V tomto okénku se budu věnovat hudebnímu stylu, který vzbuzuje mnoho kontroverzí. Pokusím se k tématu přistoupit s otevřenou myslí a srdcem a podívat se na tento fenomén nezaujatě a poněkud z jiného úhlu pohledu, který vás zatím možná nenapadl.

Říká se, že hudba je jen jedna. Má však nespočet vyjádření. Sama o sobě je projevem krásy jako nejvyššího dobra. Nemůže být tedy špatná ve smyslu etické kategorie. Může však takto být chápána?

Jak to celé vzniklo

Black metal je osobitý hudební styl patřící do široké rodiny metalu a samozřejmě má kořeny v heavy metalu, potažmo hard rocku. Od těchto stylů se též dramaticky liší. Vyjádření je odlišné. Jestliže heavy metal přišel koncem 70. let jako reakce na totální zklamání společnosti, kdy ideály „láska, svoboda, volnost pro všechny” na plné čáře selhaly a západní společnost se (jistě i pod vlivem ropné krize) propadla do pesimistických úvah.
Black metal se zrodil až v době, kdy heavy metal výrazně ustoupil do pozadí převálcován grungem (Nirvana, Pearl Jam…), který v té době jel na plné pecky.

Enslaved

Tento fenomén je nesmazatelně spjat s 90. léty a Norskem, byť za první blackmetalovou kapelu jsou považováni britští Venom. Mezi nejkultovnější seskupení na samém počátku patří Bathory s tvůrčím vůdcem Quorthonem. Po nich přišli Mayhem, Burzum, Enslaved, Gorgoroth a mnozí další. Není mým záměrem tady podávat encyklopedický výčet. Jde mi spíše o to, dobrat se, co je na této obskurní muzice tak fascinující.

Proč právě 90. léta a proč právě Norsko? Přelom 80. a 90. let je spojen s pádem komunistických diktarur ve střední Evropě a s koncem studené války. Pocity euforie z nově nabyté svobody však provázela i značná postmoderní tíseň. Jako temný stín se objevila nejrůznější kriminalita často organizovaného zločinu z řad cizinců a masový průnik drog do společnosti. Také nájemné a sériové vraždy se staly součástí naší mediální reality. A tento pohled na velmi stinné stránky lidské duše byl pochopitelně vyjadřován i v hudbě. Hlad po extrémní muzice byl v té době obrovský.

Hudební postupy black metalu

Čím se vyznačuje black metal jako hudební styl?
(Tento text považujte za velké zjednodušení, které má vystihnout to podstatné, nekamenujte mne, prosím, že mnoho dnešních kapel už to takhle nehraje, a že se to vyvíjí. Jde mi o to vystihnout esenci této hudby.)

Předně, black metal se nese zpravidla ve vichřičné rychlosti (okolo 140 bpm), bicí často využívá dvou kopáků (double blast). Zvraty v tempu nejsou neobvyklé. Basa zpravidla příliš slyšet není, je tu od toho, aby podpořila rytmickou linku. Kytara využívá pochopitelně power akordy, ovšem velmi oblíbeným postupem jsou tzv. tremola (drnkání v 1/16 rytmu přes jednu nebo dvě struny). Brnkání rozložených akordů je též obvyklé. Nečejte však příliš harmonické postupy. Oblíbené jsou spíše disonantní souzvuky a zmenšené akordy. Spolu se zkreslením kytary to vytváří velmi zvláštní atmosféru. Zkreslení (distortion) kytarového zvuku je pro black metal vůbec nezbytné a bez toho by to ani nešlo. Na dobře nazvučeném koncertě si můžete často připadat jako přímo uvnitř sršní báně 🙂

A nesmíme zapomenout na zpěv, který je typickým poznávacím znamením. Nu, zpěv… 😉 Daleko spíše se jedná o hrdelní skřeky nebo krákání. Jde zejména o expresi, nikoli o melodii, byť leckdy může být zpěv velmi melodický.

Pochopitelně se mohou uplatnit i další nástroje, ať již klasické (flétna, housle…), anebo moderní zvuky (klávesy, samply). Na rozdíl od klasického heavymetalu v podstatě zcela absentují kytarová sóla. Naopak, rytmus i kytarové rify jsou často velmi monotónní a donekonečna se opakující. Tyto postupy mohou působit často až hypnotickým účinkem na posluchače. To je zhruba podstata tohoto stylu. Jedná se o technicky náročnou, rychlou, avšak v zásadě nekomplikovanou (např. ve srovnání s jazzem) hudbu zahalenou do zkreslených zvuků neustále se opakujících postupů.

O čem se zpívá

A nyní se pojďme podívat na témata, o kterých se zpívá. Jen málokterý hudební směr je spojen s tolika předsudky a kontroverzemi. Běžného člověka automaticky napadne, že tyto kapely opěvují Satana. Je tomu skutečně tak? Stručná odpověď: Ano – i ne. Tento bod si zaslouží hlubší pohled.

Pokud bychom si rozebrali texty především raných pionýrských kapel black metalu, našli bychom v nich odkazů na Satana spoustu. Znamená to však, že tito lidé jsou uctívači zla a to, co zpívají, také žijí? Rozhodně ne! Jistě se mezi nimi najdou i vyšinutí jedinci, kteří to nemají v hlavě v pořádku, jako ostatně všude. Ale kdo jste navštívil nějaký koncert, zajisté mi potvrdíte, že všichni ti vyznavači „černého kovu” jsou v jádru hodní kluci, leckdy poněkud plaší a rozhodně nemají nějaké agresivní tendence. Dobře to lze pozorovat na koncertě, kdy v předních řadách spořádaně stojí hroziči se zdviženými pěstmi a pohupují hlavami do rytmu, a ještě jsem nezažil, že by se někomu z nich něco stalo. To se s běžnou venkovskou zábavou, kde dvě, tři rvačky za večer nejsou žádnou výjimkou, nedá vůbec srovnat! Ale zpět k tomu satanismu.

Kdo (co) je Satan?

Pojem Satan lze chápat v několika rovinách:

Jednak jako „antikristus”, a to nikoli jako popírač existence postavy Ježíše Krista, nýbrž jako odpůrce ideologie katolické církve. To je velmi důležité si uvědomit. Známým antikristem byl např. Friedrich Nietzsche, jenž katolické doktríně připisoval prakticky veškerý úpadek evropské morálky. A něco na tom zřejmě bude.

Severské země, jak známo, byly christianizovány až poměrně pozdě, během 10. a 11. století. A s ohledem na špatnou prostupnost krajinou se v mnoha odlehlých údolích uchovalo pohanství i mnohem déle. Nemluvě o tom, že venkovské obyvatelstvo, byť již formálně pokřesťanštěné, nadále obětovalo domácím skřítkům a různým přírodním božstvům. Tzv. „bílý bůh” (hvite krist) byl přijímán s určitými rozpaky, podle antropologů prostým lidem často splýval s Ódinem.

Není divu, že postmoderní novoromantismus přinesl zvýšený zájem o toto kulturní dědictví, které se křesťanství nepodařilo vymýtit, jako v jiných zemích Evropy. Antikrist tedy zosobňuje rezistenci vůči křesťanské ideologii a jejím hodnotám a hlásá návrat k posvátnu přírody. Ostatně, mnoho kapel se otevřeně hlásí k novopohanství nebo programově opěvuje krásy přírody (např. Satyricon). Fakt, že je při tom při zpěvu využívána norština ještě více podtrhuje tento aspekt.

Pojem Satan má však ještě jednu důležitou rovinu, kterou není možno přehlédnout. Zosobňuje naprosto neoddiskutovatelnou tendenci ke zlu v člověku. Tyto temné nebo hříšné sklony se snažila křesťanská společnost vždy různým způsobem potlačit, umenšit (před. protestantské církve) nebo alespoň nějak vykompenzovat (pokání, odpustky). To se dařilo vždy jenom provizorně nebo částečně.

Této tendenci k destruktivitě a sebedestruktivitě, která je zřejmě zabudována v lidstvu jako program, si pochopitelně všimli již hardrockeři a heavymetalisti na konci 70. let (o transcendentálním zakotvení heavy metalu si budeme povídat zase někdy příště). Jejich texty jsou tedy plné válek, postapokalyptických vizí, sadistických vrahů apod.

V black metalu se však umělec nespokojí s vylíčením vnějších důsledků (války, katastrofy), jde mu o skutečnou podstatu zla, nebojí se ponořit do hlubin lidské psýché a pohlédnout do podstaty stínů. První, kdo se tímto tématem systematicky zabýval a vytvořil i smysluplný terapeutický postup, jak se vyrovnat se zlem (stínem) v sobě, byl švýcarský psychoanalytik C. G. Jung. Vypořádání se s vlastní stinnou stránkou považoval za vůbec základní předpoklad, jak se stát celistvou lidskou bytostí. Pokud přijmeme tuto tezi, black metal je takovou cestou do nejtemnějších hlubin lidského nitra. Tam, kam nikoho normálně nepouštíme, co se snažíme držet za zamčenými třináctými dveřmi…

Nadání ke zlu jako podstata člověka

O tom, že „nadání ke zlu” máme v sobě všichni, nemůže být pochyb. Jinak by prakticky nikdo nekoukal v televizi na zprávy, neprodávaly by se detektivky a temné thrillery (v současnosti dominují trhu převážně ty severské s velmi temnou a zvrácenou atmosférou – vidíte tu spojitost?).

Black metal umožňuje posluchačům velmi bezpečnou konfrontaci s vlastním stínem. Pokud se nebojíme se k tomu postavit čelem, přestává tento stín být nesmiřitelným protivníkem a může se stát tvořivým pomocníkem na cestě k individuaci (což Jung opakovaně ukazoval na mnohých pohádkách). Satan tak najednou není někdo zvenčí, kdo našeptává a ponouká ku zlu. Je nedílnou součástí nás samých a v zásadě nikoli nepřítelem. Agresi je totiž třeba přetvořit v hybnou sílu, aby nám pomáhala budovat a neobrátila se proti nám.

Lze tak doporučit poslech black metalu jak psychoterapeutický postup? Spíše ne. Hudba má zajisté terapeutický účinek, jenže záleží na aktuálním vyladění daného jedince a na jeho vnímavosti. Hudba působí na nevědomé úrovni. Ale sama o sobě pro transformaci osobnosti nejspíš nestačí.

Fantoft poblíž Bergenu – bohužel již neexistující.

Blackmetalová scéna si v průběhu 90. let nesmírně pošramotila svou pověst nechvalně známým vypalováním kostelů. V zásadě se jednalo o maximálně desítky jedinců, kteří to brali jako uměleckou expresi nebo vyjádření odporu vůči křesťanské ideologii. Každý aspoň trochu normálně uvažující člověk musí něco takového odsoudit jako výplod notně nacamraného mozku. Argument, že kostel byl zapálen proto, že zabral místo původní pohanské svatyně, nemůže v žádném případě obstát. Zničit totiž národní kulturní památku (jako např. unikátní dřevěný kostel Fantoft) v zájmu boje proti křesťanství je morálně naprosto neospravedlnitelné. Stejně jako je neospravedlnitelná vražda z jakéhokoli ideologického důvodu. Není divu, že věci neznalí lidé na tuto hudební scénu pohlíží se směsicí obav a odporu.

Kdyby Satan skutečně existoval, poslouchal by black metal?

Kdo jsou tedy ve skutečnosti ti „vyznavači Satana”? Pojďme si tuto otázku zodpovědět z druhé strany.

Předpokládejme, že skutečně existuje nějaká transcendentální entita obdařená vysokou inteligencí a schopností ovlivňovat lidskou duši, jejíž cílem je tvorba zla. Tato entita má pochopitelně zájem oslovit co nejširší spektrum lidí a nepohrdne jakýmkoli prostředkem, který má potenci působit na lidské emoce a tím pádem i rozhodování. Hudbu rozhodně nemůže vynechat se svého arzenálu, neboť jde o univerzální jazyk a její schopnost ovlivňovat lidské emoce je nepopiratelná.

Gorgoroth

Co myslíte, vybere si Satan, jenž je velmi inteligentní a samou jeho podstatou je neustálé lhaní, přetvářka a fabulace, ke své propagandě jako cílovou skupinu fanoušky těžce undergroundového hudebního stylu, který ve většině lidí vzbuzuje spíše obavy? Ne, tak hloupý Satan není. Ten by si vybral pro svou ideologii hudbu, která má šanci se dostat k co nejširšímu spektru příjemců, a do ní by zabudoval podprahově to, co chce sdělit. Rozhodně by si nemohl dovolit být explicitní, musel by použít lhaní, zastírání a dokonce hlásání pravého opaku.

„Dlouho jsem měla potřebu prozkoumávat různými způsoby Prince temnoty, protože to bylo tak hrozně tabu. Až loni jsem si uvědomila, že ďábel je oblečený v bílém a stal se ženou, která řídí zmrzlinový vůz. Potřebovala jsem být tou Ženou aspoň na jeden den. Odhodit všechna klišé, dokonce i klišé Boha. Možná je Bůh ďábel a naopak. I Bůh má svou temnou stránku. Křesťanství nekonejší, nehojí. Nařizuje: přiznej se, kaj se, vyvrhni to ze svého těla. To není cesta ke svátosti. Většina světových náboženství nechce, abychom byli zbožní a svatí, protože by se tím ztratila veškerou kontrolu a moc.”
Tori Amos

Konejšivá síla monotónních rifů

Je tu ještě jeden zajímavý psychologický aspekt, a tím je hypnotická rytmičnost pro black metal typická. Není nic neobvyklého, že skladby mají přes pět minut (i daleko více) a je v nich opakován pouze jediný motiv. A přece nenudí! To je obrovský rozdíl proti třeba právě heavy metalu, kde je motiv neustále rozvíjen až graduje.

V této hudbě se stává repetice nejsilnější zbraní a není zdaleka omezena pouze na refrén. A jelikož tento motiv je skrz masivní zkreslení kytar zahalen v jakési husté mlze, kdy jednotlivé tóny od sebe nelze sluchově oddělit, člověk se může snadno propadnout do zvláštního hypnotického stavu. Stačí zavřít oči a okamžitě vás to přenese kamsi do temných dolů Morie. Ostatně, mnoho kapel bylo Tolkienem inspirováno (např. rakouští Summonning, kteří systematicky zpracovávají příběhy z jeho díla).

Napadá vás, v jaké situaci je pro člověka důležitý rychlý monotónní rytmus? Na co to vlastně podprahově odkazuje? Pravidelný rytmus je nedílně spojen s raným stadiem psychosociálního vývoje člověka (tedy v kojeneckém obdbobí). Všichni, kdo jste vozili malé dítě v kočárku, mi to zajisté potvrdíte. Čím víc to drncá, tím snáze usne. A běda, jak zastavíte.

Princip repetice je pochopitelně přítomen prakticky v každé hudbě, ovšem v některých stylech je podstatou samotného vyjádření, např. v techno hudbě (tak, a teď jsem smrtelně urazil jak blackmetalisty, tak technaře 🙂 ). Není divu, že v tolik uspěchaném dospělém životě si rádi připomeneme onu bezstarostnost raného dětství, kdy o všechny naše potřeby bylo náležitě pečováno a žádná frustrace netrvala dlouho. A to je velmi úlevné. Potřeba na něco se spolehnout a mít jistotu je tak symbolicky naplněna právě neustálým opakováním pouhých několika motivů. Ostatně, něco velmi podobného najdeme i v blues.

A nyní již dost bylo slov. Pojďme nechat promluvit hudbu a ponořit do opravdové hymny severu norských Satyricon opěvující krásy této nádherné země.