Silvestrovská povídka

Odjaktěživa jsem miloval zpěv ptáků. Vzrušovalo mne, s jakým nasazením se pěvci v mé zahradě pouštěli do svých trylků. Inspirovalo mne to a uklidňovalo. Není divu, vždyť i Haydn či Bach údajně vycházeli při svých kompozicích ze studia ptačího zpěvu. Inu, magie přírody. Občas, když jsem stával na verandě, kochal se krásou své polozarostlé zahrady ve Vysočanech a kouřil doutník mezi nekonečnými překlady z francouzštiny, říkal jsem si, jaké by to bylo, rozumět řeči zvířat, speciálně pak ptáků. Jak by to bylo úžasné znát význam jejich štěbetání! 

To jsem si přával… A toto přání se mi letos na Boží hod vyplnilo. Však štěstí mi žádné nepřineslo, ba naopak… 

 

Den před Štědrým dnem se u mne zastavil přítel Oliver. U sklínky vaječňáku jsme probrali jeho připravovanou knihu o osídlování Pošumaví v meziválečném období a neopomněli jsme probrat i ženské. 

„A málem bych zapomněl, něco jsem ti přinesl.“ pravil Oliver na odchodu, „udělej si to však až na Boží hod.“

„Co to je, dyť to má hlavu jako had?“ Zíral jsem poněkud s nedůvěrou do igelitky. 

„Úhoř, vole, to neznáš? Je vynikající na zázvoru.“ 

No proč ne, za zkoušku nic nedám, říkal jsem si.

Úhoře jsem nakonec na Boží hod připravil v mírné variaci na Pohlereichova pošírovaného candáta. K tomu zázvor a limetku a nesměl chybět můj oblíbený koriandr. Jako přílohu jsem udělal brambory na šťouchačku s petrželkou. Byla to skutečná symfonie, Oliver nekecal. 

 

Jaký nádherný den to byl! Teplota se držela na nule, avšak slunce zářilo a paprsky se zlatě odrážely na krystalcích sněhu. Škoda sedět doma. Vytáhl jsem tedy doutník z Kostariky určený pro sváteční chvíle. Dobře ustrojený jsem se usadil na teplé deky na zahradním křesílku. Do baňaté sklínky jsem si nalil štědře Courvoiser a zažehl jsem onen luxusní doutník. Jsem jedním z těch šťastnějších obyvatel pražských Vysočan, kteří mají příjemnou zahradu se stromy skrytou pohledům zvenčí. Na větvičkách ořešáku se třpytil sníh, tráva ani záhon květin nebyly pod pokrývkou vidět. Zkrátka idyla a takřka dokonalé ticho. V hlavě mi ještě zněl nápěv z Nabucca, který jsem poslouchal během dopoledne během přípravy úhoře. V ústech nasládlá kořeněná vůně dýmu z doutníku a oči se mi přivíraly příjemnou únavou…

„Co je, vole??!“ Ozvalo se náhle do té pohody a já sebou trhl, až jsem málem rozlil ten drahý koňak. Zmateně jsem se rozhlížel po zahradě, odkud ten hlas přišel.

Asi deset metrů přede mnou mezi ořešákem a starým tisem stál žlutě mourovatý kocour a civěl přímo na mě. Hleděl jsem na něho překvapeně, kde se tam vzal.

„S tebou mluvím, ty šupáku, máš ňákej problém?!!“ Ozvalo se znovu a mně konečně došlo, kdo to na mě mluví. 

Kocour napůl odvrácen ode mne a výhružně se mračil. „Co se ti nezdá? Ulítly ti snad včely?“ Zavrčel znovu.

„Já, já…“ koktal jsem zmateně, „tohle je přeci moje zahrada!“ Hájil jsem se, ovšem znělo to spíše jako omluva.

„Tss!“ Odfrkl si pohrdlivě kocour, odvrátil hlavu a zamrskal ocasem. Zjevně už se nehodlal se mnou dál zahazovat. Byl tam totiž kvůli jiné misi. Před starým tisem v západní části zahrady se nacházel pařez po cypřiši, který jsem pokácel před několika lety. A na tom pařezu se naparoval vypasený kosák s výrazně oranžovým zobákem, a zdálo se, že přikrádajícího se kocoura za sebou vůbec neregistruje. 

Kočičák se pohyboval nízko nad zemí, tlapkami našlapoval zlehounka do mokrého sněhu. Celé tělo napjaté jako luk, ocas úplně u země, v očích naprostá soustředěnost. Nepochybně zcela zapomněl na mě a na mé nejapné pohledy. Samec kosa dál bezstarostně seděl na onom útlém pařezu ke kocourovi téměř zády. Zatajil jsem dech…

Šelma se již připlížila zhruba na jeden a půl metru. Bylo vidět, že zvažuje své šance a proměřuje skok. Byla však ještě moc daleko. A v ten moment se kos otočil jako na obrtlíku a zahleděl se přímo na lovce. Nepochybně o něm věděl celou dobu a jen s ním hrál takovou hru. A spustil na něho proud nadávek:

„Lepro kočičí, bastarde blešivej, čumile obscénní, vágusi zbloudilej, mňoukale mizernej, kastráte ubrečenej, držkunde zběhlej, pozére prašivej, šmíráku pochybnej, tragéde vyšeptanej, otvore do řiti, vožbrunde nevycákanej, blázne ztracenej, posměchu všech myší, cháme podřadnej, přivandrovalče nechtěnej, bolševiku zbabranej, obšourníku hanebnej, prohráči všeho, deriváte zhoubnej, xichte znetvořenej, mršino Baudelairova, zmetku daremnej, slouho votravnej!“

Kocour jen těžko skrýval své rozčarování, že mu plíživý manévr nevyšel, a že kos byl stále v bezpečné vzdálenosti, jež se nedá jediným skokem překonat. Nicméně přinutil se do úsměvu a zkusil prastarou kočičí fintu:

„Promiň, ptáčku, zpěváčku, jsem už dost stár, hůře slyším, pojď mi říci blíž, co máš na srdci.“

Ale kdeže kosák, to byl zkušený ptačí bard, kdepak na něj s takovou profláklou léčkou! Jen se zhluboka nadechl a jal se opět milému kocourovi spílat. A takových jmen, jimiž ho podaroval, těch snad ani není:

„Pinďoure vystrčenej, ahasvére zmatenej, děvku nepodstatnej, chlíváku zoufalej, bídníče od Matky boží, mrouskale zatoulanej, blábolile směšnej, darmožroute promořenej, bloude zapomenutej, mekto pomýlenej, budižkničemu totální, žvanile bezobsažnej, dědku závadnej, hajdaláku posměšnej, mrzáku vyděděnej, devátej z osmi, impotente zplihlej, handro sežvejkaná, mouřeníne zkroucenej, vopičáku vymrouskanej, hlomejzde hovadskej, kecale z Prodaný nevěsty, zběhu zatracenej, hanbo všech koček!“

Kde se to jen v tom ptákovi bere? Říkal jsem si v úžasu plně zaujat oním výjevem v zahradě. Zapomněl jsem na Nabucca, na překlady i dobrá předsevzetí. Býval bych se vsadil, že jeho předek devět generací nazpátek sedával na okně garsonky Jana Nerudy na Malé Straně, když mistr sepisoval své Zpěvy vesmírné. Ostatně, sem na Vysočany to je, co by kamenem dohodil. Jinak to snad ani není možný. Došel ptákovi dech? Ale kdež!

„Nulo na třetí, pacholku nejsprostší, strejdo lacinej, pazgřivče zhudlařenej, vochomejtáku umaštěnej, podruhu poslední, smetáku zablešenej, panáku pomočenej, slimáku skvrnitej, parchante zaprodanej, prašivníku dotěrnej, plazile mátožnej, parodie kocourů, vocase uválenej,  umolousanče chorej, podivíne proklatej, úde plandavej, plevo beztřídní, šašku vymňoukanej, prasáku ze chlíva, píčunde pokaženej, vagabunde smrdutej, pohádkáři trapnej,  žebráku zahnojenej!“

Kosák se celý čepýřil a nadskakoval tam jak nadháněč dobytka. Kocour naopak totálně zkoprnělý, na slovo obrany se nezmohl, jen zlobně mrskal ocasem sem a tam. Uši se mu kroutily, pohled upřený úplně jinam předstíraje nezájem. Vše darmo, každým kouskem těla prozrazoval bezmocný vztek a naprosté pokoření. Kos se naposledy nadechl a zadeklamoval:

„Tak se tady měj, už mě nudíš. Čus, blbečku!“ Na ta slova roztáhl křídla a frnk, byl pryč. 

Kocour tam stál jak politý ledovou vodou, pořád jenom mrskal ocasem a nemohl se hnout z místa. Já jsem se jenom ušklíbl a zhluboka napil koňaku. Bylo v tom jisté zadostiučinění.

Kocour otočil hlavu a překvapeně se na mě zahleděl. Zjevně na mne v té ledové spršce nadávek úplně zapomněl. 

„Co čumíš, magore??! Ulítly ti včely?“ Neodpustil jsem si uštěpačnou poznámku. 

Kocour se tentokrát neohradil, jeho ponížení bylo absolutní. Jako přistižený zloděj se kradl nejkratší cestou pryč ze zahrady. 

Škodolibé uspokojení však záhy překryla hrůza z uvědomění si, že dar je prokletím. Vždyť já už si nikdy nevychutnám onen nebesky čistý zpěv ptáků, jež byl inspirací věhlasným hudebním skladatelům.