Foto: Janek Gant

Je možné psát poezii psát tak, aby evokovala jistý hudební styl, aniž by k tomu byl nutný hudební doprovod? Takový Lou Reed nebo Bob Dylan by s odpovědí neváhali ani chvilku. A co nějaký extrémnější žánr, je libo?

Tato aktuální báseň evokuje velmi podobný pocit jako např. poslech deathmetalové legendy Behemoth. Tvrdost, naprostá zemitost a nekompromisnost vyjádření ruku v ruce s přesnou rytmizací.

Prvotní nápady na tuto báseň se objevily paradoxně na podzim 2019, čili v době, kdy jsem započal novou práci a ve vzduchu visela naděje a svoboda. Jednoduše jsem se potřeboval zpětně vyrovnat s tím chlívem, který jsem musel opustit…

Dejme však už prostor vskutku zemitým veršům:

Hlína

Chci hlínou být
v prsť už se rozdrolit, pomalu tlít
se sebou být
kořeny plodin jen zespodu zřít
z číše zla pít
do uší zpěv půdy bude mi znít
prznit a klít
radš s krtky pod zemí budu tu dlít
v klidu si mřít
havěti zlolajná, chci od vás míti klid
 
Jsem hlínou hlín
zpod drnů zaznívá rebelský řev
jen drámy a splín
a v hlavě výjevy zpocených děv
vaše slova jsou blín
jak hřeby na kříži z cedrových dřev
je to jak mlýn
zas na dvorku schůze a v schůzi hněv
pak do hlavy klín
vždyť od vás já dostal jen kýbl pln plev
 
Hlůzo všech hlůz
v chlívišti polapen chci vám dát vale všem
jen zloba a hnus
a blbosti kotel a pokrytců sněm
dost bylo hrůz
lépe mi poslouchat štěkot zlých fen
vrahové múz
jdu skrýti se před vámi pod těžkou zem
konec a šlus
lehnout si do hrobu, přikrýt se kamenem
 
10/2019 – 26. 1. 2022