Silvestrovská povídka

Tato povídka byla vybrána jako vítězná v 18. kole literární soutěže Hlinecký hrneček vyhlášený Městskou knihovnou Hlinsko (vyhlášení 23. 3. 2022). Původní povídka ze Silvestra 2020 byla pro účely soutěže zkrácena (což jí nejspíš jen prospělo).

„Na Boží hod se občas dějí zázraky.“ Běžela mi hlavou slova mého přítele Olivera, když jsem seděl na verandě své zahrady ve Vysočanech, pokuřoval doutník z Kostariky a popíjel z baňaté sklenice Courvoiser. Oliver mi den před Štědrým dnem přinesl v igelitce úhoře, ať prý si ho udělám až na Boží hod. Proč se při těch slovech tak poťouchle usmíval? Vrtalo mi teď hlavou. Každopádně, pošírovaný úhoř se zázvorem, limetkou a koriandrem spolu s bramborami na šťouchačku byl vynikající. Sníh na zahradě se třpytil, já seděl zachumlaný do dek a cítil jsem, jak mi hlava padá dolů…

Snad jsem chvíli spal. Náhle jsem měl neodbytný pocit, že mne někdo pozoruje. Znepokojeně jsem zamžikal očima a rozhlížel jsem se kolem sebe. Deset metrů ode mne mezi ořešákem a starým tisem se nacházel žlutě mourovatý kocour a civěl přímo na mě. Zíral jsem, kde se tam vzal.

„Co je vole, co máš za problém??!“ Ozvalo se z toho směru. Já jen otevřel ústa překvapením a trochu likéru ze sklenky vyšplíchlo na deku.

„Co se ti nezdá, šupáku, ulítly ti snad včely?!!“ Ozvalo se znovu. Kocour ke mně stál bokem a výhružně se mračil.

 „Já, já…“ koktal jsem zmateně, „tohle je přeci moje zahrada!“ Hájil jsem se, ovšem znělo to spíše jako omluva.

„Tss!“ Odfrkl si pohrdlivě kocour, odvrátil hlavu a zamrskal ocasem. Zjevně už se nehodlal se mnou dál zahazovat. Byl tam totiž kvůli jiné misi. Před starým tisem v západní části zahrady na pařezu po cypřiši, který jsem pokácel před několika lety, se naparoval vypasený kosák s výrazně oranžovým zobákem.

Kočičák se pohyboval nízko nad zemí, tlapkami našlapoval zlehounka do mokrého sněhu. Tělo napjaté jako luk, ocas úplně u země, v očích naprostá soustředěnost. Kos byl obrácen zády ke kočce. Zatajil jsem dech…

Šelma se již připlížila zhruba na jeden a půl metru. Bylo vidět, že zvažuje své šance a proměřuje skok. A v ten moment se kos otočil jako na obrtlíku a zahleděl se přímo na lovce. Nepochybně o něm věděl celou dobu. A spustil na něho proud nadávek:

„Lepro kočičí, bastarde blešivej, čumile obscénní, vágusi zbloudilej, mňoukale mizernej, kastráte ubrečenej, pozére prašivej, šmíráku pochybnej, tragéde vyšeptanej, blázne ztracenej, cháme podřadnej, přivandrovalče nechtěnej, bolševiku zbabranej, obšourníku hanebnej, prohráči všeho, deriváte zhoubnej, mršino Baudelairova, zmetku daremnej, slouho votravnej, posměchu všech myší!“

Kocour jen těžko skrýval své rozčarování, že mu plíživý manévr nevyšel, a pták byl stále mimo dosah jednoho skoku. Nicméně přinutil se do úsměvu a zkusil prastarou kočičí fintu:

„Promiň, ptáčku zpěváčku, jsem už stár, hůře slyším, pojď mi říci blíž, co máš na srdci.“

Ale kdeže kosák, to byl zkušený ptačí bard, ten se nenechal nachytat. Jen se nadechl a jal se opět milému kocourovi spílat. A takových jmen, jimiž ho podaroval, těch snad ani není:

„Mrouskale zatoulanej, ahasvére zmatenej, chlíváku zoufalej, bídníče od Matky boží, blábolile směšnej, darmožroute promořenej, bloude zapomenutej, mekto pomýlenej, budižkničemu totální, žvanile bezobsažnej, dědku závadnej, hajdaláku posměšnej, mrzáku vyděděnej, devátej z osmi, impotente zplihlej, mouřeníne zkroucenej, hlomejzde hovadskej, kecale z Prodaný nevěsty, zběhu zatracenej, hanbo všech koček!“

Kde se to jen v tom ptákovi bere? Býval bych se vsadil, že jeho předek devět generací nazpátek sedával na okně garsonky Jana Nerudy na Malé Straně, když mistr sepisoval své Zpěvy vesmírné. Ostatně, sem na Vysočany to je, co by kamenem dohodil. Došel ptákovi dech? Ale kdež!

„Pacholku nejsprostší, nulo na třetí, strejdo lacinej, pazgřivče zhudlařenej, podruhu poslední, smetáku zablešenej, slimáku skvrnitej, parchante zaprodanej, prašivníku dotěrnej, plazile mátožnej, parodie kocourů, vocase uválenej, umolousanče chorej, podivíne proklatej, plevo beztřídní, šašku vymňoukanej, prasáku ze chlíva, vagabunde smrdutej, pohádkáři trapnej, žebráku zahnojenej!“

Kosák se celý čepýřil a nadskakoval tam jak politik na tribuně. Kocour se naopak na slovo obrany nezmohl, jen zlobně mrskal ocasem sem a tam. Uši se mu kroutily, pohled upřený úplně jinam předstíraje nezájem. Vše darmo, každým kouskem těla prozrazoval bezmocný vztek a naprosté pokoření. Kos ještě naposledy zašvitořil:

„Už mě nudíš, blbečku!“ Na ta slova roztáhl křídla a frnk, byl pryč. 

Kocour tam stál jak politý ledovou vodou, pořád jenom mrskal ocasem a nemohl se hnout z místa. Já jsem se jenom ušklíbl a zhluboka napil koňaku. Bylo v tom jisté zadostiučinění. Potom se jeho pohled opět střetl s mým.

„Co čumíš, magore??! Ulítly ti včely?“ Neodpustil jsem si uštěpačnou poznámku. 

Kocour se tentokrát neohradil, jeho ponížení bylo absolutní. Jako přistižený zloděj se kradl nejkratší cestou pryč ze zahrady. 

Ten parchant Oliver, došlo mi. Určitě do toho ouhoře něco vpravil, proto se tak ušklíbal, to je celý on! Jenže co když už je to napořád a já už si nikdy nevychutnám onen povznášející zpěv ptáků??!