Byl večer – snad poslední z všech
a měsíc se proradně v obloze smál
sám sebe ztrativ i víru i dech
v ztemnělé krčmě já náhle stál
a v srdci teskno, že bych zaplakal
Subtilní barmanka bílých tváří
absintu sklínku vlídně mi podává
v očích jí zelené smaragdy zazáří
a do žil krev horká se rozlévá
Balada o očích absintových – autor Elóren
Absintu polibek záhy ukonejší
ten neklid, jenž ve mně klokotá
samota na světě víc mne neutěší
v očích těch zřím plamen života
A její oči – jak dávno znal bych
ten jejich plamen nezbedný
chci pít dál, než zapomněl bych
na svědomí hlas všudypřítomný
Už soudnost se ztrácí, vyhasíná
to zelená víla mne konejší
chci ovládnout touhu, jež se vzpíná
a zapomenout na žal včerejší
Žít jen sám, vím, že byla chyba
proč neznám tě dávno, luno večera
chci nožem být, ty buď má skýva chleba
a pramen čirý, jenž ze skály vyvěrá
Pak zjevil se on – démon z hlubin
a píva krígl si objednal
i pohlédl na mne, oči jak blín
a vztek jako vichr mne zevnitř rval
A divné řeči jdou mu z huby
jako když v chlívu kydáš hnůj
předzvěstí jsouce mojí zhouby
černočerné jak uhelná sluj
Poznávám jej – on drábem mého žití
jenž všemi sny mi prochází
je moje strázeň, žal a krupobití
a jak stín vždy krok můj provází
Hej ty lotře, zanech klapotání
mně patří oči barvy absintu
tys překážkou mi v této síni
zmiz odsud – jen vzduch kalíš tu!
Nepoznávám hlas svůj náhle smělý
kdy mluvil jsem tak zpříma dřív?
Ozvěny slov mých sklep ten zaplnily
a já se cítil náhle býti živ
Co všechno mi dřív lidé přichystali?
Blázni, děvky, proroci, barmani a lháři
výsměch znám, ó jak ten pálí!
Chci mládí mít, odvrhnout tmu, strast a stáří
Pak promluvil ku mně, až stěny se třásly
a jizva se mu táhla pod okem
jak dozněl hlas jeho, i svíce zhasly
rozum mi ztemněl – jak nov nad horským potokem
Co říkal, znělo jako litanie
co víc, vždyť on vskutku pravdu děl
jak když do skal temné runy ryje
takto ku mně tu ódu marnosti pěl
Řek: Hochu, marnils žití tvárná léta
rodičům stud a strach jsi přivodil
kámoši tví – blázen, vyvrhel a sketa
co zmrvits moh, tos věru domrvil
A karban, ten ti smutek krátil
v něm na chvílis snad zapomněl
na mámu tvou, jížs sny jsi zhatil
a otec – co ten vlastně z tebe měl?
A děvek vilných úsměv, boky hebké
láska, v pravdě, jenom na dotek
štěstí však to čisté snoubenecké
to rozšlapals jak šnečí příbytek
Že milován byls, málo tomu?
Hledal jsi víc: karban, chlast a vilný chtíč
ublížils mnohým – zdrhnuls z domu
a dál jen se toulal – vyhnanec a dříč
Tuto, již chceš – ta ti nenáleží
jest jen tomu k vůli, kdo bez svědomí
a komu už na životě nezáleží
kdo propadne jí, pozbyde všech nadějí
Dopadla slova jako rány holí
já hrůzou z těch vět oněmněl
jen mlčky pil jsem nápoj anýzový
a na všechno se naráz rozpomněl
Na pohlazení mámy, náruč něžnosti
naděje vysvědčení známek z první třídy
potajmu kradené dědovy sladkosti
a tajemné znaky na tabulkách slídy
Jak jsem se v potoce po pás brodil
prolézal tajné skrýše z větvoví
a s přehledem tenkrát za hlavu hodil
starosti, o kterých nikdo se nedoví
A jak tam stál, ruku kol jejího pasu
zlověstně na mne mrkaje
já přikročil blíž – trochu v třasu
balíček karet v rukou třímaje
Kde slova schází, muži umlkají
já nechtěl prohry cítit pachuť zas
pryč všechna soudnost i rozum je v háji
čert milost vem, už vypršel mi čas
A v té předlouhé vteřině žití
kdy absint je lék, co smutek zahání
třináctka Tarotu – pak kartou smrti
mým trumfem, jenž třímám na dlani
Otřesen trochu pohledem dolů
on nejprv úst otevřel, potom klek
snad mohli jsme být přátelé i spolu
já nůž pak zavřel, klobouk slušně smek
Darmoděj, kořitel – padl do stínu
ústy v údivu z dlažby polyká
krev, absint i světa špínu
a černá duše zvolna vytéká
Pak kola času zas se rozeběhla
já pohlédl jí zpříma do očí
tak co je, proč tvá tvář potemněla
a proč další pivo netočíš??!
Pravila měkce, jak když smrt přichází:
Hochu, jen pro tebe tu tento večer byl
a i když tě šťastná hvězda neprovází
jen ty to seš – kdo dnes pochybil
Kdy byl ten, co zvolna dokonává?
Ten, který ti tolik překážel
jasná a zlá je pro tebe zpráva
nevrátíš jej již nijak v život, žel
Ty znáš jej, ač teď hlavou kroutíš
vždy doprovázel tě jak stín
smutek tvůj a bolest, když se rmoutíš
a též kdyžs krad a následoval splín
Vždyť jsi jen žal a bolest rozdal
napravo nalevo, jak rány mlatem rek
vina ti k tíži, že sis nezachoval
v srdci tvém proradném ni malý vděk
Stíny na zdech si s mou duší hrají
proč mluvíš se mnou v hádankách
ten mrtvý na zemi, pravdu mi tají
ach, pelyňku ty vůně mizerná!
Cožpak jsem samotný na této zemi
kdo udělal pár hloupých chyb
já provždy ztracený mezi všemi
a s příklonem k pití bez pochyb
Proč jsi mi určila tento osud
a bavíš se maně bolem mým
vždyť v životě radosti pomálu dosud
a jenom zlovolnost ve světě zřím
Již ztratil jsem dávno svoje nebe
už vím, kdo leží tu bez života
vidím své svědomí – ach, vidím sebe
toť pravda zlá je – jako žebrota
Sám vrahem jsem i obětí svojí
ach zármutku můj – už to nespravím
zakvílel jsem jak falešný tón na hoboji
vždyť on přec je já – a já jsem jím!
Omámil mne nápoj ďáblu zaprodaný
ta vůně hořko sladce mizerná
ač mlád jsem, přec už odepsaný
ach, není tu už pro mne brzda záchranná
Usmála se a pak tiše řekla
možná že příště už to půjde snáz
vždyť uvrhl ses sám do nitra pekla
vede však z něj i cesta zpátky zas
Já byla a jsem tvojí zkouškou
jak prokletím, tak i nadějí
praporcem z bitev i pohřební rouškou
tam, kde sny z hlubin se zvolna vracejí
Věčný návrat – teď tvým osudem
i když ve skutečnu jenom spíš
a budeš přicházet poznovu sem
dokud opravnou zkoušku nesložíš
Vše, co jsi prožil však zapomeneš
až rozvine se opět ze snů nit
skrz závoj vášní snad prohlédneš
a zkusíš si nový osud zajistit
Snad milost, lásku a odpuštění
tam uvnitř v srdci nalezneš
ne v hněvu, zášti a zaslepení
však v pokoře srdce spočineš
Však dost už bylo rozprávění
navrátím zpátky tento čas
úděl svůj temný – za svůj přijmi
bys neskončil jak jeho oběť zas
Zatmělo se mi náhle před očima
jen já tam stál v tom tichu zcela sám
zmizel absint, oči, ba i ta špína
a potom já – propadl jsem tmám
Nadešel večer – jak poslední z všech
i měsíc se proradně z oblohy smál
sám sebe ztrativ i víru i dech
před zšeřelou krčmou já sveřepě stál
i sevřel jsem kliku a vstoupil dál…
2005 (2015)