Pro někoho to možná nejstěžejnější kulturní zážitek letošních prázdnin – nový počin (údajně předposlední) dnes již plnohodnotného hollywoodského režiséra Quentina Tarantina. Tento osobitý režisér se z maniaka z videopůjčovny etabloval na nedílnou součást současné popkultury. Ať už na něho má člověk názor jakýkoli, nelze jej ignorovat. Od jeho nízkonákladové prvotiny Gauneři (a především pak kultovních Pulp Fiction) se hodně posunul. (Otázkou je, nakolik je to posun k lepšímu…) Pojďme se podívat, o čem je jeho zatím poslední film „Tenkrát v Hollywoodu“.
A je dohráno. K lítosti mnohých diváků kultovní seriál Hra o trůny dospěl ke svému konci. Závěr příběhu vzbuzuje u většiny diváků rozpaky. Naštěstí, nic nás nenutí hodnotit celý seriál podle jeho finále. A můžeme se zaměřit na to, co je na tomto díle skutečně zajímavé, a to je dle mého velmi propracované psychologické vykreslení postav (minimálně do šesté sezóny, potom to přestává být věrohodné).
Tato doba básníkům nepřeje. Ta tam jsou volnomyšlenkářská 60. léta. Taktéž svěží a uvolněná léta 90. odešla neodvolatelně do propadliště dějin. A s příchodem roku 2000 poznenáhlu, avšak o to neúprosněji se navrací praktiky, které mnozí padesátníci a šedesátníci ještě živě pamatují z let 80. nebo dokonce 70. Beze srandy! Totalita se poznenáhlu vrací a tentokrát v daleko zákeřnější formě, tím že neexistuje jednoznačně definovaná diktatura státní moci. Problém svobodného vyjádření je v tom, že člověk je chtě nechtě zapojen do institucí (pokud tedy není úplný asociál se všemi nevýhodami, které to přináší). A musí dodržovat kulturu tam nastavenou. A velmi záhy zjistí, že ve vztahu k organizaci je třeba mluvit určitým způsobem, tedy (mírně řečeno) ohýbat realitu. Obzvláště to platí ve firmě byrokratické.