Milí zaměstnaní přátelé,
v minulém dílu jsme rozebrali počáteční a raně střední období našeho působení v zaměstnání. Nyní se vrhneme na šedou zónu pozdně středního období a následný marasmus období finálního. Naštěstí až ke smrti se nedostaneme, neboť pro vás mám slíbenou účinnou strategii přežití (doufejme, že pro vás ještě není pozdě)…
V dnešním pojednání se budu zabývat oblastí snad k básníkovi se moc nehodící, neboť světskou – až příliš světskou… Touto problematikou je kariéra, přesněji řečeno zaměstnání. Článek volně navazuje na statě o byrokratických organizacích a Cestičku do dospělosti. Ač z pohledu básníka, článek je určen pro všechny, tedy pro všechny aspoň trochu normální. Hráči a kariéristi, vy to nečtěte, pro vás jsou určeny zcela jiné stránky! K sepsání tohoto článku mne vede zkušenost s mým posledním zaměstnáním, kterou nyní mohu již z bezpečného odstupu shrnout a poučit se z krizového vývoje. Toto prozření bylo v mém případě poněkud draze vykoupené, vám však může pomoci podobnému vývoji věcí včas předejít…
Tato doba básníkům nepřeje. Ta tam jsou volnomyšlenkářská 60. léta. Taktéž svěží a uvolněná léta 90. odešla neodvolatelně do propadliště dějin. A s příchodem roku 2000 poznenáhlu, avšak o to neúprosněji se navrací praktiky, které mnozí padesátníci a šedesátníci ještě živě pamatují z let 80. nebo dokonce 70. Beze srandy! Totalita se poznenáhlu vrací a tentokrát v daleko zákeřnější formě, tím že neexistuje jednoznačně definovaná diktatura státní moci. Problém svobodného vyjádření je v tom, že člověk je chtě nechtě zapojen do institucí (pokud tedy není úplný asociál se všemi nevýhodami, které to přináší). A musí dodržovat kulturu tam nastavenou. A velmi záhy zjistí, že ve vztahu k organizaci je třeba mluvit určitým způsobem, tedy (mírně řečeno) ohýbat realitu. Obzvláště to platí ve firmě byrokratické.
Věřte, nevěřte, i básník potřebuje z něčeho žít. A jelikož ždímat rodiče je jen pro silné nátury a mecenáši se v této době nějak nehrnou, nezbývá než vzít zavděk nějakým tím všedním zaměstnáním. Básníci v byrokratických organizacích zpravidla trpí jako zvířata v zoo (Franz Kafka a Charles Bukowski jsou toho zářné příklady). Existence v rámci těchto institucí má však i své přednosti a může koneckonců být i inspirativní. Pojďme se tedy podívat očima básníkovýma na svět sám pro sebe: Svět papírů, nařízení, příkazů, pokynů, oběžníků, elektronické evidence snad všeho a těžko pochopitelné hierarchie a dělby moci.