Pár postřehů k 

psychologii postav

A je dohráno. K lítosti mnohých diváků kultovní seriál Hra o trůny dospěl ke svému konci. Závěr příběhu vzbuzuje u většiny diváků rozpaky. Naštěstí, nic nás nenutí hodnotit celý seriál podle jeho finále. A můžeme se zaměřit na to, co je na tomto díle skutečně zajímavé, a to je dle mého velmi propracované psychologické vykreslení postav (minimálně do šesté sezóny, potom to přestává být věrohodné).

Ke sledování Hry o trůny jsem byl přemluven Elóren, a to když jsem v roce 2016 připravoval k vydání svou knihu, již mi ona ilustrovala. I přes mou počáteční skepsi jsem rád, že jsem ji nakonec poslechl. Shlédl jsem první díl – a zkáza byla dokonána. Ten originální svébytný svět mne zcela vtáhl do sebe a už nepustil. Rozhodl jsem se s vámi podělit o pár postřehů z psychologie hlavních postav. Tento text určitě není vyčerpávající a určitě se k tématu ještě vrátím…

Rodiny v seriálu vs. rodiny naše

Abychom se do děje mohli skutečně ponořit, musíme být schopni se s některou (nebo vícero) postavami ztotožnit, musíme věřit, že jsou jako my. Asi málokdo z nás vyrůstal ve skutečně bohaté rodině a sotva má za tátu nějakého velmože. Avšak to nám nezabrání dramatům v těchto rodinách se odehrávajícím porozumět.

Když člověk sleduje různé časopisy o životním stylu nebo reklamy v TV, narazí na propagaci instituce rodiny na každém kroku. Všichni politici mají ve svém programu podporu rodin. Je to totiž hodnota, s níž se ztotožní prakticky každý, ať už to má reálně jakkoli. Jenže, je to skutečně obraz dnešní doby? Spíše pravý opak je pravdou a rodina coby instituce se nachází v totálním rozkladu. Mnoho rodin je dysfunkčních, rozpadlých a porůznu poslepovaných. A i v těch zdánlivě funkčních ty vztahy nejsou zpravidla takové, jak jsou prezentovány na líbivých fotografiích na sociálních sítích. (Vím o tom bohužel své, sám jsem pracoval několik let v rodinné poradně.)

Možná že právě v tomto tkví jedna z přitažlivostí seriálu. Členové rodin nemají mezi sebou harmonické vztahy, nýbrž tyto jsou poznamenány skrytou nebo zjevnou rivalitou o moc, komploty, závistí, nenávistí a také perverzí. Jak uklidňující je žít v dnešní době, kdy prakticky nehrozí, že nás vlastní sestra (bratr, strýc, synovec, či dokonce otec nebo syn) bez mrknutí oka nechá zabít! Co jsou proti tomu nějaké soudní tahanice o majetek, že?

Rodinné nespravedlnosti pronikají seriálem jako zlatá nit. Křivda, závist a nenávist tam panují, prdlajs rodinná pohoda!!! A pokud přece se zdá, že je v rodině vše v pořádku, pak jen na chvíli, než je působením vnějších okolností (rozkaz krále, úklady nepřátel, válka…) rodinná soudržnost opět rozmetána na kusy. Je to určitým obrazem rodinného života mnohých z nás – ne takového, jaký by měl být, nýbrž takového, jaký je. Smutné, ale na druhou stranu uklidňující, neboť víme, že to nejsme my, koho vlastní sestra nebo otec plánuje zabít.

Iracionalita klíčových rozhodnutí postav

Dalším zajímavým aspektem, který stojí za hlubší rozbor a činí děj vysoce přitažlivým a zároveň uvěřitelným, je iracionalita jednání většiny (ne-li všech) postav. Přestože se jedná vesměs o inteligentní a schopné lidi, nad mnoha jejich rozhodnutími zůstává rozum stát. Opět se jedná o faktor, který každý z nás známe velmi důvěrně. Schválně, kolikrát jste tento rok učinili něco, co zpětně ani moc nechápete a nejradši byste si za to nafackovali? Raději ani nevzpomínat, což?

Daenerys: aneb ztělesněné šílenství

Nejzřetelněji vystupuje iracionalita v rozhodování Daenerys. Trvale vytrvale ignoruje dobře míněné rady starších a zkušenějších i zavedenou tradici a vůbec se chová spíše jako rozmařilé umíněné děcko, než jako svrchovaný vládce. Naskýtá se otázka, k čemu vlastně své poradce potřebuje, když se většinou beztak zachová podle své hlavy. Nepřipomíná vám to něco? Mně osobně se okamžitě vybaví moje tříletá neteř, která se chová velmi obdobně. Její „NE!“ téměř na všechny požadavky dovede být velmi razantní. Holt, někdo z toho nevyroste nikdy.

Fakt, že Daenerys její arogantní a umíněné chování celou dobu prochází, nelze zdůvodnit logicky. V jejím věku a s jejími zkušenostmi nemůže vědět o světě téměř nic, navíc si poradit nenechá. Je to tedy spíše zvláštní obliba bohů, co ji drží při životě. Vždyť fakticita jejího chybného rozhodování je více než zjevná, např. během zmasakrování všech pánů v Mereen a následného zákazu otroctví. Podobná rozhodnutí se sice mohou dnešnímu člověku v pohodlí u televize jevit jako velmi sympatická, ve skutečnosti jsou to však mimořádně slabá rozhodnutí, která jsou učiněna navíc živena spíše nenávistí, pomstychtivostí a mocichtivostí, než lidskostí. Zvrátit zavedený řád, který v té době nejevil žádné známky rozkladu, není moudré, nýbrž šílené. Lidé na to nebyli připraveni.

Tyrion radil velmi postupné změny, přišel však příliš pozdě. Krom toho, Daenerys ho zjevně brala spíše jako mladšího bratra než jako skutečného rádce. Chtěli byste mít takovou za manželku? Všech sedm bohů, nechť nás od toho chrání!!!

Stannis: aneb tragická velkolepá postava

Druhým v pořadí v mé hitparádě šílenců je Stannis Baratheon. Je v něm cosi obdivuhodného, něco z velkolepé tragiky Shakespearových her, ano. Jeho asketismus, věrnost a dodržování slova si zaslouží bezesporu úctu. Jenže…

Zatímco Daenerys si radit nenechá skoro vůbec, Stannis si nechává radit od nejméně vhodného člověka v celém Westerosu – od kněžky cizinky, o níž nikdo nic neví, a těžko říci, o co jí vlastně jde. Ze střízlivého askety se paradoxně stává fanatik následující vize, jež ona zahlédla (možná) v plamenech. Desetitisíce lidí kvůli tomu zahynou zbytečně.

Stannis se vydá ve finále na sebezničující pouť. Jeho finální fáze tažení v sobě má zhruba tolik smyslu jako Švejkovo putování okolo Putimi – tedy žádný, neboť své síly vrhne směrem opačným, než je jeho prvotním záměrem. Ve finále už mu musí být jasné, do jak velkého průšvihu se dostal. Jenže už nemůže jinak a dohraje celou tu tragédii až do hořkého konce. Můžeme obdivovat jeho chrabrost, rozhodnost a zásadovost, bohužel, to je všechno.

Robb: aneb velký mámin kluk

Robb Stark představuje jeden z nejsympatičtějších charakterů celé hry (hned po svém otci Nedu Starkovi). „Mladý vlk“ je ztělesněním snad všeho, čím by se mladík na prahu dospělosti chtěl stát. Je silný, hezký, rozhodný, odvážný a na druhou stranu mu nechybí rozvaha a strategické myšlení. Způsob, jakým si dovede získat respekt ostatních velmožů a svých poddaných je obdivuhodný.

 Žel, od určité chvíle začne dělat jednu chybu za druhou, což ho stojí nakonec život. Když se na to podíváme pod lupou, za všemi těmito chybami stojí přímo či nepřímo jeho matka. Pravdou je, že Catelyn Starková svými aktivitami napáchala daleko více zla než celá armáda Tywina Lannistera. Pletla se do války, namísto aby zůstala doma a poskytovala oporu svým menším synům. Všimněme si, oba nejmladší Starkovic kluci stále byli ve věku, kdy mámu potřebovali. A komu ona se věnovala? Nejstaršímu synovi, který už byl dospělý! Pravda, nechovala se jinak než spousta dnešních matek, které své již velké syny tak či onak nechtějí pustit do světa a berou je jako stále malé. A všechny jsou v hloubi duše přesvědčené, že dělají to nejlepší možné.

To se ukázalo v momentě, kdy za jeho zády propustila Královraha Jamieho Lannistera. Na tom je vidět naprostý nedostatek respektu. Jenže máma to přeci ví nejlépe a navíc to dělá pro rodinu. Sotva jí to lze vyčítat. Vina padá cele na Robba, který ji měl dávno poslat zpátky na Winterfell. Existuje nějaký racionální důvod, proč si s sebou do války brát matku a vysílat ji namísto sebe na vyjednávání s možným spojencem? Samozřejmě že jeho zdůvodnění jsou slabá. Nicméně, Catelyn se nenechala dlouho přemlouvat. Znáte někoho ve svém okolí, za koho jeho máma chodí vyřizovat věci na úřad nebo ho zachraňuje z jeho průšvihů ještě dlouho po třicítce?

Robb se sice tváří velmi mužně, leckdy se tak i chová. Ovšem, ve skutečnosti odmítá převzít úplnou zodpovědnost, která k dospělosti patří, především vidíme neochotu dostát svým závazkům. Ostatně, svatbu mu taky domluvila máma, tak co? Jeho tragický konec je velmi symbolický a pro nás všechny ostatní silným varováním, jak věci mohou dopadnout, pakliže se nedokážeme zralým způsobem vymanit ze závislosti na matce. Ta je do určitého věku zcela přirozená, potom už se však stává zátěží a brání kvalitnímu partnerskému svazku (zabití jeho vyvolené lze chápat symbolicky). 

Jon Snow: aneb Hloupý Honza

A konečně je tu Jon Snow. Ten zná svého otce, ale nikoli svou matku. Není legitimním dědicem, má tedy podřadnější postavení než ostatní děti, dokonce i než dívky. Má to prostě těžší. Holt, některým jsou rozdány horší karty a musí se s nimi naučit hrát. To je dobrý příklad pro nás všechny, kdo jsme to měli v dětství obtížnější. Žádné výmluvy a jde se do světa!

Jeho postava je vážná, snad až příliš. Usmát se ho prakticky nevidíme. Příliš mnoho vážných věcí se mu honí hlavou, např. kdo je jeho matka. Jon Snow má celou řadu ctností. Krom statečnosti je to i věrnost, zdrženlivost a soucit. Intelektem však příliš neoplývá. A co hůř, zdá se, že se vůbec není schopen učit ze zkušenosti. Taktika a strategie mu nic neříkají, trpělivost mu též není vlastní.

Jon Snow je skutečně prototypem prosťáčka, který se pustí s vervou do světa a snaží se ze všech sil vydobýt si své místo na slunci, ovšem souvislosti mu unikají. V Jonově hlavě zabírají mnoho místa myšlenky na to, co by správně mělo být. A tak je v neustálém sporu s realitou, pročež často reaguje podrážděně a utrhuje se i na své blízké. Jeho idealismus je spíše kontraproduktivní. Navíc se nechá snadno vyprovokovat k unáhleným rozhodnutím, kterými ohrozí nejenom sebe, nýbrž i všechny ostatní. Jeho velmi slabá rozhodnutí (např. při plánování bitvy o Winterfell) by ho správně měla stát život. Že se tak nestalo, je opět jen tím, že nad ním bohové drží po celou dobu ochrannou ruku.

Co je jeho největší slabostí? Kupodivu, stejný problém jako u Daenerys. Jednoduše si nenechá poradit! Na rozdíl od ní však není arogantní, spíše beznadějně naivní. Aby si totiž mohl nechat poradit, musel by nejdříve vědět, že neví. Jon však bohužel neví ani to, byť mu to Ygritte opakovaně připomíná. Neví, co neví, a nezná rozsah své neznalosti. V důsledku toho se obklopuje lidmi, kteří ho nepokrytě obdivují, a kteří jsou stejní nebo ještě větší prosťáčci než on (Gregg, Ned, Samwell Tarly aj.). Maester Aemon má tendenci mu do hlavy trochu moudrosti nacpat a zrovna tak lord commandant Mormont, který v něm vidí náhradu svého nehodného syna. Žel, co je to platné?!! Jon má svoji hlavu, neposlouchá ani jednoho, ani druhého.

Jeho příběh tak může poněkud připomínat tradiční českou pohádku o hloupém Honzovi, který nakonec přece jen k princezně přišel. V životě to tak ovšem zpravidla nebývá (nehledě na to, že ta princezna taky žádná výhra nebyla)…

O dalších postavách si povíme zase někdy příště, stejně jako o některých hlubších filozofických myšlenkách tohoto díla. Máte se na co těšit!

Valar morghulis!