A je tu další díl rad moudrého vězně, nebudu to zdržovat a jdeme rovnou k věci…

Vězeň Tomáš Řepka z knihy Deníky ze dna

11) Nesvěřuj se příliš se svými plány!

Lidé rádi zapomínají, že jejich kolegové a nadřízení jsou kolem nich jen určitou souhrou náhod. Mohou být (někteří) sympatiční. Ovšem nevybral sis je. Blízkost fyzická ještě nerovná se kamarádství, byť to tak někdy může působit.

Lidé jsou od nepaměti i velmi závistiví. A jakmile zjistí, že je něčím převyšuješ, to kamarádství může vzít velmi rychle za své, zvláště když by to potenciálně nebo skutečně mohlo ohrozit jejich postavení (ekonomické, sociální, kulturní nebo symbolické). Proč jim dávat záminku ti závidět nebo tě rovnou nenávidět? Možná k tomu dojde tak jako tak, ovšem žádný spěch…

Vězňové si závidí ledacos a jsou schopni neuvěřitelných zákeřností, aby někomu pokazili třeba povýšení v práci nebo hodnocení k podmínce. Neříkám, že všichni, ovšem vždycky se nějaký debil najde. Venku to není o moc jiné. Když se sejdou zaměstnanci na kuřárně, nejspíš 80 % hovorů budou prachsprosté pomluvy někoho, kdo tam zrovna není. Pokud se jim svěříš se se svými ambicemi, může to být dokonce i nebezpečné.

Skutečný příběh děsivé závisti

Můj kolega a kamarád (budu ho nazývat Vendelín) udělal tuto fatální chybu, která ho stála ve finále pracovní místo. To bylo tak: Po dvou letech práce u nás se rozhodl přejít kvůli dojíždění na jinou pobočku firmy na stejnou pozici. Personalista v druhé filiálce mu slíbil po půlročním zapracování povýšení na nižší vedoucí funkci (něco jako mistr).
Ač jsem ho varoval, udělal hned zkraje dvě hrubice:

1. Když ho jeho kolegové na úseku zaučovali, zdvořile je odbyl, že už všechno zná, dokonce neváhal přispět několika sžíravými poznámkami, jak se na původní pobočce některé procesy dělají lépe.
2. Aby toho nebylo málo, už první den se jim pochlubil, že tam je jenom na ohřátí a stejně půjde dělat mistra, neboť to má dojednané s personalistou.

Asi už tušíš, jak to s ním dopadlo. Do té doby znesváření zaměstnanci na úseku se pozoruhodně semknuli a předháněli se v donášení na nového kolegu. Jeho přímý nadřízený v něm viděl úhlavního nepřítele, který ho chce vyšťouchat z jeho fleku. Jak mohl, dělal mu naschvály.

Co víc, tento mistr se kamarádil s vedoucím a chodil s ním na ryby. A tak veškeré informace, které k vedoucímu o Vendelínovi doputovaly, nebyly zrovna lichotivé.

Když byl Vendelín s nimi konfrontován, nestačil se divit, v jakém světle byl vylíčen. Takového člověka by se nikdo nedotknul ani pohrabáčem. Tak jako tak bylo pozdě na obhajobu, bylo mu řečeno, že smlouva mu nebude prodloužena (a to navzdory faktu, že onen závod se dlouhodobě potýkal s nedostatkem kvalifikované pracovní síly). Vendelín byl pak rád, že si vyškemral návrat do původní pobočky.

Nebuď debil!

Nebuď debil a lidem toho nevykládej příliš o svých plánech a úspěších. To si nech pro kamarády v hospodě. Buď jak mukl, jenom naznačuj a buď o krok napřed. Spousta lidí nemá v práci nic lepšího na práci než shánět drby. A tvé plány se tak snadno můžou oklikou donést k někomu, komu bys to normálně neprozradil ani za zlaté prase. V tomto musíš být trochu machiavellista.

12) Bojuj se stárnutím, seč ti síly stačí!

Vězňové žijí rychle. Na svobodě si užívají, co to jde, než zase spadne klec. A ve vězení se snaží, aby ten čas tam rychle utekl a mohli zase jít na svobodu. Na druhou stranu si uvědomují, že trest je může poškodit, zvláště je-li dlouhý. Je to prostředí poměrně stresové, taky ošklivé, šedé, stísněné.

A toto poškození, kterému se říká stárnutí, se pokouší zpomalit, ba dokonce pracovat proti němu. Jsou i tací vězni (pravda, moc jich není), kteří se věnují meditacím. Ovšem zdaleka nejrozšířenějším lékem proti stárnutí je sport. Někdo běhá nebo se věnuje kolektivním sportům, ovšem nejvíc frčí posilování.

Jak se cvičí v kriminále

Benchpress v base (Roman Týc)

Jedním z průkazných příznaků stárnutí je ochabování kosterního svalstva. A zrovna tak existují studie, které dokazují, že se dá výrazně zlepšit růst síly a svalové hmoty i v poměrně vysokém věku. A jako vedlejší efekt dochází k úbytku depresivních příznaků a nárůstu optimismu a sebedůvěry i v jiných oblastech (španělská studie).

Pro mnohé z nich je posilování i součástí společenského života, obzvláště když je to zakázané. Jak takové posilování svépomocí na ložnicích vypadá, ukazují autentické ilustrace výtvarníka Romana Týce, které vyhotovil během svého měsíčního pobytu v pankrácké věznici.

Tohle mi moc rozumné nepřijde, ramena jsou v nepřirozené poloze (Roman Týc)

Jsou však i osamělí vlci, kteří cvičí raději sami. Sólo cvičení se zdá efektivnější, pokud se k tomu doopravdy rozhodneš. Ostatní tě totiž nezdržují od cvičení kouřením a tlacháním o nesmyslech.
Odsouzení, s nimiž jsem se bavil, a kteří si dokázali vytvořit kvalitní rutinu pro cvičení, vypadali daleko spokojeněji. Museli si kvůli tomu strukturovat čas v průběhu týdne, což zase vede k tomu, že jim čas trestu rychleji utíká.

Oblíbená náplň do těch lahví je sůl (má vyšší hustotu než voda), ovšem hůř se shání (Roman Týc)

Trénink vězně (i pro nevězně)

Jedním z mých nejlepších rozhodnutí bylo předsevzetí cvičit podle knihy Trénink vězně od počátku roku 2017. Odjakživa jsem měl nechuť k cvičení na strojích a izolovaným cvikům. Jak jsem se zaradoval, když jsem dostal do ruky celý propracovaný systém cvičení s vlastním tělem. Teď už můžu říci pravdu:

Cvičil jsem zásadně v zaměstnání. Za prvé mám během dopoledne nejvíce energie, za druhé to byl skutečně smysluplně strávený čas.

Všechno je o časové organizaci. Pokud víš, že máš nějakou týdenní agendu, kterou musíš stůj co stůj zvládnout a většinu z těchto činností nesnášíš (což je v byrokratické organizaci normální), není nad to, tuto „hlušinu“ proložit poctivým cvičením.

A tak o půl dvanácté zjistíš, že máš nejenom celou pracovní agendu hotovou, avšak hlavně sis splnil tréninkový plán pro tento den (dejme tomu Přednožení: dvě zahřívací série + dvě pracovní, Kliky totéž). A cítíš se skvěle. Jaký to rozdíl oproti běžnému pracovnímu dni úředníků, kteří prokrastinují až hrůza, aby se poté dostali do stresu z toho, co nemají hotovo, a aniž by se jakkoli hýbali, jsou navečer utahaní jak soumaři.

Možná to bude znít jako vychloubání, nicméně díky cvičení jsem toho stihl daleko více. Jako vedlejší efekt tohoto bylo, že mi „narostly ramena“ a náhle jsem si toho daleko míň nechal líbit od kolegů a nadřízených 😉

Cvičení samozřejmě není zdaleko všechno, když chceš zvrátit stárnutí. Dále platí: pít hodně vody a méně kávy, mít příjem všech důležitých částí jídelníčku a v noci se důkladně vyspat a hlavně do sebe necpat nějaká svinstva. To je všechno však dostatečně dobře známo a vychází na toto téma celé knihy (u vězňů tuto moudrost nehledej, ti na to kašlou z vysoka).

Tak hodně zdaru!

13) Nejvíc ze všeho se boj strachu!

Když se ocitneš mezi vlky, můžeš počítat se základním pravidlem smečky. Kdo se nechá zastrašit, ten skončí na dně hierarchie. A kdo se nebrání vůbec, do toho si kopne i slaboch, který se jinak krčí v koutě.

Vlčí smečka

A nemluvím zde o nutnosti násilí. K násilí ve věznicích pochopitelně dochází, ovšem zas tolik na denním pořádku to není, neboť se to zpravidla vyšetřuje a mohou z toho být dost velké nepříjemnosti.

Ovšem zastrašování na tebe zkusí rozhodně. A není to tak, že bys musel mít bicepsy jak stehna. Viděl jsem vězně, kteří byli jak proutek a malí, a přece by nikoho ani nenapadlo na ně něco zkoušet.

Je to všechno jenom psychologie – nedat na sobě za žádnou cenu znát strach. Kdo se začne bát, začne ustupovat. Jenomže v base moc daleko ustupovat nemůžeš, za chvíli seš v koutě. A pak se to s tebou může táhnout celý trest a ten se ti stane skutečným peklem. Psychická šikana je naprosto stejně citelná (leckdy i víc) než ta fyzická.

Je to venku jiné?

Způsoby jsou poněkud rafinovanější, řekněme civilizovanější. Mohou se skrývat za různé náznaky. Nicméně princip je stejný.

Dostal jsi za úkol v novém zaměstnání přednést prezentaci o něčem, v čem jsou tví kolegové daleko kovanější? Asi se z toho nevyvlíkneš, ani bych se o to nepokoušel. Nejspíš jenom testují, jak se postavíš k výzvám a o ten obsah nejde ani trochu.

Máš z toho srdce až v kalhotách? To se dá dobře pochopit. Fajn, připrav se na to v rámci možností, co se dá, pak už to nech být. Né abys kvůli tomu noc před tím nespal, zapomeň, musíš být v pohodě. Pak se rozdýchej a nakráčej tam jako hráč Bundesligy. A pusť to do nich! Ne aby tě napadlo za cokoli se omlouvat, na to nikdo není zvědavý! Nasyp jim to jako ptáčkům a neprodlužuj to. Stručně, jasně, výstižně. Stačí jedna dobrá myšlenka, která je třeba předtím nenapadla.

Stůj rovně a dívej se přímo na ně (pokud to nemůžeš snést, tak kamsi za ně lehce nahoru). Jen ne dolů, povidám, dolů ne! Odveď svou práci, zhroutit v pláči se můžeš potom, až tě nikdo neuvidí. Takhle to je, své o tom věděl Erving Goffman (Všichni hrajeme divadlo). Pro inspiraci, jak to může vypadat 🙂

Hlavně se z toho nepo**at!

Tohle měl za své motto můj nadřízený z vyššího managementu, s nímž jsem měl tu čest před několika lety, a lze s ním jen souhlasit. Je to paradoxní a úsměvné, neboť to byl právě on, kdo se zinscenováním neuvěřitelného nátlaku na mne kvůli celkem nesmyslné zámince pokoušel, abych se po**al já, a na sebe sama napsal doznání z porušení předpisů (viz 2. díl).

Když jsem tak neučinil, mohl vyskočit z kůže. Ne, že bych pak neměl problémy. Ovšem kdybych ustoupil, dopadlo by to pro mne daleko hůř, navíc bych pak ustupoval už pořád. Viděl jsem lidi, kteří se báli, ohnuli hřbet, a pak už se nikdy nedokázali znovu narovnat.

Jindy se setkáš s přímým nebo nepřímým náznakem stížnosti. Nesmíš se toho zaleknout. Já vím, může to někdy být nepříjemné, vysvětlovat něco na koberečku. Jenže chybu může udělat každý. Jde o to, nejednat poníženě. Důležité se k tomu postavit (doslova) čelem, tzn. nadechni se, narovnej, pak přiznej, co musíš (ne víc, viz díl 2) a slib nápravu.

A tím to končí. Pokud máš slušného nadřízeného, získáš si tím respekt. Pokud je to svině, uvidí, že to s tebou nebude mít snadné a nejspíš si najde snazší kořist.

Strach – nejhorší věc ve vesmíru

Strach se projevuje časem na somatické úrovni. Ustrašení lidé trpí celou škálou problémů. Co hůř, strach se má tendenci rozrůstat životem jako plíseň i na jiné oblasti, které s tou původní ani nesouvisí.

Strach je nejhorší věc ve vesmíru, brání nám začít s tím, co opravdu chceme, brání nám převzít iniciativu, brání nám vytrvat navzdory překážkám a brání nám shrábnout odměnu, když už jsme u cíle, a brání nám bránit si to, co už máme. A začíná to být čím dál tím aktuálnější…

Nedej se, příteli!