček a ostružiní, hlava mě pálila a ve spáncích mi bušilo. Ležel jsem na tvrdé žulové skále. Ještě že byla jedna z nejteplejších nocí v roce, uklidňoval jsem se. Opatrně jsem se posadil a rozhlédl se kolem. A hrůzou se mi málem zastavilo srdce. Seděl jsem přímo na okraji žulové plošiny, pode mnou propast dobře dvacet metrů hluboká, dole poseta kameny. Strašlivé pomyšlení, kde jsem si to ustlal ke spánku. Spěšně jsem hledal cestu z toho zakletého místa. Prodíral jsem se smrkovým hustníkem, až jsem se dostal na cestu a několikakilometrovou oklikou nakonec i domů.

Ještě teď mne z té vzpomínky mrazí až v kostech. Pochopil jsem, co mi chtěla ukázat: šálivost mých fantazijních tužeb – toho, co nelze nikdy mít, přinejmenším ne v tomto světě; a také propast, do níž padnu, pakli se nebudu držet své cesty a nechám ležet ladem možnosti, jež se mi v tomto světě nabízí…