Ilustrace: Verunka Svobodová

V minulé etapě jsme vyrazili na výlet se slavným vývojovým psychologem Erikem Eriksonem. A zjistili jsme, že k otázkám, které zaměstnávají mladého člověka, jenž by rád vstoupil rovnýma nohama do dospělosti, má hodně co říci. Poté co se všichni tři putovatelé řádně nasvačili a načerpali sil, vyrazili na další cestu. Uvidíme, jestli se nám ve druhé polovině cesty dostane i kýženého rozuzlení…

 

Lůca: „Eriku, pojďme se, prosím, vrátit zpátky k té mladší dospělosti. Pořád mi není jasné, jak to souvisí s tou láskou.“
Psycholog: „Ona se tím myslí především bezpodmínečná láska a to nejvíce k sobě samému.“
Lůca: „Tak to je asi takový základ, ne? Jak může mít někdo úctu k někomu dalšímu, když ji nemá k sobě, že ano? A jak poznám, že ten vztah je dospělý? Není to zas pak jako nuda, když se oba chovají až moc rozumně?“
Psycholog: „No tak nuda většinou pramení právě z toho potlačování některých částí sebe sama. To jsou ty potíže období předchozího. Že si třeba člověk myslí, že se musí chovat v zaměstnání tak a tak a úplně potlačí svou individualitu. Když to praktikuje i ve vztahu, pak je to průšvih a někde se to beztak provalí.“
Básník: „Třeba se jednou za čas hrozně ožere a ztropí ostudu.“
Psycholog: „Třeba, anebo se to projeví i na tělesné úrovni. Ono to vůbec není o tom, že by ten vztah měl být vážný, tj. bez legrace. Ta výzva je ve skutečnosti hlavně o důvěře.“
Básník: „Důvěrné vztahy – to není žádná prdel! Já jsem se kolikrát otevřel a pak se to otočilo hrozným způsobem proti mně.“
Psycholog: „No jo, ono to totiž trochu kopíruje původní raný vývojový úkol bazální důvěry, jen na vyšší úrovni. Když v tom základu jsou trhliny, projeví se to i tady.“
Básník: „Onehdá, je tomu několik let nazpátek, jsem měl vztah, jenž ten mě stál málem život. Nekecám, já se dočasně, ale zato regulérně zbláznil!“
Lůca: „Tos ji asi musel opravdu milovat.“
Básník: „To si piš! Kdybych se býval dokázal odmilovat, byl bych v pohodě. Jenže když ono to nešlo…“
Lůca: „Tomu přece nemůžeš poručit.“
Psycholog: „Vypadá to, žes na to v tu chvíli ještě nebyl připraven. Vzal sis větší výzvu, než jsi byl schopen zvládnout. Myslíš, že tě to někam posunulo?“
Básník: „Jo, to asi jo. Teď už se na to dívám úplně jinak. A i kdyby nic jiného, inspirace to byla. Básně vznikaly, ba i skvělá mininovela – ta syrovost toho vnitřního boje potřebovala nějaký ventil. Jen nevím, jak bych to takhle dlouho ještě vydržel. Mám pocit, že jsem za ten rok zestárnul asi tak o deset let. Dostal jsem se z toho, jen to dalších pár roků trvalo…“
Psycholog: „Jo, to chce čas. A taky tu upřímnost – i k sobě samému. Hlavně k sobě samému…“
Lůca: „Já bych se stejně ráda dozvěděla, jak to mám udělat, abych se nechovala v tom vztahu jako tele. Já kvůli tomu dokonce absolvovala pobyt ve tmě, abych si to ujasnila.“
Psycholog: „A co jsi tam viděla hezkého?“
Básník: „Tmu tmoucí, dechberoucí, černočernou jak smola, černější než svědomí překupníka drog, lepkavou, všudypřítomnou jako objímající náruč smrti, přec však konejšivou, hřejivou a laskavou, promlouvající ku mně nesrozumitelnou mnohovýznamovou řečí, která však se mnou rezonovala a nacházela odezvu v celém mém těle…“
Lůca: „Hele dyť tys tam nebyl, to je moje tma!“
Básník: „No a co, tmu si snad ještě dokážu představit.“
Lůca: „Ale jo, hezky jsi to popsal, jen akorát, ona zas tak tmavá nebyla, spíš zářila všemi barvami.“
Psycholog: „No a co jsi tam objevila?“
Lůca: „No hodně věcí… Ale tu odpověď na tuhle otázku asi ještě ne.“
Psycholog: „Moje milá, ten recept je vlastně jednoduchý: Odložit stranou strach z nepřijetí a další domněnky v hlavě, říkat domu druhému, co chceš, co nechceš, co zrovna cítíš, co si myslíš, jednoduše přestat se bát a sdílet svůj svět a doopravdy chtít porozumět světu toho druhého.“
Lůca: „To ale přeci vždycky nejde, co když se otevřu a ten druhý mi pak třeba ublíží? To už se mi taky kolikrát stalo.“
Psycholog: „Já neříkal, že realizace je snadná. Jenže tenhle postoj vede nutně k ostražitosti a budování bariéry namísto sdílení. A pak se nutně ocitáš ve vnitřní izolaci, i když vedle sebe někoho máš.“
Básník: „Isolation à deux – být sám ve dvou…“
Psycholog: „Jo, tak se tomu někdy říká. Nemožnost skutečné důvěrnosti. Na obou stranách je hráz, takže pak k vyplnění společného času zbývají rutiny, což je celkem nuda; zábavy – k tomu ale je lepší sehnat ještě nějaké další lidi, a občas se jich nedostává; anebo pak právě ty zmiňované kalamitní hry.“
Lůca: „Ale co když ten druhý pořád provokuje a hledá mé slabé místo?“
Psycholog: „Nepotřebují snad na hru být dva? A není tomu tak, že partnera pro hru si vybíráš sama?“
Lůca sklopila hlavu a odmlčela se.
Básník: „No jo, prvních dvacet let nám kurví život rodiče, těch dalších dvacet let už si ho kurvíme sami hezky svobodně, už jenom volbou lidí, s nimiž se stýkáme…“
Psycholog: „Ale není to nevyhnutelné, je to proces učení a růstu. Tedy pokud se seš ochoten učit ze zkušenosti.“
Básník: „Kdybych si moh vybrat, učil bych se raději ze zkušenosti jiných. Ta moje kolikrát dost bolela…“
Psycholog: „Jistě, zkušenost je sice sdělitelná…“
Lůca: „Ale nepřenosná!“
Psycholog: „Správně. Ale obávám se, že bez absolutního přijetí odpovědnosti za vše, co se mi v životě děje, to asi nepůjde… Tak, mládeži, jak tak koukám, už tam skoro budeme, támhle vidíte na hřebeni tu boudu? To je hostinec. Tam se můžeme občerstvit a nabrat sil před další cestou, ale dnes už toho bylo dost.“
Lůca: „A co je pak tam dál za tím hřebenem.“
Psycholog: „Tam už je, děvenko, pozdní dospělost. A hnedka zkraje počíná nebezpečný sráz a suťovisko, které se zove krize středního věku. Pak je tam relativně klidné údolí a potom jsou zase nebezpečné přechody okolo vodopádů.“
Básník: „Lůco, já myslím, že na přechod máš ještě času dost. Raději ještě nějakou dobu strávíme v téhle krajině, není to tak špatný, ještě je tady co objevovat a zažívat.“
Lůca (s úšklebkem): „Taky bych to tak viděla. Ale pivo a řízek bysme si před cestou nazpátek ještě mohli dát.“
Básník: „Jo, to každopádně. Bylo to celkem hezké putování.“
Lůca: „Já si stejně nejsem jistá, jestli jsem se dozvěděla, co jsem potřebovala vědět.“
Psycholog: „Já ti stejnak můžu dát jen nápovědi, k tomu podstatnému si musíš dojít sama… Ale hezky jsme si popovídali, ne?“
Básník: „Já mám dojem, že to zásadní sdělení tam někde padlo… Každopádně mám nad čím přemýšlet.”
Lůca: „Ale je s váma docela zábava, Eriku. Já si myslela, že jako psycholog budete hroznej suchar, a přitom ta cesta utekla s váma jako nic.”
Psycholog: „No tak co mám dělat? Po smrti je člověk vděčný za každou milou společnost mladých lidí.“
Básník: „Rádi jsme vás poznali, děkujeme za průvodcování.“
Psycholog: „Vielen Glück!“

 

– Konec –