Je několik úkolů, které by člověk měl zvládnout během dospívání: Probdít noc a ráno jít do školy jakoby nic; vypít 10 piv, a nepozvracet se; a vykouřit aspoň půl krabičky cigaret během večera v hospodě (opět bez vedlejších účinků). Dnes se zaměříme na třetí bod, tedy jak se naučit kouřit. Kdo by to okolo 16, 17 let nezkusil? Mně se to v tu dobu poněkud vyhýbalo, otázku kouření jsem začal řešit se zpožděním až po nástupu na vysokou školu. A je to neslavný příběh…

Dlouhá cesta ke kouření

Kouření mne nikdy úplně nelákalo. Jednak mne odrazovala moje kouřící máti. Rovněž mi přišlo hloupé do sebe nasávat kouř, z něhož akorát škrábe na plicích. A pak tu byl velmi silný argument ekonomický. Jelikož jsem měl věčně zoufalý nedostatek finančních prostředků, značný podíl z tohoto mála investovat do tabáku mi přišlo jako kolosální blbost. Když už jsem nějaké peníze vydělal (většinou dost pracně na brigádách), investoval jsem je do CDček a do knížek.

A zábava pro mne byla spjata zejména s konzumací piva. Pivo bylo relativně levné a tři, čtyři kousky mi většinou postačovaly. K tomu bylo třeba (v pátek) připočítat 20 Kč za vstup na diskotéku. Cigára stály 50 Kč i víc, a to si člověk sakra rozmyslel, jestli si za horko těžko získané prostředky dopřeje tři piva, anebo krabičku cigaret, o jejíž minimálně třetinu vás milerádi připraví kamarádi i náhodní kolemjdoucí. Ano, žebrání cigaret byla taky věc, která mne dost odrazovala. Cigarety se zpravidla kouří v hospodách a klubech. Kdo pamatuje, jak to vypadalo v těchto institucích během pátečních a sobotních večerů, ten mi dá za pravdu, že kouřit bylo prakticky zbytečné. Stačilo zhluboka dýchat a příjem nikotinu i dehtu byl zaručený. Tak o co se snažit???

Koleje a výhody kouření

Nakonec mne tato otázka dohnala při nástupu na vysokou školu. Na výšku jsem se dostal tedy se zpožděním ve 21 letech (po roce jazykovky a vojny). A když jsem se ocitl v Olomoucích na kolejích, rázem se mi otevřel celý nový svět. Daleko od domova, spousta mladých lidí na malém prostoru v krásném a ne moc velkém městě. Jenže, prakticky nikoho jsem tam tehdy neznal. Co si počít?

Kolejní budovy byly nízké a dlouhé. Já měl ke vší smůle pokoj hned u schodiště. Prakticky pokaždé při návratu na cimru jsem mohl pozorovat na konci té dlouhatánské chodby u otevřeného okna postávající dva až čtyři kuřáky v družném hovoru. Jak jsem jim záviděl! Stačilo by bývalo tam přijít s cigárem a požádat někoho o oheň. A hned bych se byl seznámil. Ovšem představa, že tam přijdu jenom tak bez ničeho a řeknu „ahoj“, to by bylo jak ve špatné grotesce. Musel jsem s tím něco honem udělat.

Rozhodnutí naučit se kouřit

Jelikož jsem byl vždycky svědomitý a nechtěl jsem ponechat nic náhodě, bylo mi jasné, že to chce řádný systém. Až příliš historek jsem slýchal od lidí, kteří to s kouřením hned na začátku přepálili a vypěstovali si tak silnou leckdy i doživotní nikotinovou averzi. Ne tak já. Já věděl, že trénovat se musí pozvolna, aby si tělo zvyklo. Sestavil jsem si tedy tréninkový plán kouření.

První byla přípravná fáze. Abych odlehčil napjatému finančnímu rozpočtu vysokými investicemi do kuřiva, vždy během víkendového pobytu doma jsem kradl máti cigarety z balíčku. Musel jsem být obezřetný, aby nic nepoznala, tudíž jsem si vzal vždy jen maximálně dvě. 

V Olomouci jsem začínat s kouřením nechtěl, tuberácký kašel prvotních pokusů by mi zajisté přinesl sociální zostuzení. Raději jsem samotný proces odložil na dobu zápočtového a zkouškového (tedy od předvánoc do konce ledna) kdy budu povětšinou doma. Místnost na to byla. V bytě po dědovi, který jsem po nástupu na výšku okupoval, byla i nevyužívaná kotelna sloužící coby skladiště. Ideální kuřácká zašívárna. Přece jen, venku se mi v zimě klepat kosu nechtělo, už tak to bylo náročné.

To už jsem měl slušnou zásobu cigaret do začátku včetně dvou krabiček, které jsem si koupil za své. Mohl jsem tedy přistoupit k samotnému tréninku. 

A jde se na věc

Začátky však byly krušné. Po prvním šluku jsem se rozkašlal, že jsem myslel, že plíce vyplivnu. Raději jsem kouř jenom tak válel v hubě, což mi docela vyhovovalo. Jenže z dřívějška jsem věděl, že zkušení kuřáci takovéto šizení hned poznají, že to netahám do plic. To bych byl okamžitě dekonspirován a měl bych o hanbu postaráno.

Jenže jak na to? Po týdnu jsem byl schopen na jednu cigaretu dvakrát nasát kouř do plic. Dobře mi to však nedělalo, to ani náhodou. Litoval jsem, že jsem s kouřením začal až v pozdních 21 letech, kdybych býval neotálel, byl bych měl tyto trapné začátky za sebou nejpozději v 18. Kouřil jsem však srdnatě dál s tím, že budu dávky postupně navyšovat. Jedna cigareta denně, to bylo málo, s tím bych nikoho neohromil.

Jenže ouha, počáteční nadšení vyprchalo a já zjišťoval, že se do kouření musím čím dál více nutit. Na skříň jsem si přilepil tabulku kouření a tam jsem si vybarvoval políčka. Zeleně, že jsem řádně kouřil a občas šlukoval, žlutě, že jsem sice kouřil, ale moc jsem tomu nedal, červeně, že jsem se na to vykvajznul. A běda, na konci ledna jsem s hrůzou zjistil, že v průběhu týdne jsem třeba dvakrát zapomněl kouřit. Sice jsem si to omlouval tím, že mám moc učení, ovšem vnitřně mi bylo jasné, že kdybych chtěl, těch 10 minut bych si na to našel. Ještě jsem se nějakou dobu snažil, ovšem nikam to nevedlo. Při pokusech o chlapské šlukování jsem kašlal stále jak po směně ve vápence. Vůbec se to nelepšilo.

Naděje lehly popelem

Ještě jsem to následně zkoušel v Olomouci, kde jsem chodil kouřit k řece Moravě, aby mě nikdo neviděl. Morálka však byla prachmizerná a přistihl jsem se dokonce, že dávám přednost odborným knihám před kouřením. 

Po zhruba třech měsících tréninku jsem musel přiznat s hanbou tu strašlivou porážku a celý ten experiment s kouřením ukončit. No, aspoň jsem to zkusil.

Naštěstí jsem příští školní rok dostal dobré spolubydlící, s nimiž jsem si sedl, a skrze ně jsem se dostal k širokému okruhu známých, kde již nevadilo, že jsem si s nimi u stolu nezakouřil. Ono to bylo jedno, smrděli jsme kouřem všichni stejně a pasivního kouření jsem si užil taky dost. Tenkrát se na nějaké klimatizace ještě nehledělo a oblaka modrého dýmu vznášející se líně u stropu provozovny tak nějak patřila ke studentskému životu.

Málo platné, holt ne každému je dáno. Je přece jenom lepší si vybrat koníček, k němuž má člověk aspoň nějaké vlohy.