Láska k muzice mne provází provází od útlého věku, snad už dokonce od kolébky, co si matně vybavuji. A vůbec nepochybuji, že mne bude provázet až do úmrtí. Neboť hudba dodává životu další rozměr, pomáhá zvládnout nároky života a porozumět mu i v jeho nejednoznačnostech. Veškerá hudba – i ta nejextrémnější. Ano, tento článek pojednává o velmi obskurním hudebním žánru, naprostém undergroundu. A to bych nebyl já, kdybych se nepustil do hlubinně psychologického rozboru tohoto stylu…

Je to zvláštní, nikdy jsem death metalu neholdoval, byť jsem pochopitelně věděl, že existuje a semo tamo jsem si něco i poslechl. Dával jsem však přednost jiným odnožím metalu, především power metalu, black metalu a trochu trashi. (A když jsem chtěl nějaký extrém, sáhl jsem po raných Laibach.) Až nyní se změnou zaměstnání se u mne objevila obrovská žízeň po té nejtvrdší muzice. Jako bych se potřeboval zpětně vypořádat s kolébkou hnusu*, kterou jsem opustil… Ostatně, těch 10 let jistojistě nějaké stopy na psychice zanechalo… Tak tedy pojďme se tomu podívat na kloub.

Kde se tady vzal extrémní metal?

80. léta byla v muzice obdobím nesmírného rozmachu. Nová vlna britského metalu rozčísla stojaté vody hudebního průmyslu jako fregata Fernanda Magalhãeshe na cestě Tichým oceánem. Bylo jasné, že v hudbě už nikdy nebude nic jako dřív. Jestliže o 10 let dřív byli Black Sabath považováni za velmi tvrdou až extrémní muziku, velmi záhy bylo jasné, že je v tvrdosti možné jít ještě daleko, daleko dál.

Heavy metal jako prostředek vyjádření velmi rychle přestal některým kapelám stačit. Pro expresi svých pocitů znechucení ze západní civilizace a existenciální prázdnoty s tím spojené potřebovali jít až na hranu možností. Jednou z reakcí byl naštvaný trash metal, jenž však vzešel spíše z tvrdého punku nežli z melodických linek heavymetalu. Některým kapelám však ani řev, rychlost a nekompromisnost trashe nestačila a šli ve svých výrazových prostředcích ještě dál.

Zrodil se death metal. Stalo se tak ve Spojených státech v roce 1984 a tento zrod je spojen se jmény tří kapel: Possessed, Morbid Angel a (příznačně) Death. Byla to právě druhá dlouhohrající deska Death: „Leprosy” (1988), která se stala jakousi povinnou čítankou pro všechny fandy smrtícího kovu.

Co je pro death metal charakteristické?

V prvé řadě je to samozřejmě rychlost. Death metal, to je skutečně kalup – prostě se s tím nemažou. Bicí jsou skutečným základem, bubeník do toho mydlí jak hluchý do vrat. Naprosto standardně je u kopáku užívána dvojšlapka a věřte, že se skoro nezastaví. Kytary hrají obdobné riffové figury jako třeba v trash metalu, jen bývají podladěné snad až o čtyři půltóny. Nezřídka vidíme i sedmou nebo dokonce osmou strunu na kytaře, aby mohl jít ještě níž. Jestliže se říká, že basa tvrdí muziku, zde to platí dvojnásob. Baskytara brumlá zcela slyšitelně a krásně podporuje především bicí artilérii.

Zatímco třeba v black metalu jsou kytarová sóla prakticky vyloučena, death metal jich využívá zcela běžně. Nejde o samoúčelné předvádění, spíše o rozvíjení základního motivu a snad i o prostor pro zpěváka, aby vůbec popadnul dech. Ano, vokální projev je asi nejdůležitějším poznávacím znamením. Jedná se o tzv. growling, čili chrčení a mručení ve velmi hlubokých tónech.

Death metal rozhodně není snadné zvládnout, chce to zdatné muzikanty, kteří to nejenom technicky uhrají, nýbrž též fyzicky utáhnou. Tito chlapíci se na pódiu rozhodně neflákají! 

Zlaté časy death metalu

Na počátku 90. let zažil tento obskurní žánr nečekaný boom a mnoho podzemních kapel se dočkalo regulérní smlouvy s hudebními vydavatelstvími.

Již okolo roku 1989 se rozvinula velmi silná deathová scéna ve Skandinávii, především pak ve Švédsku. Kapely jako Entombed nebo Dismember vytvořily vlastní pojetí deathmetalu, který se od amerického liší především zvukově (typické „chrastivé” kytary).

Tato módní vlna zájmu o takto extrémní hudební žánr pochopitelně nemohla mít dlouhého trvání a byla vzápětí převálcována převážně nově se prosazujícím grungem.

Všechny extrémní hudební styly včetně death metalu se propadly do těžkého undergroundu. A je to tak správně. Snad žádná ze současných deathmetalových kapel nehraje tento styl, protože chtějí slávu nebo dokonce peníze. Pokud by do toho někdo šel s tímto nastavením, nejspíš by to již zavánělo těžkou duševní poruchou. Nemusíme tedy mít obavy, pakli se někdo tomuto stylu věnuje, činí tak z čiré lásky k tvrdé muzice a touhy po sebevyjádření.

Smrt jako sebe-vyjádření

Co se týče náplně textů, tyto zpravidla plně souzní se zvukovým vyjádřením. Směle se pouští do těch nejhlubších sklepení lidské duše a vytahují na světlo ty největší zvrácenosti, co jen si lze představit:
Smrt, rozklad, hniloba, morbidity (lepra, mor, apod.), duševní choroby, vraždy, masové vraždy, mučení, bolest atd. To vše dostaneme v jejich skladbách plnými hrstmi. (Abych však některým deathovým seskupením nekřivdil, jsou i takové, které se věnují tématům z mytologie – např. švédští Unleashed.)

Na druhou stranu, v dnešní západní společnosti je téma smrti strašné tabu. Lidé umírají anonymně v nemocnicích. Každý je překvapen, že někdo umřel (byť mu bylo dávno přes 70), jako by to bylo pomalu něco zakázaného nebo protipřirozeného (příklad Karla Gotta mluví za vše). Zrovna tak smrt vojáků ve válkách je tabuizována. Možná nikoli náhodou se death metal objevil v polovině 80. let, kdy se západní společnost ocitla na vrcholu blahobytu a svobody a válka ve Vietnamu byla téměř zapomenuta. Každá doba a každá kultura vrhá svůj stín a před tím bychom neměli utíkat, měli bychom si ho být vědomi, abychom nepropadli silám chaosu.

Balzám na nervy?

Osobně jsem přesvědčen, že v dnešní kultuře protkané všehoschopnými korporátními zmrdy, před nimiž, zdá se, není úniku, může být extrémní muzika vítaným balzámem na pocuchané nervy. Když přestanou fungovat ezoterické mantry, které vás mají unést někam pryč, je možná fajn se z toho vzteky vyřvat (trash metal) anebo jít ještě dál – k samému popření principu života.

Sigmund Freud pod vlivem hrůz Světové války dospěl k závěru, že zvěrstva, která byla v této válce oběma stranami bez rozdílu páchána, nelze v žádném případě vysvětlit působením sexuálního pudu (pudu života). Doplnil svou teorii o tzv. pud smrti (Thanatos). Energii, která se k němu váže, nazval Destrudo. Hlavním projevem pudu smrti je pochopitelně agrese. Směřuje ze své podstaty k zániku, nežití, negaci všeho. Negaci, kterou nabízí jedině smrt.

Absolutní zánik úplně všeho (např. nukleární válka) je potom absolutním a konečným řešením veškerých problémů. Zdánlivě něco, co si nikdo přeci nemůže přát. A přece! Ve smrti a konečném řešení je něco hluboce přitažlivého. Nesmírná popularita válečných filmů a válečných dokumentů (především těch o vyhlazovacích táborech) to jenom hezky dokládá.

Ruku na srdce: Tváří v tvář neuróze dnešní doby, toho neustálého tlaku na co nejvyšší výkon a zároveň na to, abyste byli happy, free, cool a já nevím co všechno ještě: Neřeknete si někdy unaveni tím vším, že by vám bylo lepší v hrobě??? Jen spočinout, nebýt, nemuset nic… To je sladká představa, kterou je třeba co nejdůsledněji okamžitě potlačit!

Zrození a smrt – dvě stránky téhož

V runové magii dávného severu existuje runový znak Berkana, který dle mého dokonale souzní s filozofií vyjádřenou (třeba i nezáměrně) v death metalu. Berkana je březová bohyně-matka. Značí zrození i smrt zároveň. Tuto dualitu narození/smrti si staré národy uvědomovaly velmi silně. Něco, co se naší přetechnizované kultuře podařilo takřka dokonale vytěsnit.

Máme všude kolem sebe samé zrození, kult věčného mládí síly a úspěchu (patrný např. v reklamách), ostatní je vytěsňováno mimo běžný život. Mystici však věděli, že symbolická smrt je nutná pro nový začátek.

Hrob a kolébka

Jestliže jsem přirovnal black metal ke kojeneckému věku a především hypnotickému rytmu pohupování v kočárku, pro hlubinně psychologické pochopení death metalu musíme jít ještě hlouběji.

Jsem přesvědčen, že tato extrémní muzika se vztahuje k odbdobí porodu. Nevěříte? Pojďme se nad tím zamyslet: Porod je přece radostnou záležitostí pro všechny zúčastněné, nebo ne? Možná jak pro koho…

Tento zážitek asi ne nadarmo psychoanylytik Otto Rank označil za největší trauma v lidském životě a počátek všech pozdějších neuróz. Ostatně, není to příliš dávno, kdy během porodu občas umíraly jak matky, tak novorozenci. Dokonce i když vše jde hladce, jedinec je vržen do světa, který se musí jevit minimálně zpočátku jako mimořádně krutý: tvrdá podložka pro přecitlivělou pokožku, relativní chlad, ostré světlo, pronikavé zvuky (do té doby krásně tlumené plodovou vodou) a leckdy i nemilosrdné zacházení s naprosto bezbranným človíčkem. Je to prostě strašlivý masakr, nebudeme si nic nalhávat. A věřím, že stopy tohoto dávného (naštěstí zapomenutého) traumatu v nás zejí po celý život. Docela symbolicky by tomu odpovídalo vyjádření tohoto hudebního stylu.

Poslech této muziky tak může být jakýmsi pokusem o symbolické a bezpečné odžití brutálního příchodu na svět. Traumatického zážitku, který jsme zdárně překonali. Co jsou proti tomu nějaké půtky s firemními psychopaty, že?

Kolébka i hrob, zrození a umírání – to je něco, čemu nikdo z nás neuteče. To první si (možná raději) nepamatujeme, na to druhé se snažíme nemyslet. K životu však patří naprosto neodpáratelně. A možná to je to nejdůležitější poselství death metalu…

A nyní již nechám promluvit kultovní představitele tohoto žánru s tématickou písničkou „Born dead”.

* Název „Kolébka hnusu” jsem si vypůjčil od britských Cradle of Filth, kteří jsou sice představitelé gothic metalu, ovšem k tématu death metalu se toto sousloví hodí naprosto dokonale… Myslím, že brzy napíši stejnojmennou báseň, vůbec bych se nedivil… 😉