Říká se jim různě, většinou dosti hanlivě. A oni se tak nevidí. Každý na ně během svého života narazíme, a to především během našeho produktivního věku. Můžou být naším kolegou v kanceláři nebo nám (častěji) dělat šéfa. O psychopatech se toho poslední dobou hodně napsalo. Mluví se o nich v tisku i v televizi a oni sami nezůstávají pozadu a pořádají přednášková turné (raději nebudu nikoho jmenovat). Já sám jsem mezi psychopaty strávil nemalou část svého života, měl jsem možnost studovat jejich zvyklosti, často z holé nezbytnosti přežití. Rozhodl jsem se tedy i já přispět svou troškou do mlýna.

Když se řekne „psychopat”

Pojem psychopat pochází z americké klasifikace nemocí DSM-IV, kde se používá dodnes. Aby to nebylo tak jednoduché, Američani rozlišují ještě antisociální poruchu osobnosti a sociopatii. Hranice mezi těmito poruchami jsou však natolik nejasné, že se na konkrétní diagnóze kolikrát neshodnou ani erudovaní znalci. V evropské psychiatrii se pojem psychopatie již nepoužívá a označuje se jako disociální porucha osobnosti (dle evropské klasifikace nemocí MKN-10). Tato stať je psána pro laiky a pro pobavení, proto si dovolím jisté zjednodušení a zájemce o hlubší pochopení odkáži na literaturu pod textem. V dalším budu používat pojem psychopat tak, jak je v běžné řeči chápán.

Tito jedinci jsou popisováni jako bezcitní, bezskrupulózní, povrchní avšak zpravidla šarmantní, chladnokrevní, machiavelističtí a schopní všeho pro dosažení vlastního prospěchu. Ostatní lidi vnímají podobně jako figurky na šachovnici a jsou pro ně patroni, protivníci, pěšáci, příp. indiferentní figury. Jejich emoce jsou mělké, tudíž nepociťují strach nebo rozrušení ani v situacích, kdy by většina lidí byla silně rozrušená (zloděj, když se vloupá do bytu; chirurg, když řeže do živé tkáně apod.). Těchto lidí je dle odborné literatury v populaci stabilně 2%.

Zajímavé je, že je tato „vada“ dnes již podložena i neurobiologicky. Mozek psychopatů funguje jinak. V emočně vypjatých situacích je v podstatě vyřazen limbický systém a aktivní je neokortex, tj. situace je zpracovávána racionálně. To představuje nemalou výhodu, neboť umožňuje posouvat laťku normálně možného, např. při závodní jízdě autem, kdy přirozený strach normálnímu člověku brání jet až „na krev“. Všechno má však svou odvrácenou stranu, a tou je výrazně antisociální chování, tedy zneužívání druhých pouze pro vlastní účel, patologické lhaní, nedodržování slibů atd. Tyto povahové vlastnosti zabránily, aby se psychopati stali geneticky převažující skupinou. Každá společnost složená čistě z psychopatů by se okamžitě musela rozpadnout.

Kde se tady, sakra, vzali??!

Jak si vysvětlit, že psychopaté v dnešní době mají zelenou, až se zdá, že na nás čekají na každém rohu? Jsou jich přece 2% v populaci, kde by se najednou tak namnožili??? Důvodů je více dohromady.

Ano, skutečně se náhle nemohli geometrickou řadou rozmnožit. Jenže statistiky mohou být leckdy ošidné, a tak i při dobré vůli nemusí odrážet přesné číslo. Zejména v dobách, kdy není tolik výhodné se psychopaticky chovat, se nemusí tito jedinci projevit v plném rozsahu (nedostanou se ani do vězení, ani do psychiatrického zařízení) a do statistiky se tak nezapočítají. Za další: Rozhodně se nejedná o nějakou černobílou diagnózu buď-anebo. Mezi absolutně „černým“ psychopatem a úplně „bílým“ nepsychopatem je ještě minimálně 50 odstínů šedi. Nemusí tedy odpovídat diagnóze zcela, pouze vykazují některé rysy. A to kolikrát stačí k tomu, aby život s nimi byl dostatečně zajímavý!

Dalším důvodem je prosté sociální učení. Lidé jsou vnímaví tvorové a rádi napodobují chování, které se zdá být úspěšné. To lze vysledovat už v dětských kolektivech napříč všemi rasami a kulturami. Je-li tedy v okolí určité množství lidí, kteří se chovají antisociálně a zjevně jim to přináší nějaký užitek, běžný člověk se jim postupně začne připodobňovat. Nejvíce jsou samozřejmě napodobovány přirozené autority (hvězdy šoubyznysu, politici apod.). Jestliže televizní moderátoři bez jakéhokoli uzardění používají ve veřejném projevu výrazy jako „čórka“ nebo „kérka“ (dříve vyhrazené pro sociálně vyloučené vrstvy), nelze se divit, že to většině běžných lidí přijde normální.

Kouzlo doby

Každá doba má svoje kouzlo, své trendy a své emoční zabarvení. Z hlediska psychologie je i v každém období na vrcholu určitý typ psychopatologie. Např. v době Freudově to byla jednoznačně hysterie (jen vzpomeňme na slavnou kazuistiku Anny O. – v té době poměrně běžný případ), v letech 60. to byla schizofrenie, která poznenáhlu přešla do paranoie v letech 70. (více o tom někdy jindy).

A nyní, v letech 10. nového tisíciletí, se zdá, že ve společnosti je módou právě psychopatická (neboli antisociální) porucha osobnosti. Ledasco by tomu nasvědčovalo, kupř. ve švech praskající věznice, a to i přes nesporný fakt, že v době konjunktury práci sežene prakticky každý (a nelze tedy argumentovat existenční bídou propuštěných vězňů, kterým nezbývá než si prostředky k živobytí opatřit trestnou činností). Jestliže se jednou z největších celebrit stane propuštěný zloděj a nájemný vrah, něco na tom zřejmě bude. Hodnoty jako dynamičnost, dravost, tah na branku jsou zcela jednoznačně preferovány, a to i kolikrát ve společnostech, kde to nedává příliš smyslu. Filmy jsou rychlejší, brutálnější, mluví se v nich vulgárně, důraz je kladen na vzrušení, méně již na myšlenku.

Psychopati mají své nesporné kouzlo. Ve filmech jako „Dannyho parťáci” nebo „Chyť mě, jestli to dokážeš” automaticky fandíme gaunerům. Protože, proč si to nepřipustit, kousek psychopata dříme v každém z nás. Ta potřeba jít si za svým, někoho převézt, udělat „trefu“ a přijít rychle k velkým penězům, ignorovat zákony a normy a dopřát si vše zakázané, je přece jenom něco, co nás vnitřně rozechvívá vzrušením. Naštěstí většinu z nás drží na uzdě strach z následků a také stud, co by tomu řekli ostatní, kdyby nás viděli. Pokud si to uvědomujeme, je to v pořádku – součástí toho, že jsme lidmi. Pokud ne, máme problém.

Některé taktiky, které užívají

Psychopat ke svému fungování nutně potřebuje jiné lidi. Je to predátor, který dychtí po zdrojích a snaží se k nim dostat co nejrychlejší cestou. Nejsou to jen hmotné statky a luxus, ale i sex, adrenalinové zážitky (včetně nelegálních) a především moc.

Psychopat si vytvoří celou síť lidí, kteří na něho budou dělat. Cíleně si vybere sociálně ne tolik zdatné jedince a těm se bude věnovat zvlášť (vždy dbá na to, aby se navzájem nesetkali a pokud možno ani o sobě nevěděli).

Čím motivuje své oběti? Stejně jako politici voliče – sliby. Slibuje např. že daného outsidera seznámí s tím a s tím, pozve ho na party, kde bude spousta krásných nezadaných holek, vezme ho s partou na vodu, do hor a prostě kamkoli (záleží, co je pro oběť zajímavé). Nic z toho pochopitelně nesplní, ba ani na okamžik nemyslí tato slova vážně. Investuje jen tolik energie a zdrojů, aby měl daného jedince zaháčkovaného. Nic víc, nic míň.

V zaměstnání je to obdobné. Jsou známy případy (a jistě jich nebude málo), kdy zaměstnanec (v podstatě proti své vůli) psal svému kolegovi nebo nadřízenému veškeré seminárky, bakalářskou i diplomovou práci až do úplného dostudování dotyčného. Pochopitelně zcela zadarmo, ještě navrch ke svým pracovním povinnostem, které dělal za dotyčného, který neměl kvůli „studiu“ čas. A odměnou mu byl úsměv. Samozřejmě jenom po dobu studia, po státnicích už se psychopat o svého pěšáka přestal zcela zajímat.

V případě, že na něho budete naléhat, aby svým slibům dostál (např. si půjčí od vás peníze, knížky nebo cokoli jiného, a nemá se k vracení), dovede být velmi vzteklý. Běžný člověk, pokud mu prokážete zcela nezištně službu, automaticky se u něho sepne smysl pro reciprocitu a bude se vám to snažit nějakým způsobem vrátit, ne nutně tím samým způsobem a ne nutně ve stejné míře. Reciprocita je hluboce zakotvena v lidské přirozenosti, a stojí u základu vzniku společnosti vůbec.

Podobně je to s empatií (vcítěním se do druhého) a sympatií (soucitem pro druhého). Psychopat se však ničím takovým pochopitelně nezdržuje. Jste pro něj jenom prostředek k dosažení nějakého cíle. Soucítění s obětí by bylo vysoce kontraproduktivní, mohlo by ho to zabrzdit v páchání nějakých zákeřností vůči vám. Empaticky vciťovat se do vás také nemusí, stačí mu znát vaši základní motivační strukturu, aby věděl, jak na vás (pokud vůbec vás vyhodnotí jako prospěšné). Reciprocita je pro blbce a slabochy. On má přece právo si brát, a když jste tak pitomí, že mu dáváte sami od sebe, je to váš problém, ne? Inu, podle ovoce poznáte je.

Kde se s nimi potkáme?

Existují takové žebříčky profesí, kde se psychopatičtí jedinci vyskytují v daleko větší míře než v jiných profesích.

Asi nikoho příliš neudiví, že je najdeme hlavně mezi politiky, top manažery, právníky, policejními důstojníky, novináři nebo chirurgy. Ale také, možná poněkud překvapivě, mezi státními úředníky (tím se ostatně vysvětlují mnohé z nešvarů byrokratických organizací).

Naopak se s nimi příliš nepotkáme v ryze pomáhajících profesích a službách, jako jsou ošetřovatelé, zdravotní sestry, kosmetičky, kadeřnice, zahradníci, učitelé nebo lékaři (nechirurgové). Tyto profese jsou pro ně většinou nezajímavé z důvodů nižšího finančního ohodnocení, nutnosti někomu pomáhat (sloužit), nemožnosti kariérního postupu, nutnosti skutečně odvádět viditelnou práci atd.

Jako první vás nejspíš napadne, najít si takovou práci, kde se tito jedinci nevyskytují. Můžete tedy nastoupit do nemocnice jako zdravotní sestra, do domova důchodců mezi pečovatelky, mezi zahradníky, maséry, kadeřnice, učitele apod.

Jenže ono to není taky čertvíjaké. Jako zdravotní sestra se dostanete na chirurgii a šéfovat vám bude chirurg-psychopat (tam je to téměř zaručené). Zahradnictví, ve kterém se v klidu staráte o stromky a o růže, koupí nějaký ostrý hoch, a z ráje vám učiní peklo. Učitelkám ve škole často šéfuje ředitelka – ukázkový psychopat. A i zcela neziskovým oborům, jako třeba odbor sociálních služeb zpravidla vládne nějaký mocichtivý všechoschopný „střelec”.

Jak mezi nimi přežít?

Nejprve si zmapujte situaci u vás ve firmě, abyste věděli, kdo je kdo. Zejména si dávejte pozor na jedince, kteří v prvních chvílích dělají na vás výborný (až příliš dobrý) dojem. Vyslechněte si historky o lidech, kteří tam pracují. Jistě to nebude problém, každý se rád rozpovídá o těch ostatních. Pokud zjistíte, že někdo se zachoval několikrát ke kolegům neférově nebo zákeřně, nemusíte už mít pochybnosti, že se stejně zachová i k vám, bude-li mít příležitost.

Když zjistíte, že takových lidí je ve firmě drtivá většina, znamená to, že firma je zapsychopatovaná. A máte problém. Ten spočívá v tom, že budete nucen dřít na psychopaty, kteří se většinou nepřetrhnou, zato rádi rozdělují práci ostatním. Je to však ještě daleko horší. Budou vás nutit podepsat se pod jejich rozhodnutí, která jsou často na hranici legality, ne-li za ní. A v případě potřeby to kdykoli bez mrknutí oka hodí na vás. Nenechte se zmýlit tím, že si tito lidé běžně jdou po krku. Když je potřeba, otočí se, domluví se bleskurychle na koho to hodit, a život jde dál.

Při jednání s nimi je třeba být nad věcí. Pokud možno se nenechte vyvést z míry. Pamatujte, že jejich cílem je vás ovládat. A ovládají vás tehdy, když ovládají vaše emoce. Jsou to zejména emoce strachu, hněvu a bezmocnosti, které produkuje častý kontakt s nimi.

Rozhodně se nikdy nesnažte jim jejich podrazy nějak vrátit. Ve většině případů se vám to stejně nepovede, jenom budete investovat svou mentální energii do někoho, kdo si to absolutně nezaslouží. Buďte k nim shovívaví, mějte na paměti, že to jsou v zásadě nemocní lidé a zaslouží si soucit. Při jednání s nimi si představte, že jste duch, tudíž cokoli řeknou, projde skrze vás a nijak se vás to nedotkne. Buďte k nim slušní, ale v žádném případě nedávejte najevo strach, vztek nebo depresi. Dost možná vám dají pokoj a vyberou si snadnější oběť. Možná taky ne. Někdy je lepší odejít…

Hodně štěstí!

Literatura

• Babiak, P., Hare, D.: Hadi v oblecích, aneb, Psychopat jde do práce. Praha: Academia. 2014.
• Honzák, R.: Čas psychopatů. Praha: Galen. 2018.
• Dutton, K.: Moudrost psychopatů. Praha: Portál. 2018.