Nejeden dobrodružný zážitek nás může potkat na letních toulkách. I obyčejná jízda autobusem na pivní slavnosti nám může dát pocítit, jak asi vypadá cestování v zaostalé Bangladéši – ani nemusíme vytáhnout paty z rodného kraje…

Tento text vznikl před třemi lety a byl inspirován mou skutečnou cestou autobusem na pivní slavnosti z Jablonce nad Nisou do Malého Rohozce u Turnova. Uveřejňuji na přání některých mých kamarádů při příležitosti dalšího ročníku slavností. Jedná se o absurdní humoresku trochu ve stylu Šimka a Grossmanna – věřím, že pobaví i vás 🙂

Když mě kamarádka pozvala na návštěvu Rohozeckých slavností piva, navrhl jsem nejprve, abychom jeli na kole. Leč ona mne přesvědčila, že autobusem to bude jistě daleko pohodlnější. Netušil jsem, jak moc se mýlí. Nástup v Jablonci nad Nisou U balvanu vypadal ještě celkem nevinně, byť nás mělo asi varovat, když jsme viděli srocený dav na zastávce, jindy poloprázdné. Nicméně, srdnatě jsme nastoupili a zaujali poslušně místo na stání hned za řidičem.

Autobus se znenáhla rozjel, a já si v tu ránu uvědomil, že mi po včerejším narozeninovém tahu Jabloncem není úplně nejlépe. Leč jsem se utěšoval myšlenkou, že na Kopanině většina lidí vystoupí, protože to jsou vesměs důchodci jedoucí na výlet.

Už v Dalešicích jsem však počal tušit cosi zlověstného, to když na zastávce stálo dalších patnáct lidí, kteří mermomocí chtěli dovnitř, zatímco nikdo nevystupoval.

Kritický moment nadešel v půlce Kopaniny, to když šofér s mohutným meziplynem zařadil jedničku s redukcí a šinuli jsme se do toho krpálu jak traktor při jarní hluboké orbě. Bába s roštím okolo jdouc nás předháněla, což bylo poněkud tristní. Jak se autokar šinul na vršek 657 metrů vysoké hory, vybavila se mi vzpomínka, jak jsme onehdá jeli na Grossglockner, a před námi se po těch rozpálených serpentinách za mohutného černého čoudu plazil dvoutaktní Trabant, jenž nebylo možné předjet.

Když jsme zastavili na zastávce Kopanina, pouhý jediný cestující se prodral ven, zřejmě veden pudem sebezáchovy, aby se nadýchl čerstvého vzduchu. Nicméně další čtyři lidé přibyli. Ale překvapivým zážitkům v té chvíli ještě nebyl zdaleka konec…

Na každé zastávce nastupovali další a další cestující, a žádný nevystoupil. Lidi stáli v uličce po dvou, někteří se dokonce prorvali mezi sedačky. Když jsme přijeli do Jenišovic, čekala tam už další várka po pivu toužících, a řidič začal řvát, ať se okamžitě posuneme dozadu. Lidi namítali, jestli mají vylézat oknem, ale řidič odmítl jet dále a hulákal:

„Dyť tam je vzádu místo, to vidím až odsud!”

A skutečně! Ve čtvrté čtvrtině autobusu stáli dva chasníci a za nimi ještě bezmála metr místa. Bůh ví, proč tam stáli jak dva sudy v kapustnici zatarasujíce tak dokonale uličku, a odmítali se hnout o centimetr. Inu, lidé jsou různí. Za nadávek a šťouchanců do žeber se neochotně posunuli. Cestující si trochu oddychli, žel ne nadlouho.

Na dalším rovném úseku pod Frýdštejnem chtěl šofér zřejmě nahnat zpoždění z toho krpálu, pročež s námi uháněl po asfaltových zákrutách nepříliš rovné vozovky jak zločinci s uloupeným transportním vozidlem plným peněz. Nevolnost mnou cloumala nahoru a dolů a já střídavě viděl rudě a černě a ani se mi nechtělo představovat, co by se všechno mohlo stát. Naštěstí potom musel řidič kvůli ostrým zatáčkám zpomalit a můj žaludek se jakž takž uklidnil.

Když jsme dojeli do Voděrad, přišlo nám všem, že už se dovnitř nevleze ani kočka. Nicméně čekalo tam dalších deset jízdychtivých. Zřejmě je polil studený pot, když nakoukli do autobusu a viděli tu mačkanici. Ve finále lidi nastupovali i zadními dveřmi stlačujíce tak dav hned ze dvou stran. Jakýmsi zázrakem se však dovnitř přece vecpali, a v tom horku, špíně a potu jsme se neochotně rozjeli.

Nakonec jsme dojeli k rohozeckému pivovaru, kde již po stranách stálo jedno auto zaparkované za druhým. Bylo to, bratru, nějakých sto metrů k zastávce. Tam zůstal bus trčet, dveře neprodyšně uzavřené. Lidé křičeli, že chtějí ven, ale řidič zůstal k jejich požadavkům hluchý jak Zeď nářků k prosbám kajícníků. Držel tam cestující zavřené jak židovský transport do Terezína. Těm nezbývalo, než u okýnek lapat po vzduchu jak kapři na mělčině a zoufale vhlížet směrem, kde tušili areál pivovaru. Asi po pěti minutách narůstající občanské nespokojenosti se zepředu ozvalo:

„No já vás klidně pustím, já s tím nemám problém, to jste měli říct hned!“

Načež konečně otevřel dveře a dav se, za mohutného spílání, vyvalil ven jak voda z protržené přehrady na Bílé Desné. Nevím už, s jakými útrapami se museli potýkat návštěvníci pivních slavností vracející se s večerem zpět do Jablonce, neboť jsme měli naštěstí zajištěné přepsání v Turnově, ale doufám že, dostatečně posílení tamější třináctkou, bylo jim nepohodlí už lhostejné a byli rádi, když se ve zdraví dostali domů.

Inu, jak říkával můj dědeček: zážitek nemusí být vždy dobrý, hlavně když je silný.

6/2014