Peklo na Nechranicích

Na konci srpna už bylo po rybízu. Akorát se to hodilo, že rodiče s tetkou, strejdou a bratránkem jeli na dovolenou na Nechranice. Měl jsem to vod rodičů jako odměnu za maturitu.

Bratránek je ještě na střední na průmyslovce a chce studovat elektrotechniku. S sebou na cestu si vzal knížku, v který byly akorát elektrický schémata ňákejch rádií nebo bůhvíčeho. Když jsme vyjeli, otevřel to na začátku a celou cestu to tam studoval stránku po stránce. Zamyšleně do toho zíral a jednou za čas vykřiknul a plácnul se do čela. „No jasně, tak takhle to je, to je dobrý!” Dokonce se občas i zasmál. Ten to měl normálně jak detektivku.

Já jsem si s sebou vzal šnorchl, brejle a ploutve, že jako budu čumět, co je pod vodou, protože tam je prej zatopená vesnice. Skutečně teda vedla silnice až do vody.

Učím se na windsurfingu

Strejda s sebou táh windsurfingový prkno, a že se prej taky na tom můžu učit. Tak jsem se vyloženě těšil. Jenže strejda je strašně nařachanej, takže má asi o 1/4 větší plachtu než normálně. Mně by bejvala stačila i podstatně menší na naučení. Strejda na tom chvíli jezdil a ukázal mi, jak se to zvedá, párkrát se projel a pak ho to přestalo bavit.

No a já nastoupil. Zapřel jsem se a stabilizoval na prkně, jak mi to ukázal, vzal ten zvedací provaz a začal tahat. A řikám si, to je v pohodě, takový příjemný posilování na záda. Jenže jakmile jsem ji zved nahoru, ta svině se překlopila na mě a shodila mě do vody. Tak jsem zas vylez nahoru začal ji tahat nanovo. Přišlo mi to jako docela prdel.

Jenomže když už to bylo asi po dvacátý v kuse, už mi to tak vtipný nepřišlo a ta plachta mi přišla ňáká podezřele těžká. V zádech už mi lupalo jak starýmu fotroj a přišlo mi, že se tý svini nahoru naschvál nechce a klade odpor, jak kdyby měla aspoň 200 kilo.

Už mi to jde!

Po mnoha pokusech se mi přece jen podařilo ji zvednout nahoru a nějak se tam stabilizovat nohama, že mi tam držela. Vítr se do ní opřel a hnedle jsem se rozjel podél břehu. No paráda, měl jsem radost jak svině, že se mi to konečně daří. Krásně jsem se vyvážil lehce zapřenej a frčelo mi to zhruba směrem, jakym jsem chtěl.

Jenomže po ňáký době už mi došlo, že jsem dojel přece jen už celkem daleko, a že by to chtělo zatáčet do obloučku. No jo, jenomže jak zatočit doprava? Vzpomněl jsem si, jak mi to strejc vysvětloval, že se to dělá. Začal jsem nohama štengrovat to prkno doprava a plachtu jsem natáčel víc proti větru, abych jel s větrem v zádech. Jenomže to už jsem pocejtil ten vítr docela fest. Zapřel jsem se pořádně celym tělem a dokončoval ten manévr.

…A už zas ne

Najednou jsem měl vítr přímo v zádech. A v tu ránu mi bylo jasný, že proti takový páce nemam ani tu nejmenší zasranou šanci. Normálně mě to katapultovalo dopředu, nohy opustily prkno a letěl jsem dopředu jako šíp. Pořád jsem se držel toho držadla na plachtě, i když to nedávalo žádnej smysl. No a hodil jsem tlamu do plachty, a jak jsem se nořil pod vodu, ještě mě přední část prkna majzla do hlavy. Svině jedna!

Celej nasranej jsem se zase vydrápal nahoru a začal zase zvedat plachtu. Jenomže mi bylo jasný, že proti větru křižovat nezvládnu ani náhodou, umim jet jenom jednim směrem, a to si moc nepomůžu, protože mě to bude unášet akorát dál a dál od tábořiště. Takže jsem to vzdal, seskočil do vody, chytnul prkno za kormidlo a jednou rukou plaval a táhnul ho zase nazpátek. Ale ta potvora byla neskutečně těžká a nechtěla se moc hejbat.

No do prdele, já byl už asi kilák daleko, jak mě to zaneslo. A to už jsem byl dost vyšťavenej z toho věčnýho vytahování plachty nahoru. Střídal jsem ruce při tom plavání, ale moc to nepomáhalo. Z posledních sil, na hranici úplnýho vyčerpání jsem tam to prkno dotarabil a zakotvil ho na břehu. To už mi přišlo, že váží minimálně tunu. Pochopitelně na další trénování windusurfingovýho sportu už jsem neměl ani zbla chuti, natož pak síly.

Já byl sedřenej jak pes. Celý záda, ramena i ruce mě bolely jak po celodenní šichtě v dole. Navíc jsem pak druhej den zjistil, že jsem spálenej jako svině. Jak jsem byl furt ve vodě, tak mi to ani nedošlo. No bylo to v prdeli. 

Výprava na lehátkách

Druhej den jsem pokusy s windsurfingem raději vzdal, protože bych si ty záda fakt oddělal, a raději jsme s bratránkem vyrazili na lehátkách až ke koruně hráze. Tak jsme leželi na lehátkách a rukama se odráželi, byla to docela pohoda. Asi po hodině jsme dorazili k tý koruně, tam jsme to zakotvili a že se jako budeme slunit.

Jenže najednou přilítla taková obrovská bzučící svině asi 3x větší než to největší hovado a začala kroužit okolo nás. S bratránkem jsme v panice okamžitě skočili do vody a čekali, až to odlítne. Jenže ta potvora tam kroužila snad půl hodiny. Byli jsme celý ponořený pod vodou, měli jsme nad hladinou akorát frňák a oči jak krokodýli a báli jsme se pohnout. V hrůze jsme čuměli nahoru a občas se museli ponořit úplně, když už se ta bestie blížila příliš k našim hlavám. Už nám byla zima a drkotali jsme zubama.

Po strašně dlouhý době přece jen nakonec odletěla a s úlevou jsme se vyškrábali na lehátka a honem pádlovali nazpátek. Byli jsme zimou celý modrý. Říkali jsme si, že po takový době už určitě teta se strejdou zburcovali pobřežní hlídku, když bylo vidět jenom opuštěný lehátko. Ale kdepak strejda s tetkou, ty si snad ani nevšimli, že jsme byli pryč. 

Strašný peklo

Zbytek dovolený byl strašnej. Na celejch Nechranicích normálně nebyl snad jedinej strom, kde bych se skoval do stínu, nic. Šlo zalízt jedině do stanu a tam bylo zase dusno naprosto neskutečný. A hlavně co tam dělat? Já vůl si nevzal žádnou knížku ani nic. Copak bratránek, ten si studoval ty schémata zapojení. Ale já byl v prdeli.

Akorát strejda tam měl s sebou ňákou knížku o topenářství. Furt akorát samý normy ČSN a takový píčoviny. A já byl natolik zoufalej, že jsem to čet i tak. Ve finále, jediný, co se dalo kloudnýho dělat, že jsme s bratránkem chodili na zmrzlinu a pokukovali po holkách. Na víc jsme si netroufli. No strašná dovolená. Prej odměna za maturitu, ty vole, horší jak na galejích!