Tato doba básníkům nepřeje. Ta tam jsou volnomyšlenkářská 60. léta. Taktéž svěží a uvolněná léta 90. odešla neodvolatelně do propadliště dějin. A s příchodem roku 2000 poznenáhlu, avšak o to neúprosněji se navrací praktiky, které mnozí padesátníci a šedesátníci ještě živě pamatují z let 80. nebo dokonce 70. Beze srandy! Totalita se poznenáhlu vrací a tentokrát v daleko zákeřnější formě, tím že neexistuje jednoznačně definovaná diktatura státní moci. Problém svobodného vyjádření je v tom, že člověk je chtě nechtě zapojen do institucí (pokud tedy není úplný asociál se všemi nevýhodami, které to přináší). A musí dodržovat kulturu tam nastavenou. A velmi záhy zjistí, že ve vztahu k organizaci je třeba mluvit určitým způsobem, tedy (mírně řečeno) ohýbat realitu. Obzvláště to platí ve firmě byrokratické.

Skrytý cíl byrokracie

Všechny minule zmíněné aspekty byrokratické organizace nejsou náhodné. Řídí se svou vlastní logikou, která je patrně nadindidivuální (tedy nezávislá na osobách dosazených do určitých rozhodujících funkcí). A sleduje svůj vlastní záměr, tj. institucionalizaci jedinců v ní působících. Zdá se, že to je jejím konečným a dost možná i jediným cílem. A tak vlastně znemožňuje dosažení původních cílů, kvůli nimž byla zřízena.

Proces institucionalizace má samozřejmě i světlé stránky. Tím, že se jedinec naučí kód prostředí, dokáže se v tomto prostředí bez problémů pohybovat, nemusí neustále vymýšlet od nuly postupy řešení problémů, neboť jsou daná schémata řešení již připravená.

Nás však zajímá spíše temná strana institucionalizace v byrokratické organizaci. A tou jsou navyklé vzorce myšlení, které výrazně ztěžují adaptabilitu na jakékoli jiné prostředí vně této instituce. A s pokračujícím časem tam stráveným je to horší a horší.

Rozpoznávací znaky institucionalizovaných lidí

Institucionalizovaný úředník se dá docela dobře rozpoznat. Základním poznávacím znamením je neustále nasraný výraz ve tváři (ano, nasraný, nelze použít slušný ekvivalent). Nenechme se mýlit, pokud se bavíte s dotyčným člověkem, a ten většinu času nadává na poměry v organizaci, není to zpravidla známkou jeho svobodomyslnosti. Je to naopak neklamným znamením, že je jejich! (A to zvláště tehdy, když nepřijde s žádným konstruktivním nápadem, jak svou situaci změnit.)

Jak je to možné? Negativní mentální energie vás drží připoutané k objektu spolehlivěji než pozitivní zájem. Jestliže jste v myšlenkách stále v práci, ačkoli už jste dávno doma nebo máte před sebou víkend, je to vážný důvod k zamyšlení. Tím, že jste na kolegy a poměry imrvére naštvaní, mají vás paradoxně přesně tam, kde vás chtějí mít. Budete mít automaticky sklon k odkládání úkolů a roztržitosti a tím pádem začnete dělat chyby, za které vás můžou zcela legitimně klepnout přes prsty. A kolo se roztáčí nanovo. Funguje to spolehlivě.

Všichni z nás známe úředníky, s nimiž jsme museli chtě nechtě mít něco do činění, a kteří využili svého postavení k maximálnímu zkomplikování života nám coby klientovi, ačkoli z podstaty věci by se nám měli snažit spíše pomoci. Nedívejme se na ně jako na zlé lidi. Pravděpodobně jsou v jádru dobří. Nebo alespoň kdysi takoví byli…

Návod na přežití

Zkusím zde podat volný návod na přežití, pakliže máte v sobě něco z básníka a romantika a jste nuceni z pochopitelných důvodů se nechat zaměstnat v tomto byrokratickém světě, jenž již ze své podstaty dusí jakékoli projevy kreativity. Pokud patříte do kategorie hujerů, snaživých šplhavců, vzdělaných blbů, kradmých přizdisráčů nebo mocichtivých hulvátů, určitě nečtěte dále! A pokud přeci, pak si nestěžujte, tento blog není určen pro vás!!!

Jedna nejdůležitější rada hned zkraje: Neprodlívejte tam příliš dlouho. Nakonec vás to přece dostane a stanete se institucionalizovanými jedinci. Je obtížné stanovit, kdy se tak stane, tento proces je silně individuální. Doporučil byl nepobývat tam déle než pět let, v extrémním případě deset. A pak už ale opravdu alou – bič a pryč! Jak to tam zvládnout? Držte se těchto zlatých pravidel:

1)

Musíte mít bezpodmínečně nějaký koníček. Ideálně když se jedná o činnost, která vás přivede mezi úplně jiné lidi, než jaké potkáváte u vás v podniku. Mělo by vás to nějak rozvíjet, posouvat, abyste si mohli zažít úspěch z překonávání sebe sama a smysluplnost (což v zaměstnání spolehlivě nezažijete).

2)

Odolejte pokušení svou práci flákat. Možná vám to může znít divně, nicméně má to přísnou logiku. Oč jste svodobomyslnější, o to je jistější, že dříve nebo později po vás půjdou (tak či onak vyvinou tlak směrem k zařazení se do tvaru). Svou práci si zjednodušujte, ano. Zbytečně to nekomplikujte. Ale mějte ji v pořádku. Jinak jim dáváte zbytečnou záminku, jak vás seknout přes prsty, vy budete na ně nas… a zase vás mají, kde vás chtějí mít. Proto nelitujte námahy a vytvořte si přehledný systém, abyste měli svou agendu pod kontrolou a pokud možno odcházeli v pátek s čistým stolem. Dobrou organizací práce se dá běžná týdenní agenda zvládnout za tři (možná i dva) pracovní dny. Nikomu to ale neříkejte!

3)

Ušetřený čas v práci využijte co nejproduktivněji můžete. Studujte cizí jazyk, cvičte jógu, vybarvujte si protistresové omalovánky nebo řešte rébusy. (Ne abyste bezcílně brouzdali po internetu, to je další past na vás nastražená, do níž nejeden myšák rád vleze.) A úplně nejlepší je toto prostředí použít jako inspiraci pro svá literární a jiná díla. Napište třeba jednoaktové drama z úřadu. Uvidíte, jak vás to při sbírání námětů najednou začne v zaměstnání bavit.

4)

Rozdělte si lidi v zaměstnání na tři škatulky: na ty, kteří vás něčím obohacují (těch moc nebude), na neutrální šedou zónu (zatím se neprojevili) a na ty, kteří vám berou čas, energii, know-how apod. (prostě pijavice). S těmi prvními se snažte mít co nejlepší vztahy. S těmi z poslední kategorie naopak kontakt omezte na naprosto nezbytné minimum. Buďte k nim zdvořilí, ale nikoli vstřícní.

Co se týče těch v šedé zóně, to jsou ti, kteří se ještě plně neprojevili. Tam buďte opatrní a vyzkoušejte je, např. tím, že pro ně uděláte drobnou úsluhu a vyčkáte si, jak budou reagovat. Pokud to berou jako naprostou samozřejmost bez jakékoli vděčnosti nebo snahy vám to vrátit, šup s nimi do spodního šuplíku. Jo a bacha, jsou tací, kteří zpočátku dělají výborný dojem, a po čase zjistíte, že jsou to falešní přátelé. Vyloučen není ani opačný případ, proto se vyplatí si zpočátku držet od ostatních zdravý slušný odstup. Ale pozor, kategorie šéfů je mimo tyto škatulky (viz dále).

Zní vám to možná zvláštně, že máte lidi takto mechanicky škatulkovat. Jenže teď upřímně, které z vašich kolegů byste zcela dobrovolně rádi potkali někde úplně mimo zaměstnání (např. na společné exotické dovolené)? … Tak vidíte!

5)

Udržujte si svůj soukromý prostor. Nenechte se od kolegů vyrušovat více, než je nezbytně nutné. Ideálně pracujte ráno a během dopoledne za zavřenými dveřmi. Svou potřebu sociálního kontaktu můžete vyjádřit po obědě, když máte beztak mizernou produktivitu práce.

Zbytečně se mezi kolegy nešiřte o svém soukromí. Tedy, řekněte jen tolik, aby to umožnilo nějakou společnou koexistenci. Většina lidí stejně druhé neposlouchá, jenom potřebují vyjádřit svou vlastní agendu. Dejte jim k tomu podmínky. Ideální témata: sport, plánovaná dovolená, vlastní děti (příp. stárnoucí rodiče), jídlo, příp. nějaká blbost, kterou si na nich všimnete a pochválíte (nový účes, opálení, halenka ze sekáče apod.).

Uvidíte, že komunikovat je snadné, stačí nahodit udičku, že máte podobné hodnoty, a už se rozpovídají sami. Né abyste se někomu svěřovali v práci se svými soukromými problémy! Dokud nemáte spolehlivé důvěrníky, buďte opatrní.

6)

Dejte si majzla na mor ve formě firemní elektronické pošty. Slouží ke kontrole vašich mentálních pochodů a ještě většímu zotročení, ničemu jinému. Ideální postup:

Svého e-mailového klienta zapínejte pouze třikrát denně. Odolejte pokušení přečíst si poštu hned po příchodu do kanceláře. Nechte si aspoň hodinu na vyřízení jiné své agendy nebo naplánování činnosti. Uvidíte sami, o kolik jasnější bude váš pracovní den, když si jej hned zpočátku nepokazíte čtením nesmyslů. Nezapomeňte, že na mnohé zprávy je neužitečnější nereagovat vůbec. Nakonec budete možná překvapeni, kolik existuje pošty, kterou vůbec ke své práci nepotřebujete.

V západních korporacích se na to prováděly seriózní výzkumy, a co si vzpomínám, okolo 85% e-mailů v běžné denní poště bylo vyhodnoceno jako prachobyčejný spam (myslím, že toto číslo bude v našem případě silně optimistické).

7)

Držte si zdravý odstup od svých šéfů, jak jen to půjde. Vzpomeňte na Karla Havlíčka a jeho slavný apokryf: „Nechoď Vašku s pánem na led…” Ten člověk věděl, o čem mluví! Rozhodně nepodléhejte dojmu, že snad ten váš šéf je „docela dobrej, protože on se fakt snaží za nás kopat, jenomže má kvůli těm nahoře svázaný ruce”.

Nikdy nesmíte zapomínat, že šéf je především výsledkem působících sil instituce. Zapomeňte na to, že vedoucí je tu od toho, aby vám vytvářel podmínky k práci. Možná že to má v popisu své činnosti, ale to je tak všechno. Zapište si za uši, že šéfové v byrokratických (a dost možná i ve všech ostatních) organizacích jsou tu proto, aby vám výrazně ztěžovali nebo dokonce zcela bránili plnit nařízení daná oficiálními směrnicemi. Tohle není vtip.

V byrokracii je předpisů tolik, že vlastně každý zaměstnanec, když si je nastuduje, ví naprosto přesně, co má dělat. A pak zbývá to jenom vykonávat odteď třeba až do důchodu. Nic na tom vlastně není. K čemu nám potom šéfů???

A protože každý šéf se bojí více než ropné krize toho, že přijde o svůj post se všemi jeho výhodami (nezaslouženými odměnami, na něž už si zvykl on i jeho manželka, a možností komandovat jiné – což je slastí samo o sobě). Aby si zajistil zdání nějaké užitečnosti, začne zasahovat do procesů, které by normálně běžely samy od sebe. A jelikož je ve hře příliš mnoho partikulárních zájmů (klientismus, protežování, nepotismus, hujerství a donášení), není divu, že procesy se jenom komplikují až zcela zamotávají. Klient je ve finále ten poslední, o koho v procesu vlastně jde.

Jakožto duše svobodomyslná beztak nebudete nikdy u vašich šéfů v oblibě, oni poznají, že nejste z jejich těsta. Ani se o to radši nepokoušejte a držte se od těchto lidí dál. A to i tehdy, když se vedoucí rekrutoval z vašeho dobrého kolegy v kanceláři. Oni ví, koho si mají vybrat a jak si ho dovychovat.

Východisko?

Zní vám to celé příliš depresivně a bez východiska? Obávám se, že v tomto prostředí neexistuje pro básníka žádný happyend. Tohle nemůžete vyhrát a už vůbec ne změnit. Můžete byrokracii pouze přežít s pokud možno zanedbatelnými šrámy na své čisté duši. Můžete doufat, že dost dlouhou dobu budete žít v šedé zóně a budou vás nechávat relativně na pokoji. Jenže dříve nebo později to stejně přijde, neboť, jak věděl dobře již Hérakleitos: všechno se mění, vše je v pohybu. Je lepší s tím dopředu počítat a v tom případě se zase jako v pohádce se svým ranečkem vydat do služby o dům dál. Hodně štěstí!

A nyní na spravení nálady anekdota z podnikového prostředí:

Dva manažeři střední úrovně jedou výtahem na celopodnikovou poradu. Jeden je snaživý mladík, má pod paží diář, dvě propisky, zvýrazňovače a notebook. Druhý je ostřílený šedý vlk. Ten si v ruce nese svačinu.

„Páni, to se poznají ty zkušenosti. Vy už to určitě máte všechno v hlavě!” Povídá obdivně ten mladší.

„Ne, u prdele.” Odpoví mu senior-manažer.