Milí zaměstnaní přátelé,

v minulém dílu jsme rozebrali počáteční a raně střední období našeho působení v zaměstnání. Nyní se vrhneme na šedou zónu pozdně středního období a následný marasmus období finálního. Naštěstí až ke smrti se nedostaneme, neboť pro vás mám slíbenou účinnou strategii přežití (doufejme, že pro vás ještě není pozdě)…

Střední šeď zaměstnání

Pokud už jste si v práci zvykli, na všechny úkoly znáte postup a když ne, víte, za kým zajít, aby vám poradil. Nemůže vás prakticky nic překvapit. Taky máte okruh lidí, s nimiž chodíte na oběd nebo na kafe. A taky těch pár nadstandardních výdobytků, k nimž jste přišli během prvních roků praxe.

Patrně si řeknete, že takhle vám to vlastně docela vyhovuje a nechcete na tom nic měnit (snad jen přidat peníze by mohli). Jenže, jak věděl již Hérakleitos, nic není neměnné, vše je v pohybu. A když se něco nevyvíjí směrem nahoru, vyvíjí se to směrem dolů, stagnace neexistuje. Pokud jste až příliš v pohodě a stav na pracovišti vnímáte jako neměnný, potom již pravděpodobně začal váš sestup do nížin. Nemusíte o tom nějakou dobu vůbec vědět, anebo to přičítáte přirozené oscilaci.

Tak jako v lidském životě, tak i v zaměstnání jsou různé fáze. Po čase zjistíte, že na většinu svých kolegů nejste vlastně moc zvědaví, a oni (což si neradi přiznáváme) nejsou už zvědaví na nás. Už se navzájem známe a nemůžeme se příliš překvapit. Je to taková šedá fáze. Vztahy se propadnou do jakési koexistence vedle sebe, kdy spolu mluvíme spíše už jen ze zvyku. Možná že teprve nyní jste zkušeným pracovníkem, který je skutečným (ne jenom předstíraným) přínosem pro firmu. Koho to však zajímá??! Myslíte, že vám přidají? Ano – práci! Je to smutné, avšak příliš často pozorované na to, aby to byla nepravda.

Sešup dolů

A pozor, to nejdůležitější: Postoj vašich nadřízených k vám se poznenáhlu proměnil. Již vás neberou jako individuum, a už vůbec ne jako partnera. Berou vás jako svůj majetek (inventář). A podle toho se k vám budou chovat. Dají vám úkoly navíc, které vůbec nemáte v popisu práce. Peníze vám však nepřidají. Naopak, nedivte se, když vám seberou nějaký váš nadstandard anebo učiní opatření, která vám jeho užívání notně znesnadní nebo znepříjemní. Když se jim zamane, vytřou s vámi podlahu jako s hadrem, ani nemrknou.

Pokud si myslíte, že se to časem zlepší, mýlíte se. Může dojít k částečnému zlepšení, ovšem to je pouhá falešná úleva. Nelze se vrátit do počáteční fáze a znovu si třeba vyjednat lepší podmínky. Řeka neteče nazpátek. Většina lidí rezignuje. Ze strachu, z pohodlnosti, ze zvyku, z falešného příslibu naděje… Stanou se institucionalizovanými jedinci se vším všudy. A těm už není pomoci. Jejich cílem se posléze stane pomoci institucionalizovat i ty, kteří ještě nejsou, ať si ten marast také užijí. Pokud čtete tyto řádky, věřím, že ještě nejste ztraceni a tak máte docela slušnou šanci se zachránit.

Etická vsuvka

Možná si v tuto chvíli říkáte, že to se přeci nedělá, odejít v situaci, kdy vás zaměstnavatel nejvíce potřebuje. Možná pociťujete nějakou vděčnost za to, s čím vám pomohli, a za peníze, které jste dostali navíc. Prosím vás, vaši nadřízení se k vám chovali hezky, protože to pro ně bylo zcela účelné k jejich cílům. Oni potřebují vyřešit problém a jeho zdárné vyřešení (nebo přinejmenším částečné) ohlásit svému nadřízenému, aby dostali odměny, o jakých se vám ani nesní. Vy jste pro ně ten prostředek k řešení, proto se jim bohatě vyplatí být na vás hodní, aby si vás namotali. A myslíte si snad, že ty odměny vám dávají ze své kapsy? Tak vidíte!

Nenechte se nikdy ošálit lákavým pocitem, že váš nadřízený je váš kamarád. Může to tak vypadat. Může vás dokonce i pozvat na soukromou grilovačku. Ovšem to činí, protože se mu to hodí, ne kvůli vám. Až se mu přestanete hodit do krámu, uvidíte, za kolik to přátelství stojí.

Proto, prosím, musíte být o krok napřed a vždy mít trumf v rukávu. Myslíte si, že když jste s ním solidární a podržíte ho třeba při kontrole, že on bude solidární s vámi, až dojde dejme tomu na restrukturalizaci firmy? Tak to nechte na hlavě…

A ještě jedna věc: Chcete lidem pomáhat? Chcete být užiteční? Fajn. Za jakých okolností jim pomůžete nejvíce? Ano, když budete v pohodě, když z vás spokojenost jenom srší. Lidi vás budou spontánně vyhledávat a budete jim ku prospěchu, byť byste jim nic kloudného neporadili. A naopak, když budete vystresovaní ze svých nadřízených a kolegů, kteří po vás šlapou, jak bude ta vaše pomoc účinná, co myslíte? No, tak vidíte! Vaší prvotní starostí budiž odteď pomoci sama sobě, tím uděláte daleko více dobra, než nějakou falešnou solidaritou s někým, kdo s vámi není solidární ani trochu.

Strategie jak přežít kariéru

Předně: Nikdy nepohlížejte na žádné zaměstnání jako na konečné. Berte je jako příležitost se dostat k něčemu zajímavějšímu (i když třeba vůbec netušíte, co by to mohlo být). Naučte se v tom zaměstnání něco. Cokoli, nemusí to ani souviset s náplní práce. Fascinuje vás třeba, co jeden kolega umí vykouzlit v Excelu? Vnuťte se mu na školení a naučte se to taky. Většinou vás neodmítne, budete-li mu vhodně lichotit. Ovšem musíte to provést v počáteční fázi pracovního procesu, když vás ještě příliš nezná.

Pokud tam není nikdo, kdo by vás inspiroval, věnujte se samostudiu. Během roku se v pohodě připravíte třeba na mezinárodně uznávanou zkoušku z jazyka. Využijte k tomu kolegu, který onen jazyk ovládá, a konverzujte s ním při každé příležitosti. Anebo se aspoň dostaňte do formy.

Exit ways

Jakmile se začnou poměry zhoršovat, okamžitě se začněte poohlížet po jiném zaměstnání. Kdy to přijde? Nedá se stanovit přesně, můj vypozorovaný medián je zhruba tři až čtyři roky. Zdá se však, že v Praze je to podstatně dříve (zase je tam však více možností). Ideálně byste si měli kontinuálně udržovat povědomí o pracovních příležitostech ve vašem oboru a nezříkat se i možností, které jsou trochu mimo to, co se domníváte umět. Mějte svou mysl otevřenou.

A nenechte se v žádném případě zotročit. Vaši nadřízení se o to jistojistě časem pokusí. Ne snad proto, že by byli zlí (i když pochopitelně být můžou), nýbrž protože si neumí nic jiného představit. Institucionalizace je pro ně konečným cílem i prostředkem. Vy jste však duše svobodomyslná, a proto taky čtete tyto řádky.

Může být snad východiskem práce na volné noze? Možná – jak pro koho. Bohužel, doba je taková, že živnostníkům tento stát moc nepřeje. Není možná úplně špatný nápad hybridní systém: Nechat se zaměstnat aspoň na malý úvazek klidně i za málo peněz. Zaměstnavatel za vás odvede zdravotní a sociální a máte jistý alespoň minimální výdělek. A když se tam ukážete dva dny v týdnu, může trvat třeba i deset let nebo více, než se jim vás podaří zinstitucionalizovat.

Nuže, hlavu vzhůru, a do dalšího pracovního boje přeji hodně štěstí!