Dřepěl jsem potmě v garáži a klepal jsem se strachem, zatímco na plechová vrata dopadaly rány. „Víme, že tam seš, ty hajzle, vylez radši sám, bude to pro tebe lepší!“ Řvali mí bývalí kumpáni. V ruce jsem svíral nabitou pistoli a přemítal, jak je možné, že věci došly tak daleko a já jsem se dostal do téhle šlamastiky…

Ilustrace: Míša Ryklová

Po roce je tu pro vás opět svěží letní povídka! Jestliže v předchozích článcích byla řeč o dospívání a o maturitě, jedná se o takové volné pokračování, jak se věci mohou mladému člověku poněkud vymknout z rukou, a jak málo stačí k tomu, aby se další život vyvíjel zcela jinak. Původně byla zamýšlena do soutěže o letní povídku na iDnes, ale kvůli svému rozsahu se tam nevešla. I proto je rozdělena do dvou částí. Hezké počtení 😎 


Nechápu, jak jsem mohl tak snadno všechno pokazit. Vždyť jsem byl docela obyčejný slušný kluk, který právě složil maturitu a úspěšně se dostal do Prahy na ekonomku. Celý zářný život před sebou… A všechno se to totálně zesralo! Nebýt toho, že jsem si dal s tím týpkem pár šluků hašiše, již bych měl po státnicích, nějaké pěkné místo v zahraniční firmě a dost možná i ženu, bydlení, rodinu. Anebo přinejmenším k tomu všemu hezky našlápnuto… Světlo autogenu prořízlo tmu. Za chvíli se dostanou dovnitř. Kurva! Nemělo to takhle dopadnout! Natáhl jsem závěr a odjistil…

Stalo se to před sedmi lety. Přesněji v pátek 26. května 2000, necelý týden poté, co jsem úspěšně odmaturoval na českobrodském gymnáziu. S naší třídou jsme slavili ukončení studia v jedné restauraci spolu s několika učiteli. Jak se večírek trochu rozjel, přesunuli jsme se na akci do zdejšího kulturáčku, kde hrálo několik místních amatérských kapel. Pamatuji si tu vůni šeříků, ten zvláštní opojný pocit ve vzduchu. Všechny vůně, zeleň listoví kolem, všechno jako by to bylo úplně nové. Jako by se všechno dobré za celé ty čtyři roky soustředilo do jednoho večera a zároveň to nepříjemné se rozplynulo jako dým nad tratí za projíždějícím vlakem. Nic nemohlo být skutečnější než ten večer (alespoň jsem si to tenkrát myslel). Kluci z těch kapel se snažili, ale celkové nazvučení v tom prastarém kulturáku, který postrádal jakoukoli akustiku, bylo tak příšerné, že v tom randálu se nedalo vydržet. Mým spolužákům to zřejmě nijak nevadilo, překřikovali se nad těmi podmíráky, co tam ten páprda točil, anebo mlátili hlavou pod pódiem. Poněkud tím unaven jsem vyšel ven na terasu, abych nasál atmosféru toho čarokrásného večera. Jírovce v malém parčíku okolo byly právě v rozpuku. Stál jsem tam a jen tak si užíval ten okamžik, který se zastavil a mohl trvat pět vteřin zrovna tak jako celé hodiny.
A pak se tam zjevila ona. Dlouhé dokonale rovné hnědé vlasy, štíhlý pas, jen nedbale zapnutá bledě modrá halenka a sukýnka. A stála tam zrovna tak ledabyle opřená a zahleděná do korun stromů.

„Sama?” Prolomil jsem ticho. Nebyl to, pravda, nejinteligentnější začátek, ale mně to v tu chvíli bylo úplně jedno.
„Jo, to víš, to se někdy stává…” Odpověděla a nevypadala nijak zvlášť překvapeně. „Jsem tady s bráchou a jeho kámošema. Ale už jsem to tam nemohla vydržet.”
„No jo, tak to chápu, akorát že teď nebude mít bráchu kdo hlídat a utrhne se ze řetězu.” Zavtipkoval jsem. „My tady slavíme maturitu.”
„Vážně, jo!? Já měla hned pocit, že tě odněkud znám. Mně to teprve čeká za rok… Jaký je to pocit?”
Nakonec jsme si povídali snad hodinu. Čas běžel rychle a ani jeden z nás neměl potřebu jít dovnitř do toho randálu. Seděli jsme ve stínu na dřevěné zásobovací rampě po straně kulturáku a probírali jsme všechno možné. Pavlína byla o rok mladší a byla ve třeťáku na hotelovce. Řekl jsem jí o tom, co chci studovat a taky jsme se bavili o muzice, kterou posloucháme. Snad nikdy jsem si s někým tak dokonale nerozuměl. Jen pár vět a měl jsem pocit, že se známe celá léta. Šeříky omamně voněly, a v jejích očích se zrcadlily veškeré možnosti světa.
„Budu se muset podívat za ostatními…” Prohlásila pak poněkud omluvně. „Doprovodíš mě pak domů?” Polkl jsem.
„Já, no… jasně že doprovodím. Počkám tady na tebe, já už dovnitř nejdu.”
„Tak ne že mi utečeš.” Zalaškovala ještě a zmizela vevnitř. Na chvíli jsem přemýšlel, jestli se mi to jen nezdálo. Přece jen se mi podobné příhody nestávaly každý den.

Vzpomínka na ten okamžik se mi mnohokrát vracela, když jsem pak s plnou polní a útočnou puškou musel běhat po kamenitých kopcích mezi trnitými keři a v té výhni korsického slunce zatímco do uší se mi zarývaly ostré pobídky seržanta: „Vas-y, vas-y!“ – pořád dokola. To byl základní výcvik na Korsice. A potom centrální Afrika. Ten tetelivý vzduch nad savanou, který dokonale zkresloval horizont. Ta výheň a to nepřátelství, které z té země čišelo každým pórem. Nenáviděl jsem přesuny s modrými barety na hlavách, kdy jsme se vydávali za jednotky OSN, aby na nás nestříleli. Nenáviděl jsem někde se zakopat a celé dny a týdny čekat. A ta nejistota, co přijde za pět minut, zítra, za týden… Ani k lidem z vlastní čety jsem nechoval nějaké zvláštní sympatie, když jsem poznal, že je to vesměs sebranka, spodina společnosti, která nemá službou v legii co ztratit. Já jsem se cítil být lepší. Skutečně??? Sotva! Posral jsem to, a moc dobře jsem to věděl.

Kéž bych se nebyl dal do řeči s tím zvláštním chlapíkem s bradkou, masivními kovovými náramky na zápěstí a provokativním úsměvem ve tváři! Ale co může devatenáctiletý kluk vědět o životě? A jak může z tak nicotné záležitosti, jako je vykouření jednoho jointa před kulturákem, předvídat konsekvence nedozírných rozměrů?
„Kámo, ty si chodil s mym bráchou do třídy.” Ozvalo se za mnou přátelsky, jak jsem tam stál a ještě jsem se nevzpamatoval z toho setkání s Pavlínou. Pomalu jsem se otočil. Chlapíček byl starší než já, odhadem mu mohlo být tak 24. A celým svým vzezřením, způsobem chůze i svými pohyby dával najevo, že jsou mu všechny konvence ukradené. Přemýšlel jsem honem, kam si ho mám zařadit. Náhle mi došlo, že to je starší brácha Pavla Kunce, s nímž jsem seděl dva roky v lavici. Párkrát jsem byl u něho doma, ale jeho staršího bratra jsem znal jenom z doslechu. Pavel o něm moc nemluvil, prý dělal v zahraničí na plošinách. Později jsem se doslechl, že snad seděl v base. Nevím, jestli to byla pravda. Ale faktem je, že mi čímsi silně imponoval. Snad ztělesňoval něco z odvahy a dobrodružství, o kterých jsem já jen snil.
„Jo, to jsem já.” Usmál jsem se a podal mu ruku. „Prý makáš na ropných plošinách v Severním moři.”
„Jo, byl jsem tam.” Odtušil. „Ale teď jsem posledních pár roků trochu cestoval. Zrovna jsem se vrátil z Korsiky.”
„Z Korsiky?!!” Údivem jsem zalapal po dechu. „A cos tam dělal?”
„No co, potápěl se na pobřežních útesech až dólu do těch jeskyní. A vnitrozemí jsem celý projezdil na motorce. Byla to bomba… Hele, nemáš oheň?” Roztržitě se zeptal, když prohledával kapsičky ve své kožené vestě.
„Jo, mam, jasně, hledal jsem zapalovač.“ Sice jsem byl nekuřák, ale někdy jsem si v hospodě s ostatními cigáro dal, a tak jsem s sebou nosil i zapalovač, kdyby byl potřeba. Zrovna se hodil.
„Já nechci hulit vevnitř, nemuselo by se jim to líbit… Dáš si taky ne?” Ušklíbl se, zatímco vytahoval papírky a krabičku od filmu. Nevěděl jsem, co na to říci. S marihuanou jsem ještě zkušenost neměl. Na druhou stranu jsem se cítil poctěn, že si takový zajímavý chlápek vybral zrovna mne.
Pavlův brácha se jmenoval Robert. Po chvíli měl vzorově ubaleného jointa. „Nerad hulím sám.” Vysvětlil stručně, připálil, zhluboka natáhl do plic a podal mi brko. Vzal jsem si marihuanovou cigaretu a potáhl z ní. Nejdřív jsem myslel, že mi to urve plíce.
„Páni!” Rozkašlal jsem se. Robert se smál a blahosklonně mě plácal po zádech.
„Kamaráde, tenhle matroš jsem dovezl přímo z Holandska, to není jak ta polní tráva, co taj dredaři pěstujou, a myslej si, že maj kdoví co. Tenhle model se jmenuje Agent Green a je speciálně geneticky vyvinutej, aby ti to otevřelo vědomí.”
„Hele, nic mi to nedělá,” řekl jsem po pár šlucích a vrátil mu téměř vykouřeného jointa.
„Klídek, tohle má delší nástup, vydrž.”
Pak jsme ještě chvíli klábosili hlavně o cestování a svěřil jsem se mu se svým snem, že bych rád projel stopem Evropu. Robert můj nápad ocenil a řek mi, ať do toho určitě jdu.
„Jo, ale kde bych já chudej student na to vzal?” Postěžoval jsem si.
„Prachy, jo jo, vždycky lepší je mít než nemít…” Robert naposledy potáhl z brka. Poté vyfoukl, jako by už byl myšlenkami někde jinde. „Hele brácho, vypadáš, jako že dokážeš držet basu. Budu potřebovat schopnýho parťáka na jednu prácičku asi za 14 dní. Když to dobře půjde, uděláme si pak dovolenou na Mallorce, můžeš jet s náma…“
„Na Mallorcu…” Vydechl jsem.
„Jo, mám tam kámoše s penzionem pro Němce, nechá nás tam bydlet v jednom pokoji a můžeme rybařit. Tady máš moje číslo, zavolej mi příští tejden někdy večer a já ti řeknu k tomu víc.”
„Ale já nevím, jestli by mě rodiče pustili…”
Pohrdavě se na mě podíval. Chtěl něco říct, ale náhle zmlknul s pohledem upřeným za mne.

Ucítil jsem ruku na svém pasu a celým tělem mi projelo příjemné teplo.
„Jé, to seš hodnej, žes na mě počkal.” Ozvalo se zvesela. Pavlína. Úplně jsem na ni zapomněl. Chtěl jsem něco říci, ale místo toho jsem se jen přihlouple usmál. Zřejmě už ta tráva začala účinkovat. Začínal jsem pochybovat, jestli bylo chytré ji kouřit. Ale už se to vrátit nedalo.
Pavlína si asi na mně ničeho zvláštního nevšimla, a tak jsme šli společně po cestě platanovou alejí. Ona uvolněná a rozjuchaná a pořád něco vyprávěla. Snažil jsem se soustředit na to, co říká, jenže jsem vnímal jednotlivá slova, jako by sama o sobě vyjadřovala celé myriády významů, ale nebyl jsem schopen je spojit ve věty, které by mi dávaly smysl. Na chvíli jsem propadl panice, že se mi rozpadla sémantická struktura ve vědomí. Pak mne ale napadlo soustředit se jen na tón jejího hlasu. Zaposlouchal jsem se do toho melodického proudu, který vycházel z jejích úst a vnímal jsem rytmické celky. Tím jsem se na okamžik uklidnil. Jenže mi záhy přišlo, že to trvá celé neskutečně dlouho, že už celé hodiny mluví a já jsem v zakletém stavu, z něhož nemůžu ven. Ve skutečnosti to nemohlo trvat déle než pět minut, protože jsem tou alejí procházel mockrát. Věděl jsem, že musím něco podniknout, že pokud neudělám nic, budu tou alejí bloudit až do skonání světa. Zmobilizoval jsem veškeré síly, které jsem v sobě měl. Má slova, jako by jen velmi obtížně procházela ven. Doslova jsem je vnímal jako komiksovou bublinu.
„Něco ti chci ukázat támhle u toho platanu.” Vzal jsem ji jemně za ruku. Neprotestovala, ba lehce mou ruku stiskla. Došli jsme k bílému kmeni stromu.
„No a kde to je?” Otázala se hravě.
„No, to musíš nejprve zavřít oči.” Řekl jsem a snažil jsem se, aby to znělo co nejnormálněji. Ve skutečnosti mi přišlo, že trvá celou věčnost, než ta slova ze sebe vysoukám. Zavřela oči. Další věčnost mi přišlo, než jsem se k ní naklonil a jemně ji políbil na ústa. Neucukla. Její rty byly hřejivé a plné příslibů.
„To bylo docela pěkné, cos mi ukázal.” Řekla už s očima otevřenýma. Já neříkal nic, protože myšlenky v hlavě mi letěly tryskem sem a tam a nebylo možno je pochytat a soustředit do něčeho konkrétního. Jen jsem se usmíval, a to možná byla ta nejlepší možná odpověď. Vzala mne za ruku a vedla tou alejí dál. A jak jsme se blížili k jejímu domu, namísto abych byl naplněný hřejivým štěstím, dostával jsem se do čím dál tím větší paniky. Do hajzlu s Robertem! Do hajzlu s hašišem, to byl zas nápad!!! Jako by sám satan ho za mnou poslal.
Došli jsme ke dveřím jejich domku. V oknech byla tma. Zastavili jsme se a slyšel jsem, jak říká, že rodiče jeli na dovolenou a je doma sama. Už cinkala klíčky, ale já tam stál zaseknutý jak golem bez šému a nezmohl jsem se na nic.
„Hej, seš v pohodě? Není ti nic?” Pohlédla na mne ustaraně a pohladila mne dlaní po líci.
„Jo, jo, v pohodě, to jen ta tráva, asi mi to nějak nesedlo, ale to bude fajn, uvidíš.” Vysoukal jsem konečně ze sebe.
„Víš co, udělám ti kafe, to ti udělá dobře.”
„Tak jo.” Přikývl jsem. Cítil jsem, jak se mi poznenáhlu vrací vláda nad svým tělem a vědomím a vydal jsem se srdnatě do domu za ní. Vyšli jsme do prvního patra do jejího pokojíku. Tam jsem se sesunul do té její velké rozkládací sedačky zatímco Pavlína odběhla dolů připravit kávu. Celý dům jsme měli pro sebe a já si říkal, že snad ani není možné, že se mi tohle právě děje. Tak snadno!


V pondělí jsem se dozvěděl, že brigáda v pískovnách, kam jsem se hlásil, bohužel nedopadla. Představa, že budu o prázdninách bez práce a tím pádem bez příjmů, mne děsila. Vzpomněl jsem si na Robertovu nabídku a vytáhl jsem jeho číslo. Když jsem se s ním asi za tři dny setkal v nádražce, byli s ním ještě jeden týpek v odrbaných hadrech, na obou předloktích tetování. Už od pohledu se mi vůbec nelíbil. Robert mě ale ujistil, že Milan je naprosto v pohodě, padlo pár piv i panáků a kecali jsme o muzice a o motorkách. Mé obavy se rychle rozplynuly. Jen o té brigádě se zatím nezmiňoval. Pak se mě zeptal, jestli umím řídit auto. Přikývl jsem, ačkoli jsem měl řidičák ještě mokrý od inkoustu a moc jsem toho nenajezdil. Když jsem se ho ptal na podrobnosti, řekl jenom dost mlhavě, že známý potřebuje vystěhovat věci z domu jeho tety, která teď leží v nemocnici. Víc to nerozváděl, ale ujistil mě, že ten známý dobře platí, a že mi to dá v pohodě na mopeda, možná i něco lepšího. Vypili jsme asi pět piv a tři velké fernety a Robert všechno platil. Na mě toho bylo celkem dost. Dohodli jsme se, že přijdu v pátek večer na kraj městečka ke garážím, a odtamtud vyrazíme. Podal jsem mu ruku, že to platí a víc už jsem se na nic neptal. Zvláštní, že mi to celé vůbec nepřišlo divné. Jak jsem mohl být takový idiot?!!

Ve skutečnosti bylo všechno jinak. Neměl jsem vůbec žádnou představu, co budeme dělat, těšil jsem se jen na tu odměnu. Ano, tu jsem dostal, jenže byla až příliš draze vykoupená. Za pár dní to celé prasklo a oba mé společníky chytili. Bylo jasné, že mě položí, a že si policajti záhy přijdou i pro mne. Představa, že místo na vysokou půjdu bručet do basy, byla pro mě natolik strašlivá, že jsem ji nemohl unést. Zvláště když jsem vzal v potaz tu ostudu na maloměstě. A jak bych se asi mohl podívat do očí rodičům? A Pavlíně…
Nebylo na co čekat. Ještě té noci jsem sbalil nejnutnější věci, odjel vlakem za hranice do Německa, a odtamtud už stopem do Francie až dolů k pobřeží do Aubagne. Neuměl jsem jazyk a neměl jsem naprosto žádnou představu, co budu dělat v legiích. Bral jsem to však jako pro mne jedinou možnou variantu. Po několikadenních nezbytných procedurách mě přijali, začal jsem se učit francouzsky a taky vojenskému drilu…

Základní výcvik na Korsice byl brutální. V jednom kuse na nás furt někdo řval, a když jsem nerozuměl, přišel trest. Tam to nikoho nezajímalo. Chcípal jsem vedrem, žízní a vysílením. Nedovedl jsem si představit, že něco takového můžu vydržet třeba jenom rok. I týden byl nepředstavitelným peklem. Někteří kluci to nevydrželi a vystoupili. Záviděl jsem jim. Pro mě už cesta zpět neexistovala. Ale nakonec to nějak šlo a bylo z toho sedm let. Mise v Africe mi splývaly v nerozlišený proud událostí, které jedna přecházela ve druhou. V misích už se šikana nenosila, protože jsme všichni měli ostré náboje, takže to nikdo ani moc nezkoušel. Tam už to bylo jiné. Nevzpomínám na to rád. Na druhou stranu, těch sedm let se smrsklo jen do takové barevné stužky vzpomínek, která se dá stočit do krabičky a uložit do spodního šuplíku. 

Psal se konec července 2007 a já jsem opět stál na nádraží svého rodného města. Vracel jsem se domů z legií. Starší o sedm let a se zkušenostmi, které bych si možná i odpustil…

 

Pokračování příště