Pokusy s hmyzíma letadýlkama

Léto je konečně tady, maturita zdárně za mnou (byť teda to žádnej zázrak nebyl), přijetí na vejšku v kapse, brigáda na rybízu až začátkem července, takže víc jak měsíc volna před sebou. A do toho se ozval Kaktus, že musí rodičům hlídat chatu v Lužickejch horách. Takže slovo dalo slovo, zavolal jsem Djaboj a Pesantoj, že tam jedem. To by mě nenapadlo, jakou aktivitou se tam na tři dny zabavíme…

Útrapy cesty do Lužickejch hor

Cesta na plečce

Ještě ten den jsem sbalil a nafoukal kolo. Druhej den dopoledne jsme s Djabou vyrazili ze Smržovky. Pesant jel od Turnova, měl to vzít skrz bejvalej vojenskej prostor přes Ralsko a dojet až tam. Jízda se nevobešla bez komplikací. Horáka jsem měl v tu dobu nepojízdnýho, protože jak jsem předtím boural a udělal z předního kola osmičku, ještě jsem neměl prachy na novej ráfek a výplet.

Nezbylo, než vzít plečku, což byl Favorit po fotroj, kterej brzdil jenom tak, aby se neřeklo a hlavně nefungovala vůbec přezazovačka. Přesmykač teda jo, takže jsem si moh vybrat mezi větším a menším tácem, ovšem vzádu byl řetěz stejně furt na nejmenším kolečku. Spravovat to nemělo moc cenu. A hlavně jsem spolíhal na klipsny, kterýma to když tak vytáhnu.

Tak jsme vyjeli. Ze začátku to šlo docela dobře, protože až do Liberce je to víceméně z kopce. Potom však přišel velkej test – Ještědskej hřeben. No to byl masakr! Samozřejmě přehodit na malej tác skoro vůbec nepomohlo. To jsem litoval, že se ten řetěz nezaseknul na kolečku nejvyšším. Rval jsem to nahoru tou silnicí a připadal jsem si jak Přemysl oráč zapřáhnutej do pluhu bez volů. Dal jsem to tak do půlky toho nekonečnýho kopce, pak to už nešlo, tak jsem si řek, že kolo potlačim.

Jde to ztuha

Jenomže jsem si neuvědomil, že jsem si předtim pořádně utáh klipsny, aby mi pomáhaly. Honem jsem si povolil levou klipsnu, kterou jsem měl blíž k ruce. Jenomže jak na sviňu jsem se začal s kolem pomalu naklánět zrovna na druhou stranu. A už mi bylo jasný, že neudělám nic. Svalil jsem se tam jak snop obilí a rovnou do příkopa, kde byly kopřivy. Lehnul jsem tam, hlavu dole, kolo nade mnou, pravá noha pod kolem zaklíněná v tý klipsně. Djaba z toho měl samozřejmě prdel, namísto aby mi pomoh, stál tam nade mnou a chechtal se. Nakonec se mi podařilo horko těžko dostat k tý klipsně a povolit ji, abych vytáh nohu. Pak jsem musel ještě víc do toho příkopa do kopřiv a na dno, kde bylo pochopitelně bahno. Vyhrabal jsem se z toho, popálenej vod kopřiv, zamazanej xicht od bahna a nasranej. A to byl teprve začátek.

Pak jsem musel kolo tlačit pěšky až do toho sedla nahoře. Na druhou stranu dolu jsem radši brzdil hnedka zkraje, protože mi bylo jasný, že jak se mi to rozjede, už to neubrzdím vůbec. Ve finále jsem musel dát nohu dolu a brzdit ještě podrážkou. Naštěstí už jsem si nechal klipsny povolený, to už jsem byl poučenej. Djaba se mi pochopitelně vysmál a rozjel se dolů rychle.

Na Djabu došlo

No a sjíždím pomalu z kopce, byly tam takový esíčka a celkem dobře vidět, kolik nás toho čeká ještě dolů. A najednou slyším rachot, jako kdyby z náklaďáku popadaly na silnici klacky. Kouknu dolu a tam asi o dvě zatáčky níž uprostřed silnice kolo a před nim Djaba rozplácnutej jak žába. Nejdřiv mě napadlo, že to neubrzdil v zatáčce. Jenomže to nedávalo žádnej smysl, protože se vymáznul zrovna přesně mezi zatáčkama na rovnym a klidnym úseku. Dojel jsem pomalu tam, Djaba se už mezitím posbíral, kolo taky. Kolu nic zřejmě nebylo, Djaba trochu odřenej, ale asi nic hroznýho. A kupodivu tam běhal po silnici a cosi hledal.

„Co hledáš, vole?“

„Koukej po baterce do mobilu.“ Houknul na mě nasraně.

Konečně mi to došlo. Ten blbec zřejmě dostal esemesku a nenapadlo ho nic lepšího, než si ji zrovna přečíst, tak se tam vymajznul. Nakonec jsme všecky součástky mobilu posbírali, Djaba to poskládal a mohlo se jet dál.

Neslavnej dojezd

Do Kaktusovy chaty jsme dorazili až v pozdním odpoledni, Djaba sedřenej a potlučenej, já utahanej jak dělník z doků po 12hodinový šichtě. Kupodivu tam nebyl ještě Pesant, i dyž to měl vo něco blíž. Dorazil až skoro se setměním.

Ukázalo se, že v tom Ralsku zabloudil, motal se tam v kruhu a vždycky dojel do ňáký slepý uličky, která končila lomem. Nakonec se odtamtud ňák vyštrachal, ovšem došla mu voda a tak se tam v tý výhni táh jak soumar. Hospoda žádná, studánka žádná, dokonce i potoky vyschlý. Na první hospodu narazil až v podhůří Lužickejch hor. To už byl skoro chcíplej žízní. Pak ještě chvíli bloudil po těch horách, protože mu to asi už z toho horka nemyslelo a tři píva vypitý na ex tomu taky moc nepomohly. Kaktus nad náma jenom kroutil hlavou.

Patentní nápad na hmyzí letadýlka

Muší průzkumná letadla

Druhej den jsme měli takovej odpočinkovej a jenom jsme se procházeli po okolí. Byla to taková vesnička, spíš polosamota, ty chaty tam jsou roztroušený jenom sem tam. A jak jsme se odpodledne už trochu zotavili, začali jsme vymejšlet různý kravský nápady. Už nevím, kdo to byl, myslím, že Pesant, že si uděláme hmyzí letadýlka. V tý chatě totiž bylo strašnejch much.

Okamžitě jsme se pro ten nápad nadchli. Mouchy nebyl problém pochytat, byly všude, hlavně na voknech. Peasant udělal letadýlko ze sirek, slepil dvě k sobě herkulesem, akorát se musel vyvážit předek, aby to zadní část letadla netáhla dólu. To jsme vyřešili měděným drátkem.

Jenomže mouchy tam přilepit byl nadlidskej úkon. Ty mrchy byly hrozně bojovný, jaks je vzal mezi prsty, snažily se ze všech sil vykroutit, takže buťto se vyškubly a ulítly, nebos je tím sevřením tak poškodil, že už nebyly schopný letu, a to nebylo žádoucí. Byl to Kaktus, kdo přišel se zlepšovákem: mouchy jsme naházeli do zavařovací sklenice a šup s nima na půl hodiny do mrazáku. Po vytažení nekladly absolutně žádnej odpor a krásně jsme je pomocí pinzety přilepili na jednotlivý křídla i do středu kříže letounu. Chvíli to vypadalo, že jsme to s tím mrazákem přehnali, a že už se nevzpamatujou. Jenže na sluníčku se zase krásně zmátořily a začly mávat křidýlkama.

Jenže ouha, letadlo ne a ne se odlepit od země. Prostě bylo na ně moc těžký. Kaktus nelenil, vytáh čtvrtky papíru a už jsme z nich vesele stříhali letadla. Museli jsme semozřejmě nachytat novou várku much. Než jsme to vychytali, byla už hluboká noc a mouchám už se moc lítat nechtělo. Nejaktivnější byly dopoledne a v poledne, jak jsme vysledovali. Tak jsme šli chrápat.

Už to lítá

Usnout nám samým vzrušením skoro nešlo, nemohli jsme dočkat ráno, až uděláme vostrý starty. Druhej den dopoledne jsme se po krátký snídani pustili nedočkavě do práce. Letouny už jsme měli poměrně vychytaný, co do vyvážení a promyšlenosti umístění much. A mohli jsme se pustit do závodů.

Soutěžilo se především v tom, čí letadýlko se udrží ve vzduchu nejdýl. Největší problém byl v koordinaci. Když jedna moucha táhla a ostatní byly lemry, letadlo šlo furt k jedný straně a brzy i k zemi. Takže to bylo i o náhodě, jak sis sestavil tým. Když se podařilo se letounu vznýst, měřili jsme čas na stopkách. V jednu chvíli dokonce kroužily ve vzduchu všechny čtyři. Jenomže většinou se ty mouchy rychle unavily a let netrval dýl jak několik 20 sekund a pak letadlo muselo nouzově přistát.

Překvapivě solidního výsledku dosáhl Djaba se svým prototypem létajícího talíře, kde měl po celym obvodu koutouče (uprostřed prázdnýho) nalepený mouchy hlavičkama směrem ven. Talíř se vydržel vznášet bezmála dvě minuty. Jenže toho jsme diskvalifikovali, protože nesplnil zadání, že to musí bejt letadlo.

Kamaráde, celej den jsme tím strávili. Skoro jsme zapomněli žrát a prakticky vůbec jsme nechlastali, i dyž jsme měli ledničku narvanou lahváčema. Nachytali jsme desítky až stovky much. Museli jsme je ve finále shánět i v komoře v podkroví. Zdejší populace much byla výrazně zdecimovaná. Ve finále nás to přece jen přestalo bavit a už to vypadalo, že druhej den pojedeme na kolo.

Vosí stíhačky

Jenže Djaba přišel se zlepšovákem. Mouchy jsou na hovno, musíme nasadit silnější kalibr! A vydali jsme se chytat vosy.

Klika byla, že přímo na zahradě byla hruška. A samozřejmě jak ty hrušky padaly, tak byly obsypaný vosama. Jen jsme museli vymyslet technologii lovu. Ale v zásadě to nebylo nic složitýho. Stačilo přiklopit hrušku s vosou zavařovací sklenicí. Ta se lekla a vzlítla, načež jsem nadzvednul sklenici, zespodu zadělal víčkem a šup s ní do mrazáku.

Za chvíli byl mrazák plnej sklenic, že už se tam nic nevešlo. Vyřešili jsme to opět šalamounsky: po chvíli, když se už vosy přestaly hejbat, přesypávali jsme je do velký sklenice od okurek. Tím jsme získali místo i sklenice pro čerstvý vosy. Pak jsme se pustili do výroby letounů. Tam už nebyl problém použít i sirky, vosy by to měly v pohodě unýst a s letounem vzlítnout.

Jako ve válce

Vosy skutečně nezklamaly. Vytvořili jsme celou vosí stíhací letku a stíhačky pomalovali v barvách Osy i Spojenců. Každej jsme dali dohromady celou svou letku. Vosy jsme na chvíli dali odpočinout k ledu a šli jsme se navečeřet. A pak, protože už byla skoro tma, jsme dostali nápad na co nejlepší efekt.

Vosí letku jsme vyndali z mrazáku, rozestavěli na stůl jako na letiště. A pak jsme nechali svítit jenom hlavní lustr, jinak jsme všechno zhasli. Chvíli jsme počkali, až se vosy trochu zmátořej. A první letadýlka už startovaly. Pravda, některý měly tendenci spadnout ze stolu na zem. Pak se však vzpamatovaly a už kroužily. A pochopitelně je to táhlo k tomu světlu, takže tam jednu chvíli okolo lustru kroužilo dokonce sedm stíhaček. Vosy tam kroužily a ten bzukot křídel, to bylo jak když letí letka Messerschnittů. To byla prdel. Pochopitelně, vydržely to tak maximálně dvě minuty, pak to bylo jak když je sestřelí, většinou šly v piruetách po čumáku dolů. To bylo úžasný, normálně jak ve válce.

Sršní bombardéry

Chytáme sršně

Jenže nám to nestačilo a chtěli jsme to dotáhnout k dokonalosti. Rozhodli jsme se postavit letku sršních bombardérů. To už bylo obtížnější. Pro sršně jsme museli asi tři km daleko. Měli báň v kůlně u jedný lufťácký chalupy. A z takový půdičky vylítávaly ven a daly se tak chytat zvenku zezaplotu, ani jsme nemuseli lízt dovnitř na jejich pozemek.

Jenže chytej si sršně do ruky! Ani naše oblíbený zavařovačky nepřipadaly do úvahy. Já jsem vymyslel, že musíme udělat pořádnou lapací síť. K tomuto účelu jsme použili jednu prastarou tenisovou raketu, kterou měl Kaktus v kůlně. Sice něco mektal, že by se ještě s ní dalo hrát, ale nedbali jsme na něj a nožem jsme vyřízli výplet. Pak jsme uďáli síťku ze starý punčochy, tu jsme přidrátovali po obvodu.

A šlo se na sršně. Jak ňáká vylítávala z díry, hned jsme ji lapli. Po pár pokusech už to šlo dobře. Problém byla trochu následná manipulace s něma. Kaktus si vzal starý palčáky. S něma tu sršeň přidržel a následně šoup do připravený zavařovačky. Jenže to se ukázalo jako neefektivní, protože v tom měl hovno cit a sršeň se většinou vykroutila. Pak se jedný sršni podařilo tim dlouhym žihadlem ďobnout Kaktusa i skrz palčák do prstu. Ten tam začal poskakovat a řvát, že se na to může vysrat.

Konstrukce bombardérů

Naštěstí Pesant uďál zlepšovák: Doběh nazpátek na chalupu a z velký čtvrtky papíru slepil trychtýř s malou dírou na konci. Ten se nasadil pomocí měděnýho drátku na obruč tý rakety a užší část do sklenice, zatímco Kaktus se snažil vypudit sršeň z tý punčochy. To docela fungovalo. Pochopitelně, problém byl v logistice, protože bylo málo sklenic, tak jsme vždycky dva chytali sršně a zbylí dva představovali rychlou spojku, která běhala se sklenicema vždycky po jedný sršni (strkat jich víc do jedný sklenice bylo moc riskantní) a ukládali je do mrazáku, zatímco nazpátek přinášeli prázdný zavařovačky.

Když jsme měli nachytáno, vrátili jsme se domů, utahaný víc jak z celodenní projížďky na kole. A šli jsme se nažrat. Po obědě jsme si trochu dáchli a pak jsme se pustili do výroby těch bombardérů. Docela jsme si s tím vyhráli. Následně jsme vytáhli sršně a pinzetou jsme je zase vteřinovým lepidlem lepili na ty letadýlka.

Trochu se to vymklo z ruky

Jenže poněkud jsme ty sršně podcenili. Voni ty mrchy totiž maj ukrutnou sílu. Ta jedna se utrhla a Djabu bodla rovnou do xichtu. A najednou nám tam kroužilo po místnosti tři nasraný sršně, a měli jsme co dělat, abysme je zas pochytali. Djaba strašně řval, načež svůj pečlivě vyrobenej bombardér mrsknul na podlahu a začal po něm zuřivě dupat. Rozhodně nechtěl v budování letky pokračovat.

My jsme se na to taky vysrali a zbytek sršní radši na zahradě zas vyklopili. Djabovi natek xicht jak kopací balón, přecházel všema barvama. Na jedno voko neviděl vůbec, a na to druhý jenom trochu.

Epilog

Pak už jsme se teda věnovali bezpečnějším koníčkům, hlavně jsme tam po vokolí jezdili na kolech. Pesant z nás čtyřech měl nejvíc socialistický smýšlení, tak navrhnul, že si budeme kola losovat. Šlo hlavně o tu moji plečku s tím jedním nejtěžším převodem. Všem se to líbilo krom Djaby, ale toho jsme přehlasovali. Taky si hned toho černýho Petra hned vytáhnul. To měl za to, jak se mi předtím posmíval.

Další část pobytu už proběhla celkem poklidně. Dobrodružství mě čekalo zase až při návratu, když mi, jak jsem strašně do kopce zabral, prask řetěz a švihnul Djabu jedoucího za mnou přes stehno. Následně jsem kopec na Ještěd musel vytlačit a cestou dolů jsem definitivně při brždění nohou prošoupal pravou podrážku. Ve finále jsem se vrátil z Liberce vlakem a kolo jsem tam nechal vopřený vo plot. 

Prohlédněte si mou knihu.