Dva roky, kamaráde, dva roky. To je to číslo, které mě dělí od vězeňských bran. Ne, nebyl jsem vězněm, jen jsem uvnitř pracoval (což možná není až takový rozdíl, jak to vypadá – zasvěcení vědí své). A je čas na reflexi, nyní již s chladnou hlavou. Pojďme se spolu znovu podívat do muklovské pokladnice moudrosti…

Vězeňská zkušenost brzy dostupná pro všechny

Nikomu slušnému nepřeji, aby se dostal do vězení. Rabijákům to samozřejmě přeji (ovšem ti s tím tak jako tak na pozadí mysli počítají). Vězení je na prd. Možná to není tak drsný zážitek, jako to bývalo, ovšem vážně není o co stát, ten cejch se s tebou potáhne pak už možná na doživotí.

Na druhou stranu, když sleduji politickou situaci, začíná se pomalu přiostřovat a myslím, že nejsme daleko od doby, kdy vstup do kriminálu se stane nízkoprahovým i pro běžného občana. Vstupenkou bude obyčejný názor, prostě huba otevřená. Pokud jsi podobně svobodomyslného ražení jako já a nerad ohýbáš hřbet, dost možná vězeňskou zkušenost zažiješ i na vlastní kůži. Kdo je připraven, není zaskočen, že.

Následující rady jsou však docela dobře upotřebitelné i ve světě mimo věznici. Pojďme na to (předchozí díly zde a zde):

7) Neboj se zeptat se a říct si o pomoc.

Toto pravidlo je vlastně banální a dost možná už ti tatínek nebo maminka říkali: „Líná huba – holé neštěstí.“ Nelze však dost dobře přecenit jeho důležitost. Představ si, že přijdeš do totálně neznámého a nepřehledného prostředí. Jak budeš vědět, co je potřeba dělat a co naopak ne?

Můžeš samozřejmě pozorovat. To je dlouhodobá záležitost, mohl bys taky propásnout svou pasivitou nějakou důležitou šanci (viz dále).

Můžeš zkoušet různé možnosti nazdařbůh s tím, že tě ostatní poučí, jak je to správně. V tomto prostředí ovšem reálně hrozí, že za nabytou sociální zkušenost zaplatíš třeba několika zuby. Moc nedoporučuji.

Můžeš se ptát svých souputníků. Ovšem to rovněž není bez rizika. Ve společnosti podsvětí se ledaskdo tvé nezkušenosti a naivity může pokusit zneužít.

Kde tedy brát?

Musíš to vzít přes formální instituce. Možná že to bude k ničemu. Co však riskuješ? Prakticky nic. Muklové vědí, že ve věznici je celá řada profesí, které mají pomáhání ostatním jako svoje poslání. Sice za tu dobu nejspíš konkrétní pracovníci už mohou být značně cyničtí a apatičtí, ovšem za zkoušku to rozhodně stojí.

Když seš slušný a zabrnkáš na ty správné struny, leckdy se ti otevřou dveře. Zvláště tehdy, když je řešení tvé situace moc nezatíží a mohou si připadat užiteční. I kdyby to tvůj problém nevyřešilo, pokud uděláš slušný dojem, dá se to použít v budoucnosti, nikdy nevíš, kdy koho budeš potřebovat.

Takhle to je i venku. Potřebuješ se dostat do nějakého kurzu a už tě předběhli jiní? Co riskuješ tím, že napíšeš zdvořilý e-mail koordinátorovi, jenž to má na starosti, příp. přímo lektorovi? Leckdy se překvapivě otevřou dveře, které vypadaly zamčené. A když ne? Taky dobře, teď už máš jistotu, že jsi zkusil, co se dalo a můžeš klidně spát.

8) Necpi se do samosprávy!

Samospráva je ošemetná věc. Dává pocit moci a důležitosti, což je odměna sama o sobě. Funkce spojená s mocí rovněž umožňuje se dostat k různým formám kapitálu, jinak obtížně dostupnému. Jenže…

Jestliže jdeš do samosprávy ve společnosti, s níž se vnitřně příliš neztotožňuješ, potom si vlastně protiřečíš. Do čeho investuješ energii, tím se stáváš. To je jedna věc.

Hořkost kompromisů

Další věc: Dosti pravděpodobně budeš zklamaný a frustrovaný, neboť to kvůli jiným lidem přečasto dopadne jinak, a bude z toho kompromis. A co je kompromis? Výsledek, s nímž není spokojen prakticky nikdo. Myslíš si, že to se nestává? Omyl, stává se to překvapivě často. Pokud to neovlivníš, můžeš se s tím stoicky smířit. Pokud máš pocit, že jsi to ovlivnit mohl, a nepodařilo se ti to, bude v tobě doutnat vztek a to ti na zdraví nepřidá.

Sám jsem se onehdá nechal nachytat. Jezdil jsem každý měsíc do „pracovní skupiny“ na generální ředitelství do Prahy. Počáteční nadšení se rychle rozplynulo, když jsem to prohlédl a pochopil, že celá skupinka expertů je jen zastírací manévr, aby dotyčný funkcionář proloboval nařízení, které už bylo víceméně hotové. Potřeboval se jen o něco opřít a zároveň ze sebe setřepat odpovědnost.

Pochopitelně, vděku jsem se nedočkal žádného, někteří kolegové mi naopak vynadali, co jsme to tam vymysleli za paskvil. Nemělo smysl jim vysvětlovat, že jsem proti některým bodům hlasitě protestoval, a některé jsem ani neviděl, vynořily se až po schalovacím procesu skupinky. Smutný příběh, určitě však ne jen moje zkušenost.

Sice jsem se poučil, ovšem co mi to dalo potom vymýšlení lží a výmluv, abych se z této „dobrovolnické“ činnosti vyvlíknul a zároveň dotyčného funkcionáře nepoštval proti sobě. A to je další úskalí samosprávy.

Vděk? Zapomeň!

Představ si, že v paneláku jsi ve společenství vlastníků, a že si tě vyberou jako člena samosprávy. Počáteční nadšení, že se aspoň seznámíš s lidmi z baráku, a že můžeš být užitečný, se rychle rozplyne. Zjistíš, že většinu jsi ve skutečnosti netoužil poznat, a už vůbec ne blíže.

Jenže už je pozdě a buší ti ve večerních hodinách na dveře s každou kravinou. Ti rozumní nepřijdou, zato debilů celá fronta. A když jim pomůžeš, nečekej vděk. V lepším případě to budou brát jako samozřejmost. V tom horším ti přijdou vynadat, že to není úplně podle jejich představ.

Nakonec ti ještě budou závidět těch pár stovek odměny, co nepokryje ani účet za telefon, natožpak čas s tím spojený. A návdavkem tě pomluví, kde se dá. A pokud dojde k nějakému průšvihu (např. kontrola odhalí, že v baráku nejsou dodrženy zásady protipožární ochrany), na kom bude viset zodpovědnost? Vážně to stojí za to??? Možná že tobě jo, já děkuji pěkně.

9) Nebuď poslem špatných zpráv!

Je to pravda známá už od antiky, přesto se na ni poněkud zapomíná. Těžký život měli zejména soudní poslové, neboť ti nosili výlučně špatné zprávy. Kupříkladu soudní posel Franz František nesoucí roku 1576 psaní pánovi ve Světlé nad Sázavou byl za doručený list „honěn a tuze zpohlavkován“. A to ještě mohl mluvit o štěstí, mnozí dopadli daleko hůř.

Ani dnes lidé nejsou jiní, ačkoli k fyzickému násilí či dokonce likvidaci posla přistupují zřídkakdy. Svoje o tom věděli i lidé v blízkém okruhu Adolfa Hitlera. A tak když došlo v den D k invazi v Normandii, nikdo nechtěl být tím, kdo vůdce vzbudí, aby mu sdělil tuto nemilou zprávu. Tím se aktivní protiofenzíva zpozdila asi o tři(!) hodiny.

Proč není vhodné nosit špatné zprávy? Jde o to, že dotyčný si emoce, které v něm zpráva vyvolá, automaticky spojí s tím, kdo mu zprávu předává, i když to logicky nedává příliš smysl. Není to vlastně nic jiného, než co prováděl už Ivan Petrovič se svými psy.

Staří muklové o tom vědí své, a vychovatele pokud možno žádnými průšvihy nezatěžují, snaží se to zamést pod koberec, co to jde. Pokud už je zřejmé, že se to provalí, prezentují sebe jako zachránce, tedy toho, kdo odhalil nešvar a hodlá vychovateli pomoci s řešením.

Past na Hujera

Obzvláště v počáteční fázi nového zaměstnání můžeš snadno upadnout do této pasti: Dejme tomu je naplánována nějaká schůze oddělení nebo týmu. Všichni tam jsou, tedy až na vedoucího. Nikdy, prosím, NIKDY neudělej tu chybu jako pověstný Hujer, že poslechneš zdvořilou prosbu staršího kolegy, abys pro vedoucího skočil.

Pokud u něho zaťukáš, dosti pravděpodobně ho nachytáš v družném rozhovoru u kávičky se svou zástupkyní nebo vedoucím jiného oddělení, příp. jiným kámošem. Zatímco si tam tak spokojeně po obědě štěbetají, přijde nějaký níže postavený kretén, aby mu sdělil, že měl někde už dávno být, čímž totálně zabije dosavadní pohodu. Navíc vedoucí je tímto upozorněn na svou chybu, což taky zrovna neocení. A ještě je nachytán, jak lelkuje (čímž jeho rétorika, jak je strašně vytížen, vezme za své). Chápeš, co všechno jsi svou snaživostí způsobil?!!

Vedoucímu nezbyde, než se sebrat a na tu schůzi jít. Pochopitelně zcela nepřipraven, protože na to zapomněl jak na svátek zmrtvýchvstání. A tím se odhalí jeho další nekompetentnost a nedochvilnost (kterou nyní těžko může zakrýt lží o návštěvě důležitého obchodního partnera). Jeho vztek ještě naroste. A na kom si jej vylije? Na sobě sotva, že… A tví zkušení kolegové z toho budou mít samozřejmě prču. Tak bacha!

10) Jeď, když ti svítí zelená!

Tohle motto z písničky Olympicu jsem si nevybral náhodou. Život je o kraťoučkých okénkách příležitostí a dlouhých jalových úsecích mezi nimi. I v prostředí obecné deprivace a beznaděje, jímž vězení je, přicházejí různé příležitosti. Zvláště, pokud jim jde člověk aspoň trochu naproti a je pozorný. Dokonce i tomu, kdo neudělá vůbec nic, se občas nějaká příležitost naskytne. Zlatá muška někdy sedne i na vola, jak se říká.

Pravidlo pravé ruky zní, nerozmýšlet dlouho. Okénko bývá otevřené jenom chviličku, často jsou to pouhé sekundy. A pak se zavře, dost možná i nadobro a uplynulou vodu v řece nedohoníš (obzvláště bolestné mohou být v tomto směru zkušenosti s ženami).

Kvantové skoky (nejenom v kariéře)

Pokud víš aspoň v hrubých rysech, co chceš, a otevře se ti taková příležitost, neváhej ani pikosekundu, a to i tehdy, když si myslíš, že na to ještě nemáš. Jen málokdy se stane, že máš na danou pozici dokonalou kvalifikaci. Pokud by tomu tak bylo, už bys to nejspíš dávno dělal, ne? Mnohá kvalifikace se nedá získat jinak, než že to děláš.
Já vím, může to být taky průšvih, pokud výrazně přeceníš své možnosti.

Ovšem pokud si seš vědom svých limitů a fakt to chceš dělat, potom neváhej! Je dost dobře možné, že tví budoucí kolegové měli ještě nižší vstupní úroveň potřebných dovedností. Prostě se to naučíš za pochodu. Ovšem musíš s tím počítat a jít do toho naplno s tím, že třeba půl roku (spíš rok celý) se budeš adaptovat na nové prostředí a procesy, a to vše na úkor tvého volného času.

Změna je život a změna se děje ve skocích. Jesliže budeš čekat, až získáš potřebné kompetence a pak se teprve přihlásíš do výběrového řízení, nebudeš mít žádný opravdový tlak. Např. programování v jazyku, který při své současné pracovní pozici nepotřebuješ, se budeš učit dva roky (a to ještě jsem optimista). Při hození do vody totéž zvládneš za půl roku nebo i dřív, protože ti jednoduše nic jiného nezbyde (sám jsem to zažil před dvěma lety). Takhle to prostě funguje.

Jeden příklad za všechny

Když se v roce 1981 v LA zformovala nová trashmetalová kapela Slayer, tehdy 17letý Jeff Hannemann měl oproti ostatním hráčům velmi mizernou kvalifikaci. Měl málo nahráno, neměl žádné zkušenosti s hraním v kapele, natožpak s vystupováním před publikem. Byl však připraven do toho jít a podřídit tomu absolutně všechno, což taky udělal.

A během velmi krátké doby se dostal na stejnou hráčskou vyspělost jako ostatní kluci z kapely. A byl to právě on, kdo přinesl nejvíce nápadů na legendární třetí desku Reign in Blood a stal se tak nadobro nesmrtelným. Kdyby čekal dva roky, až se naučí líp hrát, dost možná by o něm nikdo dnes nevěděl.

Ber to tak, jako že sis tu příležitost vlastně už vytvořil v mysli, proto se ti teď zhmotnila. Ovšem musíš dokázat, že to myslíš vážně. Chceš to? Tak po tom skoč, než to zmizí!

Ovšem pokud si nejseš jistý, jestli do toho chceš jít, např. protože to není tak úplně tvoje přání, spíše tě někdo do toho láká nebo tlačí, je na místě značná obezřetnost (tomu se však budu věnovat někdy samostatně).

A příště budeme pokračovat…