Přináším kratičké zamyšlení o tom, jaký je možná skutečný obsah velikonočních svátků. Napadlo mne to, když jsem ve sledoval, jak se slaví Velikonoce ve Španělsku, kde procesí neslo bílého Krista jedoucího na oslíkovi. Vždyť co je to vzkříšení? Co jiného než zásadní obrat v životě směrem ke světlu. Vale dát všemu temnému, nízkému, ohavnému. Nepřipoutávat tomu pozornost, neživit to, nechat to odplynout. Očistit se od přesvědčení, která nás jen stahují do bahna… A očištění je symbolizováno bílou barvou.

Osobně se mi velice příčí myšlenka, že by snad někdo mohl svou osobní obětí vykoupit mne, nebo snad dokonce celé lidstvo. Kdepak, ten příběh má jinačí smysl. Měl ukázat svým příkladem, že to jde.

Nízké vibrace jako náš největší nepřítel

Osobně se přiznám, že sám jsem se nechal během zimního semestru v Hamburku vtáhnout do temné nízké energie strachu, vzteku, bezmoci, rozhořčení, pochyb a depresí. A z této pozice se nedá dost dobře tvořit. Tedy, něco jsem udělal, to zase ano, ovšem bylo v tom pramálo smyslu a radosti, spíše jen vědomí nutnosti a sotva patrná úleva z hotového úkolu.

Vím, že jsem nebyl sám, kdo si procházel podobnými emocemi, zvláště když se média zjevně o nic jiného nesnažila. A rovněž je zřejmé, že v tom pokračují plnou měrou i nadále, jen téma je odlišné. Jenže tudy ne, děkuji pěkně!

Dnešní věda díky pokročilé magnetické rezonanci již umí změřit frekvence prožívaných emocí. Jen pomni:

  • Smutek  0,1-2 Hz
  • strach  0,2-2,2 Hz
  • zášť  0,6-3,3 Hz
  • vztek  0,5 Hz
  • rušení  0,6-1,9 Hz
  • pýcha  0,8 Hz
  • podráždění  0,9-3,8 Hz
  • hněv  1,4 Hz
  • zanedbání  1,5 Hz
  • nadřazenost  1,9 Hz
  • hrdost na to, co jsem vykonal  3,1 Hz
  • vděčnost  45 Hz
  • náklonnost  50 Hz
  • velkorysost  95 Hz
  • jednota s těmi, kteří jsou poblíž  150 Hz
  • milost  150 Hz a víc
  • upřímná láska ke všem lidem a živému 150 Hz a víc
  • bezpodmínečná láska  250 Hz a víc

Kristus zcela jistě neusiloval o vytvoření církve. Jeho odkaz byl prostý:

Jděte ke světlu cestou lásky a budou se dít zázraky.

Symbolika kříže

Ne vždy to je snadné. To nám možná symbolizuje kříž. Břevno položené přes hlavní břevno představuje překážku na cestě, přehrazení energie, nesnáze, neurózu (nápadná podobnost s runou Naudiz).
Jenže mesiáš nám ukazuje, že po symbolické smrti následuje vzkříšení a nový život.

Nebo si snad myslíte, že Ježíš kázal, že máme poslouchat farizeje? Schválně, jak dopadneme? Ano, přibití na kříži svých vlastních pochyb, strachů, domněnek, záští a nevraživostí, které nám neumožňují se pohnout, nutí nás dívat se jedním směrem a bezmocně trpět. A to fakt nechceš!

A proč vlastně Kristus jede na oslovi? To je přece jasné: Bez napojení na naše tělo (které již starý Platón umísťoval do břicha) jen sotva někam na naší (duchovní) cestě doputujeme.

Já jsem si to musel zvědomit skrze bolestnou hamburskou cestu. Neposlouchejme ty vytrubovače pravd – novodobé farizeje – kteří to s námi naoko myslí dobře. Vždyť co v nás povzbuzují? Strach a nenávist a nekritickou poslušnost, tedy samé nízké vibrace. Chceme toto ovoce? Já tedy děkuji pěkně. A ty?

Ze srdce Janek Gant

 

P.S. Přidávám svou již starší báseň mladistvého ducha k tématu.

Kristus

Jak kráčet mám, když v botách mám trní
z kamenů korunu, vlasy slepené krví
 
Pro radost vám dám úsměv útrpný
vždyť znám každou vaši tajnou svízel
chátro a lůzo – s vámi jsem večeřel
a všechny vaše skutky teď na mně jsou souzeny
 
Smířeně visím, vždyť vinen jsem stejně vším
udusím v sobě vší vzpoury záchvěv
pro lidi cítím teď v duši jen hřeb
a tajemství nejvyšší už vám nepovím
 
Co zapřít mám, co ještě jsem nezapřel
když kázal jsem, z tebe že cítil jsem myrtu
tvé vlasy v klíně, to vábení rtů
a plachou výčitku, že víc jsem si odepřel
 
Snad zemřu v cárech, snad já všechno platím
a odepřu sobě i lživosti kšaft
dvě fošny z cedru já budu si přát
a ať při mě stojí teď všichni svatí
 
Sny pozdního jara a výhled na západ
slunce už vyšlo, mě nečeká návrat
lháři, soudci a blázni – ave ad quem
tak nechte si lítost, já odcházím – s bohem
 

2011