Věřte, nevěřte, i básník potřebuje z něčeho žít. A jelikož ždímat rodiče je jen pro silné nátury a mecenáši se v této době nějak nehrnou, nezbývá než vzít zavděk nějakým tím všedním zaměstnáním. Básníci v byrokratických organizacích zpravidla trpí jako zvířata v zoo (Franz Kafka a Charles Bukowski jsou toho zářné příklady). Existence v rámci těchto institucí má však i své přednosti a může koneckonců být i inspirativní. Pojďme se tedy podívat očima básníkovýma na svět sám pro sebe: Svět papírů, nařízení, příkazů, pokynů, oběžníků, elektronické evidence snad všeho a těžko pochopitelné hierarchie a dělby moci.

Byrokracie v tradiční sociologii

Když se začteme do klasických sociologických děl zabývajících se byrokratickým zřízením, např. Maxe Webera, moc hezky se to čte. Byrokracie vznikla jako pokus o řešení problému, jak zajistit koordinaci většího počtu lidí a její stálost, která by byla nezávislá na výměně konkrétních osob. Weber (a jiní) vnímali byrokratickou organizaci jako racionální, tedy racionálně organizovanou a i přes své nedokonalosti jako daleko lepší řešení, než tradiční systémy správy.

Tolik teorie. V praxi už to nebývá čertvíjaké, a po vstupu do tohoto světa se maně začnete ptát, kam se všechna ta racionalita poděla. Daleko spíše tam vládne všudypřítomná imbecilita, která povlává napříč celým pracovištěm jako boží vítr.

Básník je ze své podstaty svobodomyslný tvor, který se snaží věcem přijít na kloub a dávat jim ta správná jména. Tam, kde se používá zahlazovací a zamlžující jazyk, tam básník použije velmi trefné pojmenování ostré jak Zatoichiho meč. Básník je na toto prostředí příliš zvídavý, příliš všímavý, příliš svůj. A jak se tak dívá okolo sebe a nestačí se vynadivit, s jakými iracionalitami se na každém kroku setkává, možná nakonec dojde k závěru, že Weber se mýlil, a že byrokracie vytváří daleko víc problémů, než kolik jich slibuje vyřešit…

Esence byrokratické správy

Byrokracie znamená vládu úřadu, úmyslně odosobněného, s oddělením úředníkova osobního života od jeho postu. Konkrétní úředník musí být nahraditelný, proto jsou veškeré procesy rozpracovány až na úroveň jednotlivých úkonů a ty zakotveny v prováděcích předpisech. Byrokracie má za cíl dusit destruktivitu a zvůli pramenící z vědomí moci. Dusí však spolehlivě i kreativitu. Pojďme se podívat na podstatné znaky, jimiž se byrokratická organizace vyznačuje:

Newspeak

Tato byro-řeč se vyznačuje tím, že většina slov v ní použitých neznamená vůbec nic. Další část užitých hesel má tak široké vymezení, že si v nich každý může najít to své. A nejmenší množina užitých slov je obzvláště nebezpečná, neboť znamená svůj pravý opak. Úředníci si libují v ustálených větných spojeních, které lze užít skoro za všech situací, a které je doopravdy k ničemu nezavazují. Zajímavé je, že úřední řeč je v zásadě totožná s jazykem užívaným v bakalářských a diplomových pracích.

Úředníkovi-novicovi může trvat (dle typu osobnosti) okolo dvou let praxe, než si tento jazyk osvojí. Když se mu to podaří, má vyhráno. Potom pro něho není problém napsat prakticky cokoli, od zápisu ze schůze až po onu zmíněnou diplomku.

Důsledkem tohoto je, že informace o nějaké oblasti společnosti, které jsou prezentovány na internetových stránkách úřadu nebo v jiném veřejném médiu, vytváří zvláštní svébytnou vrstvu reality, která s každodenní praxí nemá společného skoro vůbec nic. Newspeak nejenom že je nicneříkající, on je vyloženě zavádějící.

„To tam přece takhle nemůžeš napsat!” Slýchal jsem mnohdy vyděšenou námitku kolegů nebo nadřízeného, když jsem byl nucen odepsat na nějaký oficiální dopis, žádost jiného úřadu nebo stížnost.

„Proč ne? Vždyť tak to přeci přesně je, navíc je to lege artis (v souladu s předpisem – pozn. editora).” Namítal jsem.

Většinou to dopadlo tak, že má odpověď byla zcenzurována k nepoznání nebo napsána zgruntu znovu jiným kolegou. Podotýkám, že jsem odepisoval vždy velmi slušně, nebyl jsem útočný ani podbízivý, a odpovídal jsem přesně na to, na co se dotyčný úřad ptal. A protože kolikrát dotyčný úřad nevěděl, na co se vlastně ptá, anebo to nebyl schopen formulovat srozumitelně, těžko mohl ode mne očekávat, že já jeho problémy, které má sám se sebou, vyřeším.

Jak jste asi pochopili, u vedení jsem se nikdy žádné zvláštní oblibě netěšil. Jenže disponuji třemi vlastnostmi, které už jsou dnes vyšlé z módy, a díky nimž jsem byl pro ně nepostradatelný – pracovitost, svědomitost a samostatnost.

Delegování

Manažer má disponovat pěti vůdčími dovednostmi. Co jsem poznal „manažery” byrokratické, mám pocit, že si osvojili pouze kompetenci jedinou, zato však důkladně – delegování.

Delegují se nejenom úkoly, nýbrž i odpovědnost, a to vždy odshora dolů. Že pak úkol, jenž přísluší řediteli nebo vedoucímu oddělení, vykonává nějaký čimelík úplně vespod, je běžná praxe. Jenže mužik nemá k úkolu zpravidla žádné pravomoce, což vede k tragikomickým situacím, kdy onen nešťastník pobíhá po oddělení a prosí kolegy, aby mu s úkolem vyšli vstříc, poskytli potřebné podklady apod., protože jinak ředitelský úkol vykonat nemůže. Ředitele ani vedoucího to pochopitelně nezajímá, ti chtějí mít splněno. Že jaksi zapomněli předat i potřebné pravomoci, které úředník dole nemůže mít, už je pro ně vedlejší.

Typickou frází z úst mého vedoucího, při níž se mi otevírala kudla v kapse, bylo: „Dohodněte se mezi sebou.” Děsivé na tom bylo, že to přece jen vždycky nakonec nějak dopadlo, ovšem nikoli díky přičinění vedoucího pracovníka, spíše jemu navzdory; neboť běžní pracovníci z nějakého důvodu nenechají systém padnout, svědomí jim to nedovolí.

Přemíra šéfů

Kdo to neumí dělat a neumí ani učit, tomu nezbývá, než tomu šéfovat. Nikdy bych nevěřil, kolik se může v podniku vyskytovat šéfů a jejich zástupců. Nejvtipnější je to u oddělení, které má pouze dva lidi. Vedoucí oddělení bere vyšší tarifní plat a k tomu příplatek za vedení, a přitom má pod sebou jednoho člověka. Divím se, že mu doposud nepřidělili sekretářku. Vedoucí stěžejního oddělení podniku má tři zástupce a ještě navrch asistentku. Vzhledem k tomu, že on i jeho tři zástupci mistrně ovládají umění delegování, mají dostatek prostoru vymýšlet, jak se ještě lépe v zaměstnání zabavit, například schůzováním (viz dále).

S podobnou přemírou vedoucích funkcí jsem se setkal pouze na vojně. Tam to však patřilo k folkloru a nikomu to ani nepřišlo divné. Že se však něco podobného vyskytuje i v civilu, to by mne skutečně ani ve snu nenapadlo. A stejně jako na vojně, čím zbytečnější funkce, tím hlasitěji o sobě dává vědět. Nejčastěji pochopitelně tím, že znepříjemňuje pracovní proces podřízeným úředníkům, jak jen může.

Houšť předpisů

Běžný člověk si byrokratické zlo spojí především s houští nepřeberných nařízení, pokynů, směrnic, metodických postupů, prováděcích předpisů, zákazů, příkazů, přikázání, pobídek, výzev, direktiv, zápisů z jednání, úředních záznamů, výkazů atd. Ano, to je všechno pravda. Je toho nad míru. A bude hůř! Jenže tento fakt, že existuje naprosto neuvěřitelné množství předpisů úplně na všechno, běžným zaměstnancům normálně příliš těžkou hlavu nedělá. Ke svému provozu potřebují těch nařízení jen několik (anebo se prostě naučí postupy a jejich podstata jim uniká), a jakmile se dostanou na neznámou půdu, ptají se zkušenějších nebo nadřízených (ti to přece musí vědět nejlépe).

Padouchům stav maximálního zavalení předpisy vyhovuje nádherně. Tím, že není v lidských možnostech je všechny obsáhnout, je téměř jisté, že běžný pracovník během své praxe tu a tam nějaký předpis poruší, ani o tom nemusí vědět. A to je perfektní situace, když jej nadřízení chtějí z nějakého důvodu seknout přes prsty. Skoro vždycky se dá vyšťourat něco, co porušil. I tak se však mezi nimi najdou i tací, kteří jsou schopni si nastudovat všechny potřebné předpisy a dávat si majzla, aby nic neporušili. Je tu proto obzvláště zákeřná pojistka padouchů, skutečné zlo.

Nepsaná (protipředpisová) pravidla

Tímto zlem jsou nařízení a pravidla neformální, která nikde na papíře nejsou zanesena, na schůzích se o nich nemluví (a pokud přece, neobjeví se v zápise), ale která jsou o to důsledněji vymáhána.

„Tady se to prostě takhle dělá.” Obvykle zazní na jakékoli námitky nováčka. Co na tom, že je to proti zákoníku práce nebo bezpečnosti práce, z nichž byl proškolen hned první den, a které musel podepsat. Inu, koho chleba jíš, toho píseň zpívej.

Schůzování

Když si nevíte rady, svolejte schůzi. Když se nudíte, tak taky. Jestliže tvořivého básnického ducha nezdolal úřednický jazyk a na hlavu postavené předpisy v kombinaci s nevyřčenými předpisy zvykovými a hraní si na hierarchii, potom schůzování ho dostane spolehlivě.

Ve schůzích si libují dva typy lidí: Ti, kteří rádi ovládají druhé a mají z toho zvláštní potěšení, a ti kteří raději mluví než konají. Jelikož oba dva typy nalezneme ve velkých podnicích v míře vrchovaté, nemůžeme se divit ani trochu, že schůzování nachází oporu na všech úrovních organizace. Schůze totiž dokáže vzbudit dokonalou iluzi, že se pracuje, ačkoli se jen 3/4 hodiny (v lepším případě) klape hubou. Platí zde nepřímá úměra, a to vždy a bez výjimky: Čím delší schůze, tím méně se toho skutečně vyřeší. Zažil jsem jednu schůzi, která trvala neuvěřitelných 4,5 hodiny! To by uondalo snad i vola.

Básník by měl tento prostor umět naplno využít, a na schůzi se dostavit řádně připraven, tedy se svým zápisníkem Moleskine s rozepsanými literárními nápady a raději dvěma propiskami, aby se ihned po započetí schůze mohl pustit pilně do práce. Vřele doporučuji se posadit přímo do první lavice před vedoucího. Pod svícnem největší tma. Krom produktivně stráveného času se tím eliminuje riziko, že by chtěl ostře reagovat na ty hlemzy z tribuny, neboť, jak známo, každý básník je srdcem revolucionář. A nezapomínejte, svoboda vyjádření je něco, o čem se hezky píše v ústavě, v novinách a diplomových pracích. Jenže praxe, holenkové, je věc druhá! A tam platí třemi generacemi dvou totalitních režimů prověřené heslo: „Mysli si, co chceš, ale hlavně drž hubu!”

Jak v tomto prostředí kličkovat, abyste si zachovali své Já, nezbláznili se a pokud možno ani nesedřeli, si povíme zase příště…

A nyní na odlehčení jedna manažerská:
Prochází se ředitel se svým náměstkem po velkém podniku a zastaví řadového dělníka.
„Co myslíte, že je největším nedostatkem našich zaměstnanců? Je to nevědomost, nebo nezájem?”
„Nevim, ani mě to nezajímá.”