Psal se konec července 2007 a já jsem opět stál na nádraží svého rodného města. Vracel jsem se domů z legií. Starší o sedm let a se zkušenostmi, které bych si možná i odpustil…

Ilustrace: Míša Ryklová

Přátelé, kamarádi, příznivci,

je zde druhá a závěrečná část povídky na prázdniny napsaná speciálně pro vás. Jistě si prázdninový oddych řádně zasloužíte po té celoroční lopotě ve škole, v úřadu nebo v kolbence. Takže nezapomeňte, že úkoly v zaměstnání vám zpravidla neutečou, a že jsou důležitější věci v životě, na nichž opravdu záleží  😉 Ostatně, i o tom je tato povídka…

Nebyl to radostný návrat. Můj otec zemřel na rakovinu necelý půlrok předtím. Věděl jsem to z dopisů, ale doopravdy mne to zasáhlo, až když jsem vystoupil z vlaku na nádraží v Českém Brodu. Je možné vymazat sedmiletý úsek života a navázat, kde jsem přestal? Asi sotva, stal jsem se mezitím někým zcela jiným. Se slzami v očích jsem sebral vojenský tlumok a vydal se domů.
Měl jsem trochu obavy, jak mne lidé příjmou, a taky jestli mě nebude vyšetřovat policie, byť se to všechno stalo tak dávno. Ostatně, služba v cizí armádě je taky trestným činem. K mému ulehčení jsem však pro lidi v hospodě byl de facto cizinec. Po pár pivech jsem se dal s místními do řeči. Moje legenda o tom, jak jsem se toulal po Evropě a přes léto makal na plantážích, každému bohatě stačila a v zásadě to ani nikomu nepřišlo divné. Fajn, zavřely se vody, jede se dál.
Nejprve jsem se zajímal o osudy mých spolužáků. Někteří stále ještě studovali, někteří už měli rodinu, někteří se už dokonce stihli i rozvést. Inu, život. Vyptal jsem se i na Pavlínu a dozvěděl jsem se, že má dítě a s ním bydlí u rodičů. Zamáčkl jsem slzu v oku a snažil se nad tím mávnout rukou. Bůh ví, jestli si mě ještě po těch letech vůbec pamatuje. O Robertovi však nikdo nic nevěděl a asi ani nechtěl vědět. Pokud neseděl v kriminále, zřejmě se přesunul někam do většího města, kde se takový lump snáze schová.
Když jsem zjistil všechny podstatné novinky, začal jsem se shánět po práci. Měl jsem trochu kliku a hlavně jsem se nebál zeptat. V legiích se člověk otrká. Ještě během střední školy jsem lezl po skalách a občas se nachomýtl brigádně k výškovým pracem. A to se mi teď náramně hodilo. Chlapi hledali pomocného tesaře a pokrývače. Makal jsem tedy na střeše se třemi dalšími řemeslníky. Práce mě bavila a ani to horko mi nevadilo. (Co to bylo ve srovnání s centrální Afrikou, že?) Chtěl jsem zas normálně žít. A přemýšlel jsem, kde bych si našel vlastní bydlení. Z legií jsem měl naspořenou celkem slušnou sumu peněz a každý měsíc mi chodila na devizový účet výsluha. Rozhodl jsem se na to ale nesahat a nechat si to, až budu vědět, kde a s kým chci žít. Víceméně jsem se mohl odstěhovat kamkoli. Jenže to jsem teď matce nemohl udělat. Byla stále dost špatná ze smrti táty a byla ráda, že jsem byl doma a měla aspoň nějakou oporu. O týden později jsem na koupališti potkal Pavlínu…

Dlouho jsme na sebe jen hleděli. Já bych se nejraději pod tíhou toho jejího pohledu propadl do země.
„Tenkrát jsi zničehonic utekl, nikdo nevěděl, co s tebou je.“ Řekla a snažila se tvářit lhostejně, ale byla v tom hrozná hořkost.
„Já vím,” klopil jsem oči do země, „musel jsem, jednou ti to možná povím…“ Cítil jsem se jako ten nejhorší člověk na světě, horší než vrah. Utekl jsem jako malý kluk bez jediného slova, a nyní jsem nebyl schopen upřímnosti. Jenže jak vysvětlit něco, co co vlastně ani vysvětlit nelze??? Ne, bez toho, aniž bych jí pověděl úplně všechno…
Sedli jsme si spolu v jedné klidné kavárně. A já si připadal neuvěřitelně hloupě, jako bych se za těch sedm let nic nenaučil. Nevím už, kdo z nás prolomil to hrozivé ticho, nicméně začali jsme si povídat. Netušil jsem, jak moc jí vzalo, když jsem zmizel za hranice a jak se trápila, že jsem neposlal ani pitomý pohled. Co jsem jí na to měl říci??? Přiznal jsem, že jsem tenkrát udělal hroznou blbost a musel jsem uniknout ze země. Řekl jsem jí i o legiích – tedy alespoň to málo, co se dalo říci ženě. Neříkala na to nic, ale poslouchala mne. To bylo dobré znamení, že by mohla pochopit a snad časem mi i odpustit.
„Víš ale, na co jsem myslel?” Zahleděl jsem se jí do očí a jemně jí položil svou dlaň na její. Neucukla, a já tedy pokračoval. „Myslel jsem na tebe. Tam v těch afrických savanách a polopouštích, v té špíně, vedru a potu, v tom nebezpečí smrti, která číhala všude kolem, jsem před sebou viděl zřetelně tvoji tvář. Tak zřetelně, jako ji vnímám teď. A právě to mi dávalo sílu přežít každý další den, byť byl sebetěžší. Myšlenka na to, že jednou snad tě zase potkám – jako tu noc pod těmi platany…”
Sklopila zraky a rozplakala se. I já jsem plakal. Dopadla na mne tíže faktu, že těch navždy ztracených sedm let už nikdy nejde vrátit, a že je zhola nemožné navázat tam, kde jsme tenkrát skončili. Příliš mnoho věcí se mezitím změnilo. Po velmi dlouhé době jsem prolomil ticho.
„Prý máš dcerku.“
„Jo, mám, Nikolka se jmenuje.” Řekla jako by nic.
„Hmm, Nikolka, hezké jméno.” Usrkával jsem svou kávu.
„Teď půjde do školy, bude jí sedm roků.” Upřeně se na mě zahleděla a já pochopil, že je něco jinak.
„Sedm roků, říkáš… A kdy?”
„Příští rok v březnu, proč se ptáš?” V hlavě mi drnčelo jak v počítači a ona na mne hleděla přes vysokou sklenici s latté a neříkala nic. Potom to cinklo a vypadl výsledek.
„Merde!” Vyklouzlo mi samovolně.

Takový obrat ve svém životě jsem skutečně nečekal. Myslel jsem si, když jsem utíkal, že už se nikdy nevrátím, protože mne doma beztak nic nečeká. A já tady přitom zanechal vlastní dítě. Jeden jediný večer – a já přehodil výhybku své životní dráhy někam absolutně jinam! Chvilku trvalo, než jsem to vůbec pobral. Po prvotním šoku jsem situaci přijal tak, jak byla, a začal jsem se zajímat, jestli za současného stavu věcí v srdci Pavlíny existuje ještě místo pro mne. Zdálo se, že ano.
S Pavlínou a Nikolkou jsme se začali pravidelně vídat. Pochopitelně jí neřekla, že jsem její táta. Na to bylo ještě času dost. Přes den jsem makal po střechách, večery a neděle jsem trávil s nimi. Byl jsem svým způsobem pyšný, že žiji normální život, třebaže bylo všechno jinak, než jsem si kdysi naplánoval. Tak to šlo asi měsíc. Blížil se konec prázdnin a já se těšil, jak budu hrdě vyprovázet malou Nikolku do školy. Jenže jakmile si člověk vydechne, že je všem zvratům konec a konečně přijde klid, právě tehdy osud vytáhne z rukávu kartu Jokera, který se vám vysměje do xichtu a totálně rozbourá vše, co jste si doposud postavili…

„Ahoj brácho!” Zaznělo za mnou, když jsem se jednou večer vracel z práce domů. A já v tu chvíli ztrnul a páteří jako by mi projel nůž. Vzápětí mi došlo, kdo by mne asi mohl oslovovat „brácho”, a komu patří ten hlas. Pomalu jsem se otočil a pokývl na pozdrav Robertovi. Snažil jsem se tvářit nenuceně, jenže v tu chvíli jsem už věděl, že jsem ve sračkách. A nejspíš hodně hlubokých.
„Slyšel jsem, že ses vrátil, a ani se neozveš kámošům, co?“ Křenil se Robert opíraje se o auto.
„Kámo, sorry, to víš že bych se ozval. Co jsem se vrátil, vyptával jsem se, ale slehla se po tobě zem, nikdo nevěděl, kde seš.”
„Jo, jasně. Zdejchnul ses tenkrát prej do legií, jsem slyšel.”
„Je to tak.“ Přikývl jsem. „Hele, co se stalo, stalo se. Já se k tomu nechci už vracet, mám teď jinačí starosti.” Odpověděl jsem vyhýbavě a chtěl pokračovat směrem domů. Robert mi zastoupil cestu a výhružně mi píchl prstem do hrudi.
„Tak abys věděl, když si zdrhnul a nás chytli, zatajili jsme tvoji účast. Policajti věděli, že tam byl ještě někdo další, ale my jsme nevypovídali. Kdybych tě položil, určitě bych dostal aspoň o rok míň, takhle jsem si odkroutil celý čtyři roky! Seš z toho venku díky nám, rozumíš?!!“ Rozuměl jsem.

Celá přítomnost se zakalila. Věděli, že mám prachy z legií. Chtěli po mně půl miliónu jako odškodné za to, že mlčeli. Peníze, které jsem chtěl použít na koupi bytu pro svou novou rodinu. V jednu chvíli jsem uvažoval, že Pavlíně navrhnu, ať se všichni tři odstěhujeme někam úplně jinam, pryč odsud. Jenže ona tady měla rodiče, kteří jí pomáhali, a Nikolka na nich hodně lpěla. Další věc byla, že bych musel s celou pravdou ven, což se mi vážně nechtělo. A pomohlo by to vůbec k něčemu? Nenašli by mě i tak? Vždyť jim trvalo jen něco přes měsíc, než zjistili, že jsem nazpět doma, a to jsem se přítom nikde moc neukazoval. Byl jsem v pasti. Dva dny na to jsem cestou domů spatřil před naším domem stát Robertovo auto. Zaregistroval jsem ho naštěstí už z dálky a honem jsem skočil do postranní ulice. Domů už jsem nemohl. A k Pavlíně tuplem ne. Nechtěl jsem je nijak ohrozit. Na kraji města jsme měli ještě nevyužívanou garáž. Rozhodl jsem se přespávat tam. Chodil jsem do práce oklikou okrajovými čtvrtěmi, vyhýbal jsem se koupališti i hospodám. Pavlíně jsem oznámil, že musím na dva týdny odjet kvůli zakázce. Další lež, do hajzlu! Musel jsem něco udělat, abych to vyřešil. Něco, cokoli. Jenže jak jsem usilovně vymýšlel, co udělám, abych se z toho dostal a zároveň nikoho z blízkých neohrozil, neřešil jsem vlastně nic. Tedy až na tu pistoli, kterou jsem si nelegálně dovezl ještě z mise… Doufal jsem, že to ty dva přestane bavit a zase odjedou. Bohužel nepřestalo. Trvalo jim pouhé tři dny, než mě našli…

Teď dřepím ve tmě v té prokleté garáži jako krysa zahnaná do kouta, bez únikové cesty. Dlaně se mi potí a veškeré vnitřnosti mám sevřené jak v lisu. Spílám sám sobě, že jsem to lehkomyslně nechal zajít tak daleko. Jenže co je mi teď platná lítost. Kurva! Právě se autogenem propalují dovnitř. Už jenom chvilka zbývá, než se jim to podaří. Takhle to přece nemělo být!!! Ještě jsem naposled zkontroloval zásobník se sedmi náboji a natáhl závěr…

„Přece nebudeš teď spát.“ Ozval se sladký hlas. Dlouho jsem zaostřoval, než mi došlo, kde se nacházím. Ležel jsem na velké rozkládací pohovce menšího pokojíku, kde krom pohovky byl ještě stolek s otočným křeslem, skříň se zrcadlem, poličky na zdech a okno s růžovými závěsy. Na zdech visely plakáty s Michaelem Jacksonem a v pozadí hrála z přenosného přehrávače písnička „Spinning arround“ od Kylie Minogue. Nade mnou se skláněla Pavlína a já s údivem zaregistroval, že má na sobě jen průsvitnou košilku, z pod níž prosvítala podprsenka a kalhotky. Víc nic. A přišla mi o dost mladší, než když jsem ji viděl naposledy. Snažil jsem si ujasnit si, kde to vlastně jsem. Anebo možná spíš kdy to jsem…
„Jaký je teď datum?“ Vysoukal jsem po chvíli ze sebe.
„Cco???“ Podívala se na mě nechápavě. „To je všechno, na co se mě zeptáš? No, možná že už v tuhle chvíli bude sobota 27. května…“
„Není srpen…“ Mumlal jsem si pro sebe.
„Hele, je ti dobře?“ Zamračila se Pavlína. „Možná se potřebuješ napít, udělala jsem nám kafe.“ Podávala mi hrnek, z něhož se kouřilo.
„Počkej…“ Mezitím se mi podařilo zvednout z gauče a jemně jsem ji od sebe odsunul. Vrávoravě jsem udělal dva kroky k jejímu stolku, kde měla klasický kroužkový kalendář. Popadl jsem ho a zaostřoval. Konec května 2000, tedy ne srpen 2007! Zíral jsem na to a snažil se ujasnit, co se to vlastně stalo a která část reality je ta správná. Nevěděl jsem, jestli tohle není jen další pokračování té noční můry. Nejspíš až otevřu oči, budu zpátky v té garáži. Posadil jsem se na otočné křeslo a natáhl ruku pro horký šálek s kávou. Nasál jsem silné aroma kávy. Přišlo mi to hodně reálné, stejně jako polosvlečená dívka naproti mně. Možná jsem to všechno prožil doopravdy a pak se vrátil nazpět časem, abych dostal šanci zařídit se jinak, blesklo mi hlavou. Otřásl jsem se hrůzou a odporem při vzpomínce na tu budoucnost, která by mne čekala.
„Není ti něco? Nechceš radši vodu?“ Shlížela na mě Pavlína starostlivě. Musel jsem se tvářit jako šílenec.
„Promiň, nějak se mi zatočila hlava… To ten hašiš. Musím na chvíli na vzduch.“ Aniž bych čekal na její odpověď, položil jsem kávu a vyrazil vrávoravě z pokojíku. „Já se hned vrátím.” Stihl jsem ještě říci. Sakra, proč zase lžu??! Napadlo mne, jak jsem letěl dolů po schodech. Rychle jsem nalezl východ a v panice opustil dům. Za jedním z těch krásných platanů jsem se pak dlouze vyzvracel. Když jsem se narovnal, bylo mi již o poznání lépe. Cítil jsem onu důvěrnou vůni již odkvétajících šeříků. Byl to sen? Anebo tamto bylo doopravdy a zdá se mi tohle??? V tu chvíli jsem nevěděl nic. Ještě to však nekončilo. Sáhl jsem do zadní kapsy kalhot. Ano, byl tam! Onen kus papíru s načmáraným telefonním číslem. Vytáhl jsem ho, a aniž bych se na něj podíval, rozcupoval jsem ho na malé kousíčky. Poté jsem si otřel oči plné slz a vydal se domů vyspat.

Konec