Ilustrace: Verunka Svobodová

Moji milí,

možná jste si při čtení předchozích článků o mladické nerozvážnosi bezděčně položili otázku, co je to vlastně ona kýžená dospělost a jak ji dosáhnout. Jsa si vědom omezení, že v tomto sám těžko můžu někomu radit (však jsem se nadělal blbostí i ve věku, kdy už bych prý dávno měl mít rozum 😉 ), požádal jsem tedy o pomoc slovutného vývojového psychologa Erika Eriksona (autora nadčasového učení o psychosociálních stádiích člověka). Tento gentleman ochotně souhlasil, že mi bude dělat průvodce krajinou mladé dospělosti. A aby tomuto putování nechyběl ženský element, přidružila se k nám ze zvědavosti ještě Lůca. O ní víme prozatím pouze to, že ji otázky bytí tohoto období palčivě zajímají a ráda by na ně našla odpovědi. Ostatně, je to docela milá společnice na cesty 😉 Třeba nám do celé záležitosti vnese trochu světla*. A jelikož se nám výlet poněkud protáhl, museli jsme jej rozdělit do dvou etap s nezbytnou přestávkou. Uvidíme, kam na té naší cestičce doputujeme…

Básník: „Pane profesore, když už jsme spolu vyrazili na cestu, rád bych se vás zeptal…”

Psycholog: „Příteli, byl jsem profesorem psychologie několik desítek let a v současnosti jsem 12. nejcitovanějším psychologem 20. století. Věř, že si již nepotřebuji nic dokazovat. Říkej mi prostě jenom Eriku.”

Básník: „Dobře, pane… Eriku, mohl byste v kostce představit základní ideje vašeho učení?”

Psycholog: „Milerád, mladíku. V zásadě jsem vyšel z Freudova modelu vývoje libida, jen jsem se nespokojil s popisem dětství, ale rozšířil jsem ho na celý život. Na rozdíl od Freudova modelu, jenž je založen na zacházení se sexualitou, já jsem akcentoval sociální stránku, tj. jak se jedinec snaží integrovat do společnosti, jaké vývojové úkoly k tomu musí vyřešit a jakými krizemi si musí projít…”

Básník: „Takže říkáte, že krize jsou nezbytné?”

Psycholog: „Krize jsou nezbytné a nevyhnutelné pro zdravý vývoj. Ostatně, latinské slovo crisis znamená rozhodný obrat, chápu je jako příležitost.”

Lůca: „Jé, podívejte, to je krásná krajina, ty kopce s pastvinama, dokonce i kravičky vidím, no a ty mraky. To jste, kluci, vybrali dobře tuhle trasu.”

Psycholog: „Nechval dne před večerem, děvče, však ono to taky nebude bez úskalí…”

Básník: „A ty mraky taky zrovna nevěstí nic dobrého, myslím, že můžeme očekávat bouři ještě před cílem.“

Lůca: „Sotva jsme vyšli, už mi kazíte radost, to bude celá cesta taková? Co je vůbec naším cílem?”

Psycholog: „Ono možná bude docela stačit, když se v té krajině trochu zabydlíte a budete se v ní cítit jako doma.”

Básník: „No tak je to určitě o dost jiný typ krajiny, než ta adolescentní, kterou znám jak svý boty.  Jen už se mi poněkud omrzela…”

Lůca: „Já bych hlavně potřebovala od vás naučit, jak nebýt teletem.”

Psycholog: „Vydrž, k tomu se dostaneme, nejdřív představím ta vývojová stádia. Nuže, v každém stádiu musí jedinec splnit určitý vývojový úkol. Nejprve si vytvořit bazální důvěru, poté se učit samostatnosti, iniciativě, následně se učí být aktivní a činný, v dospívání je to především o hledání a nalezení vlastní identity…”

Lůca: „No a co ta dospělost, co to vlastně je? Mám v tom poněkud hokej. Já když se kouknu kolem sebe na své vrstevníky, tak nemám moc dojem, že by se někdo choval dospěle.”

Psycholog: „No tak je to především vývojový úkol a proces, každý se s tím vypořádává podle toho, jak zvládl fáze předchozí, a pak taky ne každý chce se skutečně dospělým stát. Tady hovoříme o mladší dospělosti, v mém dělení se tím myslí období zhruba od 21 do 39 let.”

Lůca: „A co je tedy tím vývojovým úkolem mladší dospělosti, co se mám naučit?”

Psycholog: „Je jím intimita neboli skutečná důvěrnost s tím jiným-druhým. Ctností v tomto věku je láska.”

Básník: „Vážně? Všude se mluví a píše o tom, že by si měl mladý člověk najít vlastní bydlení, udělat kariéru, vydělat spoustu peněz a požívat symboly prestiže…”

Psycholog: „Nepochybně to k tomu taky patří. Myslíš ale, že mí pacienti za mnou chodili s tím, že je šéf nechce povýšit nebo že neví, pro jaké zaměstnání se rozhodnout? Ne, tohle si většinou řešili sami. Chodili za mnou hlavně proto, že nedokázali najít uspokojivou komunikační rovinu se svým partnerem! Proto byli nešťastní, ne z toho, že jim nepřidali na platu. A to mne přivedlo ko myšlence, že půjde primárně o něco jiného než o prosazení se ve vnějším světě.”

Básník: „No já nevim, s těma stádiema… Jako rámcově s váma souhlasím, to zas jó, spíš mi neseděj ty věky. Já když vezmu sám sebe, tak musím přiznat, že jsem byl naprosto ve všem a vždy pozadu. Některé dovednosti, který si jinej osvojí již ve školce, jsem se horko těžko učil v pubertě, obtíže mladšího školního věku jsem absolvoval v adolescenci, adolescentní hledání identity jsem si rozložil od 25 let dál a o té intimitě ani nemluvím, tu si nechám asi až po čtyřicítce…”

Psycholog: „Já myslím, že ten tvůj příklad mou teorii nijak nevylučuje, naopak hezky ilustruje. Ostatně, seš básník, ne? To vypovídá o mnohém.”

Básník: „Jo, to jo, za vznik většiny svých básní koneckonců vděčím rozsáhlé a vleklé adolescentní vývojové krizi od mých 16 až snad do 30, ne-li dýl.”

Psycholog: „To víš, že jo, kdyby nebylo krizí, nebylo by otázek, kdyby nebylo otázek, nebylo by odpovědí – třeba básnickou formou. Ostatně, já pro to mám velké pochopení, sám jsem kdysi maloval, než jsem se stal psychoanalytikem…”

Básník: „Tak to máte podobný osud jako Hitler, ten taky maloval, než začal řečnit po mnichovských putykách.”

Psycholog: „Nebuď drzej, jo! Ostatně, jemu vděčím za mnohé. Nebýt agresivní protižidovské politiky Národního socialismu, nebyl bych nikdy emigroval do Spojených států a nebyl bych tam udělal kariéru. Ostatně, jako psycholog jsem si vysloužil daleko větší věhlas, než bych si kdy vysloužil jako malíř.”

Lůca: „Takže vy nejste naštvanej, že jste byl jako Žid perzekuován?”

Psycholog: „To víš že né! Jakmile začneš svádět svou situaci na nějaké vnější okolnosti, dostáváš se do pozice oběti, a to je hrozně blbá pozice, protože zabetonovává možnost jakékoli změny a vývoje.”

Lůca: „Počkejte, ale spousta lidí přeci obětí už nějakým způsobem je. Někdo třeba měl mizerný dětství, že ho psychicky týrali nebo dostal od těch rodičů hodně blbý příklady do života, že se mu pak ani nejde divit, že je takovej…”

Psycholog: „To je přesně to úskalí. Jestliže řekneš, že on vlastně nemůže jinak, jedná se ve své podstatě o determinismus. Věříš přece, Lůco, ve svobodnou vůli, ne?”

Lůca: „No to jó, ale to je přece důležitý, v jaký rodině ten člověk vyrůstá a s tim přeci nemůže dělat nic, když ho třeba furt ponižujou a srážej, tak co si má vzít do života?”

Básník: „To mi něco připomíná, složil jsem o tom i báseň: Hajzlův svět od zrodu kol sebe mám / rumiště zbytnosti a krom toho nic / můj život pln rzi co sběrný dvůr / a za roky zlé já do zla vrost…”

Psycholog: „Malé dítě s těmi podmínkami mnoho udělat nemůže, ale když je člověku přes dvacet, tak snad už může řadu věcí, ne?”

Lůca: „Minulost nezmění, ani kdyby se rozkrájel, ta už se stala.”

Psycholog: „A kdepak se ta jeho minulost nachází, co myslíš?”

Lůca: „No kde, minulost je v minulosti…” (zmateně)

Psycholog: „Existuje přeci toliko v jeho hlavě.”

Lůca: „Ale už nejde přepsat.”

Psycholog: „A co postoj k ní? Ten přepsat taky nejde?”

Lůca: „Jak to myslíte?”

Psycholog: „Jednoduše, ke svému vlastnímu příběhu mohu přeci zaujmout jak vážný, tak hravý přístup, jak to prožívat úkorně, tak si od toho vytvořit odstup. A jediný, kdo o tom rozhoduje, je on sám.”

Lůca: „Ale to není jednoduché.”

Psycholog: „Kdyby to bylo jednoduché, neexistovaly by žádné opravdové výzvy, procházela bys životem jenom jako nezúčastněný divák a nic by ses nenaučila.”

Lůca: „Já nevím, jestli se chci ještě něco učit.”

Psycholog: „Neříkala jsi na začátku cesty, že nechceš už být telátkem?”

Básník: „Já mám telátka rád, mají hezké oči, takové mírné.”

Psycholog: „Roztomilá nepochybně jsou, ale taky je nikdo nebere vážně.”

Lůca: „No ráda bych, jen nevím, jak se to dělá. Já vždycky ve vztahu na tom chlapovi hrozně visela a úplně mu propadla, že jsem vlastně neměla svoje Já, a na druhou stranu jsem s ním hned od začátku měla hroznou potřebu bojovat. To byly neuvěřitelně kalamitní vztahy, toxický od samýho začátku.”

Psycholog: „A čemu to přičítáš?”

Lůca: „Já bych řekla, že jsem si neuměla pořádně nastavit hranice.”

Psycholog: „Hm, to  už seš hodně blízko pravdy, děvče. Ve své knize jsem to popsal zevrubně. V podstatě jde o to, že velmi obtížně vydobyté identity z období předchozího se nyní jakoby částečně vzdáš, aniž by tě to přitom ohrožovalo. Brzdou je strach…”

Básník: „Hm, to zní dobře. Ostatně, předchozího hledání sebe sama už jsem si užil až přes míru…”

Psycholog: „Ale našels, ne? Dokážeš o sobě mluvit a dává to nějaký smysl, ne?”

Básník: „No to asi jó, jenom mě spousta věcí v zaměstnání nebaví nebo přímo sere.”

Psycholog: „To je něco jiného, že tě práce nebaví z konkrétních důvodů. Důležité, jestli tak nějak víš, co očekáváš, do které sociální skupiny patříš, a tudíž si podle toho strukturuješ svůj čas.”

Básník: „Nevím, jestli patřím do nějaký subkultury, k tomu jsem se odjaktěživa stavěl odmítavě. Ale rozhodně vím, že mne oslovují tvrdší hudební žánry a rád zajdu na koncert; pak taky potřebuju hodně do přírody, abych se nabil; též rád fotím, to mě provází někde od 18; a potom to psaní, to je jasný; a v mezičase navštívím nějakou tu hospůdku, spíš teda knajpu. Řečeno slovy mého kolegy: Má řeč je hrubá jak můj smích / a jako moji známí / a alkohol, to myslil bych / na jemnosti nepřidá mi.”

Lůca: „No jó, básník se nezapře.”

Básník: „No co mám dělat, nějak se zabavit musím, no. A v zaměstnání většinou moc identitu rozvíjet nemůžeš, tam seš v hrozně úzký škatulce, a to je pro mě málo. Jo a nesmím zapomenout na francouzštinu, bez tý pořádnej básník ani snad nemůže bejt. Tam jsem ale spíš diletant: Vím ve francouzských co románech / lze vyčíst elegance / však bůhví kdy se dostanu / francouzské ku čítance.”

Psycholog: „Jo, tak to vypadá dobře. Člověk, který tohle nemá uzavřené, v tom sám má rozpory a pozná se to podle toho, že má potřebu to či ono u sebe obhajovat.”

Básník: „To už mám všechno za sebou. Nakonec tě stejnak spousta lidí pomluví, i kdybys běhal po rukou a ještě u toho zpíval. Teď už je mi to fakt úplně u prdele, co si kdo o mně myslí. V hlavě nosím důležitější věci.”

Lůca: „Tak pod to bych se podepsala.” 

Psycholog: „Tak mládežníci, už jsem celý ucabrtaný. Támhle na rozcestí třech cest u toho křížku si dáme přestávku na svačinu.”

Básník: „Mládežníci???”

Psycholog: „Chlapče zlatá, já jsem 24 let po smrti, pro mne jsi ještě klouček.”

Lůca: „Klouček, chichi. Máte pravdu, Eriku, z toho putování dospělostí už mne taky bolí celé mé krásné mladé tělo. Na chvíli se posadíme.”

– Přestávka na svačinu – 

Poznámky:

^{* Lucie (lux) znamená světlo. Ostatně, za zamyšlení stojí, že má svátek právě v tu část roku, kdy vládne nejhlubší tma.}

^{Citovaná báseň pochází z pera Františka Gellnera: Což, páni spisovatelé.}