„Těch neznám slov…” – Já taky ne; slova nic nevysloví
jen ticho, víc či méně němé; ticho mezi slovy…

J. H. Krchovský & Janek Gant

Každý činný umělec je ve své tvorbě více či méně ovlivněn díly žijících nebo mrtvých umělců (ne nutně vždy vědomě nebo přiznaně). A tak tedy i v mém literárním úsilí se odráží vlivy geniálních básníků, tu více zjevně, tu pouze latentně. Jedním z nich je i žijící legenda J. H. Krchovský, jenž právě dnes 22. dubna slaví své narozeniny…

Krchovský – legenda české kulturní scény

Tento nonkonformní umělec (dnes už nejenom básník, nýbrž i hudebník) svou tvorbu pouze nepíše – on ji žije. V jeho velmi jednoduše stavěných klasických čtyřverších (zpravidla ve formě ABAB) tematizuje jen několik málo témat, především pak téma vlastní smrti. Skutečnost, že se tomuto tématu věnuje od svých mladických let a ještě zřejmě stále nevyslovil závěrečnou větu, naznačuje, že ve skutečnosti se jedná o hravou ironii a právě tímto popřením prosvítá na povrch hluboká a nezničitelná touha po životě – pravda, mnohdy banálním a bezútěšném, avšak s občasnými drobnými radostmi, které přeci za to stojí (Dnes jsem si koupil květináč / a zasadil pažitku / „Děkuji, bože!” – „Není zač.” / dnešek byl plný zážitků). Jeho přínos nespočívá ani tak ve formě, byť převádí bravurně zvládnuté řemeslo s občasnými vychytávkami třeba v podobě vnořeného verše (spočinout, chvíli být; kdekoliv, kde je klid!). Ta pravá síla Krchovského tkví v lehkosti, s jakou si dokáže hrát s jazykem a zacházet s dvojvýznamovostí a mnohovýznamovostí slov (odešla s úsvitem – aspoň že s něčím) a ironickým a místy humorným glosováním obtížnosti existence samé.

Já nespím nikdy… Ale ty proč nespíš?
„Spím!” přivřely se oči zelené
…začíná den, jejž nepřežiju nejspíš
možná ty další, ale tenhle ne

Za zmínku stojí i hudební projekt Krch-off band. V něm se Krchovskému podařilo dát dohromady skupinu lidí se silným synergickým efektem, díky čemuž vznikla muzika s neskutečnou silou výpovědi, o čemž jsme se mohli přesvědčit i nyní 20. dubna 2017 v klubu U kaštanu.

Krch-Off Band – 20. dubna 2017 v Praze U kaštanu

Má cesta ke Krchovskému

Ke tvorbě J. H. K. jsem se dostal až poměrně pozdě – v roce 2010 (s ohledem na to, že tvořím od roku 1996), kdy jsem si pořídil jeho Básně sebrané. Byť jsem předtím už o něm věděl, to pravé seznámení přišlo až díky této knize. Pročetl jsem ji několikrát tam a zpátky a byl jsem naprosto fascinován tím, jak se o několika málo tématech dá napsat tolika různými slovy a stále přitom elegantně a sarkasticky řízně. Stylotvorné prostředky Krchovského jsou, zdá se, nevyčerpatelné. Mnoho z nich jsem se dokonce naučil nazpaměť a dodávaly mi sílu v zaměstnání i jinde.

Já tehdy používal jinou formu psaní odkazující spíše ke klasikům 19. a první poloviny 20. století. Nicméně Krchovský vyjadřoval ta samá témata, jako já: individuální pohled a prožívání marasmu vlastní existence bez nároku na sdělování obecných pravd. Stejně jako u mne, je jeho dílo především cestou k sobě samému, jestli je nějaký cíl nebo řešení, přitom nehraje roli. Též se mi u něho líbilo vkusné a trefné použití méně obvyklých slov (cizojazyčné výrazy a slova z latinského korpusu, jakož i přechodníky apod.). Jura Krchovský může částečně za to, že jsem se poezii po pauze (2008 – 2010) začal opět řádně věnovat. Tímto vykročením k novým zítřkům byla báseň Marast, která ideově promlouvá stejným jazykem (byť forma je zcela odlišná). A od té doby se začaly věci dávat do pohybu… V letech 2011 – 2012 jsem napsal celou řádku nových básní a především jsem dokončil nedodělané hudební texty, které se v mém šuplíku válely od mých dvaceti let. Věci z tohoto krátkého období tvoří páteřní část mé sbírky.

Poté jsem se na více jak rok odmlčel, neboť jsem se přednostně věnoval próze. Zlom nadešel v květnu 2014. Proč to všechno píši? Protože právě díky Jurovi Krchovskému jsem (podruhé) poeticky zmrtvýchvstal. Jednoho krásného dne (5. května 2014) jsem se ráno probudil a do vědomí se mi tlačila báseň. Duchapřítomně jsem si ji okamžitě zapsal na kus papíru:

Jaro zas nadějné – snad už je za mnou
další pád přežil jsem – tentokrát na dno
a život zjebený – skládá mi účty
když už mám zaplatit, prosím, buď stručný

Sotva jsem to udělal, už se mi v mysli rodila další. Tu už jsem naťukal do mobilu cestou autobusem do práce. A tak to šlo po celý den. Toho dne jsem napsal sedm krátkých úderných čtyřverší (poslední z nich během sprchování) – všechny v krchovském stylu, nazval jsem je tedy „Krchovština”. Většina z nich byla natolik dobrá, že se dostala i do mého výboru „Až vyhasne svět”. Tyto básně si rychle získaly své fanoušky a to pro mne bylo impulzem, abych se věnoval poezii pořádně a nakonec vyústilo v nakladatelský počin a vydání výboru za dvacet let tvorby. Za to Vám Juro, patří velký dík!!! Mé uznání a vděk jsou ztvárněny v básni příznačně nazvané Mrtvolnost, jež je pietou tomuto umělci, neboť ideově ztvárňuje jakousi esenci z jeho básní. Formou se však tato báseň značně liší (především je použit naprosto extrémní typ verše s absencí jakékoli libozvučnosti) a je určitým manifestem. Ironie na ostří nože, kterou zřejmě pochopí toliko nemnozí. Skvělou morbidní ilustraci vyhotovila kreslířka Elóren. Kéž se mistrovi líbí!
A na závěr se rozloučím básní od J. H. K., která patří k mým nejmilejším:

Svítá… A mně se tmí blednoucí obloha
ptáci už zpívají… Pro koho? Pro – boha!
Jitřenka. Denice chladem se mihotá
na prahu úsvitu, na sklonku života

Teď, když už nemám co, teprve teď bych pil
teprve teď bych žil! Navždy a ještě dýl!
Dobrou noc, Luno má, sbohem buď, Denico…
teprve teď bych žil! Teď, když už není co