Vesnická zábava + strašlivá mlata

Jak jsem ti minule psal, že zbytek pobytu u Kaktuse na chatě proběhlo v klidu, tak to nebylo úplně pravda. Zažili jsme dobrodružství, jen co je pravda. Jenže za rámeček si to nedáme… To bylo tak: 

Objevili jsme akci

Jak jsme jezdili po vokolí na kolech, všimli jsme si podle plakátů, že se jen asi pět kiláků vod nás ve vesnici Království koná vesnická zábava. Ještě jsme tam na návsi vodchytli dva mladičký zdroje a trochu je vyzpovídali, jak bude vypadat ta zábava. Zdroje nás ubezpečily, že tam bude spousta lidí, a že se těšej a na zábavu určitě pudou. No paráda, to bysme si mohli i zapíchat, radovali jsme se. Komplikace jsme nevočekávali. A to jsme se spletli…

Jde se na zábavu

Tak jsme se v sobotu všichni namydlili, navoněli, vohákli do toho nejlepšího, co jsme měli, a večír vyrazili. Nakonec jsme jeli na kolech, přece jenom to bylo asi šest kiláků přes les, to se nám šlapat pěšky moc nechtělo. Dorazili jsme do vesnice, když se smrákalo. Kola jsme samozřejmě schovali v křoví vedle pole na začátku vesnice. To moje by sice nikdo asi nekrad, ovšem Djaba s Pesantem měli docela slušný. A co voko nevidí, to ruku nesvrbí.

A šli jsme to tam vobhlídnout. Byla to taková vobyčejná hospoda se sálem vzadu a pódiem. Sál teda nebyl moc velkej. Na pódiu ňáká bigbítová skupina vyhrávala písničky vod Kabátů, Divokýho Bila nebo Dalibora Jandy a žádná sláva to nebyla, kvalita srovnatelná s moji maturitou. Jak jsme se pak dozvěděli, kapelník se jmenoval Kabát, tak skupině všichni přezdívali Kabáti, i když se teda jmenovali ňák jinak.

Nemastnej začátek

Vomrkli jsme sál a stoly, zdrojů teda celkem pomálu, daleko víc tam bylo typanů. Některý na sobě měli ještě hasičský hadry, zřejmě měli ňáký cvičení a pak byli líný se převlíct. Na parketu skoro nikdo, spíš všichni rozesazený vokolo. A byli jsme tam asi dost nápadný, už si nás prohlíželi. Tak jsme si šli radši pro pívo k vokýnku. Měli to tam neuvěřitelně pěnivý, točili ho do kelímků a ještě píva s bídou do 2/3 kelímku, zbytek pěny. Ke vší smůle to navíc byly Krušovice, to už nemohlo bejt vo moc horší. Naštěstí teda za něj chtěli 18 Kč, tak aspoň že tak. 

Ze začátku teda to bylo takový nemastný, postávali jsme tam u zdi a koukali, co se bude dít. Pak nás napadlo jít ven, s kelímkama se mohlo. A tam u dětskýho hřiště postávala skupinka bab, a zrovna ve vokolí žádný kolici. Musel jsem zas to vodevřít já, Djaba s Kaktusem se tvářili nad takový věci povýšený.

První iniciativa

Přijdu tam a začnu zrovna, co to je za zábavu a kdo hraje, a jestli jsou vocaď. Zdroje chvíli koukaly, pak viděli, že se usmívám, a že je asi nejdu vokrást ani stáhnout vo cigára, tak se se mnou daly do řeči, aspoň teda dvě z těch čtyřech. Hned se mi spravila nálada, Pesant se přidal a měl takový vtipný průpovídky, jakej že jsem děsnej sportovec (kecal jenom z poloviny), a zdroje se docela chichotaly. Jenže pak se tam nachomejt Kaktus s Djabem, který si jako by stoupli do druhý řady a jenom tak čuměli a nic neřikali, ani se neusmívali. To muselo vypadat nanejvejš divně. To asi rozhodlo, že zanedlouho se vodpojily, že musej dovnitř za kámoškama. 

Pesant začal těma dvěma nadávat, jaký jsou volové, a ať nám nekurvěj balení, že když nemaj co říct, ať sem nelezou. Kaktus se začal hádat, že jsme si to zkurvili sami, a že to vůbec neumíme a takle se to nedělá. Tak mu povidám, ať nám to teda ukáže, jak se to dělá. Kaktus zas na to, že tady ty zdroje stojej za prd, a že si zatim nevybral. Kokot. 

Začíná se dařit

Protože už jsme měli pívo zas dopitý, přesunuli jsme se taky dovnitř. Tam už to začalo trochu žít. I na parketě už byly báby a ňáký vidláci se tam vedle nich klátili. Šli jsme tam s Pesantem a rozjeli jsme to na písničku Doctor, doctor a ňáký další fláky. Hlavně Pesant tam teda předved takový nadstandardní taneční kreace, čimž jsme si vysloužili pozornost místních zdrojů. Dvě takový tam stály na vokraji parketu a čuměli po nás. Já dloub Pesanta loktem do žeber a ten hned věděl. 

Naběhli jsme tam a něco jsme blábolili, ani nevím, jakou votázku jsem na ně vytáh. Sice nic moc neřikaly, zato nikam nezdrhaly a usmívaly se, což bylo dobrý znamení. Byly to takový sotva průměry, ovšem na tu prdel světa dobrý. Kecali jsme s něma vo kolech, to se teda moc nechytaly, pak Pesant začal vo filmech, a to už bylo daleko zajímavější. Pak jsme navrhli, že si pudem sednout ke stolu a Pesant šel pro pití. V tom randálu jsme se museli úplně překřikovat, ale docela to šlo.

Náznak problémů

Pak se tam za něma vynořil takovej hubenej vytáhlej typ s chmýřím na bradě. Jenom tam tak stál za něma jak sudička a čuměl divně na mě. Já ho naschvál ignoroval a bavil jsem se dál s těma buchtama. Musely tutově vo něm taky vědět, jenže taky si ho nevšímaly. Nakonec se natočil k tý vlevo, co jsem s ní kecal víc, a něco se jí zeptal. Ta mu tak jenom něco na půl huby vodsekla.

Typ se zas narovnal a stál tam dál, asi zvažoval, co dělat, ale nikdo z nás jsme si ho nevšímali. Já se zeptal, kdo to jako je. A vona prej že jeden známej. Nakonec teda vodtáhnul, jenže smrděl tam neuvěřitelně dlouhou dobu. Mezitím se Pesant konečně vrátil s pitím. Piva pro nás a džus s vodkou pro báby. To vypadalo slibně. To jsem ještě netušil, jakej to bude mít krizovej vývoj… 

Kouknu po sále, Djaba tam taky balil ňákej zdroj. Docela jsem se tomu podivoval, protože pořád měl ještě xicht nateklej vod bodnutí tý sršně a na jedno voko viděl jenom částečně. Sice tohle mělo takovej poďobanej vobličej a krátký vlasy, akorát kozy docela dobrý. Jenže Djaba měl pro vošklivky vodjaktěživa slabost. Kaktusa vidět nebylo. 

Konflikt na hajzlech

Jdu na hajzl a zatimco chčiju do pisoáru, všimnu si, že na mě někdo zezadu upřeně čumí. Pomalu dochčiju a votočím se. A tam zas ten vytáhlej typ. Tak já na něj:

„Potřebujete něco?“

A borec tam začal šermovat rukama a postupovat ke mně. Něco blábolil, ať se vyseru na jeho holku a ať táhnem, vodkuď jsme přijeli. A už se mi sápal rukama po krku a snažil se mě asi drapnout za límce. Já byl docela namakanej z fitka, tak jsem ho popad jednou rukou za levej loket, druhou za pravý rameno a šmejknul jsem s ním prudce doleva a sám jsem uhnul doprava. To nečekal a vrazil prudce do zdi, kde se majznul hlavou, až to zadunělo. Zavrávoral a pak šel na prdel.

„Zrovna tebe se budu ptát!“ Povidám a šel jsem pryč. Myslel jsem, že tim to skončilo. 

Ještě to vypadá dobře

Vrátim se dovnitř, akorát začli hrát ploužáky, Pesant už tam zavěšenej do tý druhý buchty. Ukázalo se, že to jsou sestry. Tak jsem vzal na parket i tu svoji (starší sestru), ta se na mě tiskla, něco jsem tam žvatlal, jak pudu po prázdninách na vejšku, a na typana jsem úplně zapomněl. 

Sedli jsme si zas ke stolu, ta buchta se ke mně docela tulila, tak si zrovna řikám, to by chtělo hodit na další level. Jen jsem nevěděl, co by to tak asi mělo bejt, možná ruka na stehno. Než jsem se však odhodlal k relizaci, tak to začlo…

A pak se to zvrtlo

Najednou jsem zaragistroval zezadu ňákej rychlej pohyb a pak mi hlava odlítla stranou. Dostal jsem pěstí na ucho. Teda asi to tak bylo plánovaný, jenže tomu chlápkovi se to úplně nepovedlo a pěst mu spíš sjela po skráni, takže mi to nijak neublížilo. V první moment jsem byl votřesenej, pak jsem se však rychle vzpamatoval a začal se votáčet a zvedat, abych se moh efektivně bránit. Byl to samozřejmě ten samej borec co prve. To už mi letěla pěst přímo na xicht. Rukou jsem to tak jako chabě vykryl. Bolelo to, ale xicht zůstal uchráněnej.

Bylo mi jasný, že neumí dát pořádnou bombu ani trefit ňáký citlivý místo. Jenomže já tam pořád seděl napůl votočenej na židli, von nade mnou, to bylo na hovno. Než se stačil zaklonit a napřáhnout k další ráně, popad jsem ho za tričko a vší silou s ním trhnul směrem dolů. Byl jsem určitě těžší, tak to nebyl problém, navíc byl v předklonu a měl hovno rovnováhu. Rozplácnul se frňákem vo desku stolu a sesunul se pod stůl.

Já honem vstal, abych ho aspoň kopnul do hlavy. Jenomže to už se na mě hrnul proud lidí. Jako kdyby snad všichni ty chalani čekali jenom na jedinej povel. Mrknu vedle, Pesant už se taky rval. Kdysi dělal džudo, tak jak na něj jeden nabíhal, nabral ho přes bok a praštil s ním o zem, až se stůl zatřás. Jenže to už čelil převaze hasičů.

A je to v prdeli…

Pak jsem ale ztratil přehled, asi pět borců se na mě sápalo a vytlačovali mě vod stolu ze sálu. Snažili se do mě mlátit, ale navzájem si spíš překáželi a jak jsem ustupoval, ty rány neměly žádnou razanci. Už jsem byl ve dveřích. V tom mě někdo zezadu napálil pěstí do lopatky. Bolelo to, ale nic mi to neudělalo, zato jsem se strašně nasral. Honem jsem se votočil a tam stál takovej pořízek, co vypadal jako řeznickej učeň. Byl teda spíš voplácanej sádlem než svalnatej. A už se napřahoval k ráně, jenomže byl pomalej. 

„Ty svině, tak ty budeš útočit zezadu!“ Přiskočil jsem k němu, takže jeho pěst šla někam dozadu za mě a nabral jsem ho levym zvedákem na bradu. Sice to nebylo moc rychlý, zato strašnou silou. Týpek zamával rukama dozadu, ztratil rovnováhu a pak normálně zmizel. Voni tam byly totiž na terase asi tři schůdky dolů na štěrkovanou cestičku, tak se tam z těch schodů schrul.

Strašlivá mlata

Já dostával zezadu rány na tělo i do hlavy. Pak do mě někdo prudce strčil. Ztratil jsem rovnováhu a padnul dolů, shodou okolností přímo na toho řezníka, co jsem ho napálil. Ten už se snažil zvednout, tak jsem mu hned poslal dělo na frňák. Vobsypali mě tam jak vosy hrušku a začli do mě řezat. Dostal jsem ránu na ucho, tentokrát už přesnou. Zabolelo to jako kráva a já najednou měl před očima rudo a neuvěřitelnej vztek. 

‚Jen počkej, ty budeš trpět!‘ Znovu jsem napálil týpkovi pode mnou. Rány na mě padaly jak krupobití. A já jak v transu pořád řezal toho jednoho. Když už mam trpět, tak aspoň jeden bude trpět stejně. Tepal jsem do něj jak kovář do surovýho železa, zatimco na mě dopadaly další a další údery. Krýt se nemělo naprosto žádnej smysl. Ještě jsem koutkem oka zaregistroval Pesanta kousek vode mně a taky fasoval. Kurva, rozdávali nám voběma fakt štědře. Poslední, co si pamatuju, byla rychle se blížící podrážka boty…

Následky

Když jsem se probral, chvilku jsem nechápal, co se děje. V hlavě mi strašlivě hučelo a všechno mě neuvěřitelně bolelo, jako by mě přejel parní válec. Měl jsem pocit, že mam všechno zlámaný, a že ani nebudu moct vstát. Ležel jsem na trávníku ve stínu u těch dětskejch houpaček a prolejzaček. Vedle mě se svíjel a naříkal Pesant. Pochopil jsem, že jsme dostali strašnou meltu. Na to hřiště nás pak asi vodtáhli za nohy, abysme neblokovali vchod do hospody, a pak nás ještě návdavkem pochcali.

Zjistil jsem, že se naštěstí zvednout můžu. Nic zlomenýho jsem snad neměl, xicht ale celej vod krve a tričko na mě viselo v cárech. Pesant se držel za žebra a naříkal, ale taky se nakonec zvednul a honem jsme se belhali pryč. Už ani nechápu, jak se nám podařilo dojet na kolech domů, nicméně jsme to ňák zvládli a doma jsme se z nejhoršího vošetřili. Naštěstí nám asi nic nezlámali a zuby jsme snad taky měli všechny. Byli jsme však rozbitý jak cigánský hračky. Bolestí jsme sotva mohli usnout.

Den potom

Na druhej den dopoledne jsme se šli zkontrolovat do zrcadla a zděsili jsme se. Vobličeje napuchlý a hrály všema barvama, hotový zombie. Djabovi jsme se už nesmáli vůbec, protože ten s tim sršním bodancem byl proti nám učiněnej fešák. Frňák se mi kynklal ze strany na stranu, tutově zlámanej. Pesant si zace nejvíc stěžoval na žebra, asi je měl taky zlámaný. Nejhorší bylo, že se nemoh ani smát, protože ho to děsně bolelo. Jediný, co mě těšilo, že ten řezník musí bejt zřízenej minimálně stejně jako my. Ten svůj xicht si za rámeček nedá. Kaktus se nejdřiv zhrozil, když nás viděl, pak se však začal tlemit. Ten z nás nakonec dopad bezkonkurenčně nejlíp. Prej se mu nelíbila muzika ani ženský, tak jel domů. To vysvětlovalo, proč jsme ho tam nikde pak neviděli. Jak kdyby ho osvítil duch svatej. 

Djaba z toho vyšel poměrně lacino, i když měl taky namále. Ten jak viděl, jak se to mele u vchodu, honem mazal na druhou stranu sálu na hajzly. Jenže si ho dva týpci všimli a začli ho pronásledovat. Djaba doběh na hajzl a chtěl se protáhnout záchodovym vokýnkem ven. Vokýnko bylo docela vysoko a ještě k tomu úzký, jenomže Djaba měl strašný vodhodlání. Když byl asi v půlce, týpci ho tam doběhli a za nohy zase tahali nazpátek. Djaba se strašlivou silou zapřel a kopal ze všech sil, tak se jim nakonec vysmek a spadnul ven do ňákýho roští. Akorát levou botu mu stáhli. Tam se rychle vyhrabal a bez tý jedný boty zdrh do lesa a pak se vrátil obrovskym vobloukem zpátky k vesnici ke kolům a pak domů. Sice nadával na tu botu, ale moh bejt rád, že nedostal klepec jak my.

Zhodnocení

Tak naše mise nedopadla zrovna nejlíp. Pich žádnej, zato strašlivý bití a mezi lidi minimálně dva tejdny nemůžem. Snad se z toho nestane standard. 

Podívejte se na knihu.