Pro někoho to možná nejstěžejnější kulturní zážitek letošních prázdnin – nový počin (údajně předposlední) dnes již plnohodnotného hollywoodského režiséra Quentina Tarantina. Tento osobitý režisér se z maniaka z videopůjčovny etabloval na nedílnou součást současné popkultury. Ať už na něho má člověk názor jakýkoli, nelze jej ignorovat. Od jeho nízkonákladové prvotiny Gauneři (a především pak kultovních Pulp Fiction) se hodně posunul. (Otázkou je, nakolik je to posun k lepšímu…)  Pojďme se podívat, o čem je jeho zatím poslední film „Tenkrát v Hollywoodu“.

V tomto dílu dává Tarantino hold především Hollywoodu – světu filmových studií, herců, režisérů, komparsu a snovým kulisám. Světu, bez něhož by ani Tarantino nebyl Tarantinem. Název pochopitelně odkazuje na slavné snímky Sergia Leoneho (který ovšem paradoxně byl ikonou spagetti westernu a s Hollywoodem neměl mnoho společného).

O co tam vlastně jde? Upadající hvězda kovbojských filmů uprostřed krize středního věku (Leonardo DiCaprio) hledá způsob, jak znovu nakopnout svou kariéru. Jeho parťákem je mu jeho dvojník-kaskadér (Brad Pitt), který je zároveň jeho opravdovým (a jediným) přítelem. A to je vlastně všechno. Jedná se o čistě „kecací“ film, kde se v podstatě nic neděje. Snímku však nelze upřít jeho nesporné kouzlo.

Název Once upon a time in Hollywood by se dal do češtiny přeložit jako „bylo nebylo v Hollywoodu“. Vypráví nám tedy takovou pohádku z roku 1969. Snímek je neuvěřitelně vizuálně chytlavý, přímo hypnoticky nás vtahuje do konce 60. let, tedy vrcholící slávy Hippies a protestů proti válce ve Vietnamu. Kulisy působí natolik věrně a promyšleně, že snímek je ve své podstatě hyperrealistický. Tarantinův obraz roku 1969 v Los Angeles je tak vlastně věrnější než realita samotná. Alespoň to je můj dojem. Všechny účesy, oblečky, muzika pouštěná na plné pecky na kotoučových magnetofonech, vybavení bytů, barové sedačky a pochopitelně především auta s dvanáctiválcovými motory (o ropné krizi tenkrát ještě nikdo neměl ani potuchy) působí tak dokonale věrně z té doby, až to bije do očí. Všechno to dokonale hraje! Celý snímek je něco jako barevným tripem, kde defilují ti nejznámější herci současnosti a hrají herce toho období. Taková iluze na druhou.

Ostatně, to je celá esence tohoto snímku. Leonardo DiCaprio je samozřejmě skvělý herec a zvládne svou roli s bravurou. Totéž se dá říci o jemu zdatně sekundujícím Bradu Pittovi, který si natáčení vyloženě užívá.

Jenže… Zhruba první hodinu tohoto tříhodinového snímku jsem si říkal něco jako: „To je docela fajn úvod, těším se, až se rozjede zápletka.“ Tedy, až se stane něco, co vykolejí celkem poklidný život hlavního protagonisty a bude muset řešit problémy. Jenže to se nestane. Problémy sice nějaké jsou a řešit se musí, ovšem žádné drama se vlastně nekoná. Film je skutečně jenom takovým velmi barevným snem, nebo lépe řečeno „tripem” o světě, který „nikdy doopravdy neexistoval” (jak trefně poznamenal jeden novinář).

Byla by to docela fajn oddychovka – nebýt naprosto sebevražedné stopáže čítající tři hodiny! To by uondalo i vola. V jednu chvíli to sice už už vypadá, že film se zvrtne v klasickou hororovou vyvražďovačku ve stylu Hory mají oči. Žel, je to jen další vtípek pošuka z videopůjčovny, který ukazuje jednak znalost všech filmových žánrů, a jednak nás zase tahá za nohu, jak je jeho dobrým zvykem.

Tarantino velmi rád přepisuje ve filmu dějiny, překrucuje a předkládá své verze historie, které se nikdy nestaly ani nemohly stát. Zde naštěstí nejde ani zdaleka tak daleko jako v subverzivních Hanebných parchantech, kde nechá rozstřílet na hadry samotného Hitlera. Tentokrát si vzal na mušku nedílnou součást americké kultury a inspiraci mnoha umělců – nechvalně proslulého Charlese Mansona, který je jedním z nejproslulejších zabijáků všech dob (navzdory faktu, že paradoxně on sám nikoho nezabil). Na scéně se jenom mihne jako stín.

Vyvrcholením filmu je potom řádění Mansonovy bandy v Hollywood Hills – ehm, tedy spíše pokus o řádění. V Tarantinově verzi si totiž spletou barák a na místo aby vtrhli do vily Romana Polanského a zabili mj. hvězdu Sharon Tateovou, jdou o dům vedle. A tam ke své smůle narazí na chlápka, který umí konzervu se žrádlem pro psy velmi slušně používat jako zbraň, a na jeho kámoše, který má shodou okolností v kůlně jako suvenýr z natáčení schovaný plně funkční ohňomet, s nímž předtím absolvoval řádný výcvik. Tato tečka na závěr v podobě otloukání dívčího obličeje o roh krbu a usmažení jiné dívky zaživa je velmi příjemným zpestřením jinak nezáživného děje, který se táhne pomalu jak nedělní odpoledne na Sunset Strip Boulevard.

Potěší to, ale na opravdový film, který by se nesmazatelně zapsal do paměti, to opravdu nemá. Svým vzorům (Tenkrát na západě, Tenkrát v Americe) se bohužel ani nepřibližuje, neboť nevytváří dramatické napětí, ani tajemství, nenutí diváka nikterak přemýšlet. Daleko spíše jenom rozptyluje a hypnoticky uspává. Paradoxně tak má daleko blíže k takovým dílům jako je Vesnička má středisková, kde se taky celou dobu jenom žvatlá a nic se tam neděje. Jenže tahle verze Vesničky střediskové musela být sakra drahá, už jenom použitím neuvěřitelného množství dobových artefaktů (především automobilů). Ale proč ne, když mu na to magnáti z Hollywoodu dají, že? U Tarantina mají záruku, že se investice vrátí.

Pokud snímek bereme jako součást prázdninového módu, kdy nic moc řešit nemusíme a chceme se především rozptýlit od povinností a shonu pracovního a rodinného života, které s příchodem září nám začínají nanovo, potom ano. Jestliže čekáte něco více, snímku bych se spíše vyhnul (pokud tedy nejste fanoušci 60. let v Americe a všeho, co k tomu náleží – film totiž funguje i jako živoucí skanzen z roku 1969). A už vůbec neobstojí v porovnání s legendárním Pulp Fiction. Tam se taky hodně žvanilo, pravda, jenže co slovo, to perla – v Hollywoodu už je to jen spíše tlachání, aby se nějak zabil čas.

Myslíte si, že jsem příliš příkrý v hodnocení, a že to je pecka? Fajn, zkuste to otočit. Dokážete si představit, že by tentýž snímek natočil nějaký jiný hollywoodský režisér, který dejme tomu zatím není u nás známý? Šli byste na film vůbec do kina? A pokud přece, jak byste snímek hodnotili? Ruku na srdce, byla by to taková bomba, kdyby tam nebyla značka Tarantino??? Tak vidíte…

Filozof Richard Greene v knize Tarantino & filozofie v roce 2009 (v té době byl natočen teprve Kill Bill) si klade otázku:

Obstojí Tarantinova záliba v divoké, samoúčelné nevázanosti v budoucnosti tváří v tvář pokušením, jež ho budou vybízet k dalším pošetilým a destruktivním výstřelkům? Nebo se filmař, jehož zavytí probudilo spící umělecký svět do nové a vzrušující přítomnosti, ukázní a najde v sobě disciplínu, která vytvořila geniální mistrovská díla, jakými jsou Nesmiřitelní nebo Tenkrát na západě? Stanou se tak i z Tarantinových hrdinů, někdejších nadějí nezávislého filmu, časem ikony masově populárních snímků jako z Clinta Eastwooda a Sergia Leoneho? Otázka pro Tarantina tedy zní: „Budeš celej den jenom štěkat, hafíku? Nebo začneš taky kousat?“

Myslím, že už známe odpověď. Nemůže být pochyb. Tarantino nikdy nedospěje, vědomě se rozhodl zůstat ve filmové pubertě, jen si bude hrát se stále dražšími hračkami. Inu proč ne, každému podle jeho gusta. Jen mně je trochu líto, že naděje rozdmýchané přelomovými a nadčasovými Pulp Fiction byly zadušeny exhibicionismem a provokací bez příčiny.

Ještě na závěr mé velice subjektivní hodnocení filmu dle vzoru Mirky Spáčilové:

90% za výpravu, 70% za hudbu, 60% za herecké výkony, 5% za děj (žádný nebyl), 1% za stopáž (3 h týrání diváků). Jo a málem bych zapomněl: 80% za herecký výkon psa 🙂