Albert Faust: 29. října 1963 – 29. května 2018

Nejenom veselé věci patří do života. Měl jsem tu čest se přátelit s jedním z nejzajímavějších lidí, které jsem kdy potkal – básníkem, bavičem a věčným rebelem a provokatérem – Albertem Faustem, který v posledních letech žil a pracoval v Liberci. Zemřel mlád – ve věku 54 let, a to v úterý 29. května 2018 (na úplněk).

Kdož jste ho znali, věnujte mu tichou vzpomínku.

Níže uvádím závěrečnou řeč, již jsem pronesl na neformální rozlučce 7. června 2018 v Liberci v úzkém kruhu těch, kdož ho měli nejraději.

Fanynky na Albertově nezapomenutelném vystoupení 12. května 2017

Drazí přátelé, kamarádi, kolegové,

Když jsem se před rokem účastnil právě zde v Café Poem Albertova prvního veřejného básnického vystoupení, rozhodně by mě nenapadlo, že to bude zároveň jeho vystoupení poslední. A ani ve snu bych se nenadál, že tady o rok později budu stát na jeho místě já, budu mluvit o něm, a on už se mezitím bude nacházet někde jinde – mimo náš dosah. Jsem rád, že jsem se mohl oné akce zúčastnit, ostatně, stál jsem u zrodu tohoto nápadu a byl jsem jeho podnětem. Říká se, že umělcem se člověk stává až před publikem, kdy buďto něco vydá, anebo má veřejné vystoupení. Albertovo vystoupení bylo unikátní – tím, že jediné – a právě proto se stalo legendou. Albert byl umělcem z lidu, vždycky chtěl jednoduše bavit a lehce provokovat. Jeho básně byly bezprostřední, jako by je psal dvanáctiletý kluk, ještě nezkažený svody tohoto světa. Okázale pohrdal kvalitou formy nebo hlubokomyslností tzv. vysoké poezie, stejně tak jako pohrdal konvencemi a dokazováním si důležitosti v úřadu. Ostatně jeho kariérní eskapády to jenom potvrzují. Lépe než já, jiní by o tom mohli vydat svědectví.

Jen toliko krátce mohl jsem být jeho souputníkem. Pouhý jeden rok, údobí, kdy snad u tohoto věčného ahasvera a buřiče došlo k jistému zklidnění a smíření se, a každopádně údobí poslední. Albert vždycky dovedl překvapit, a to i lidi, kteří ho znali celá léta: Ať už to bylo náhlou změnou zaměstnání, bydliště, ženy, znovu ženy a v neposlední řadě i změnou identity. Nejinak tomu bylo i s jeho odchodem – i tím překvapil. Dala by se v tom najít i značná dávka humoru – jako ostatně v celém Albertově životě, neboť on sám se na svůj život díval jako na komedii, špatné události nepopíral, ale povznášel se nad ně a dokázal vypíchnout ve všem to vtipné. Stejně i jeho smrt je svého druhu vtipem – vtipem, který už se nedá ničím přebít.

Přemýšlel jsem, čím to bylo, že Albert kamkoli přišel, vždycky přitahoval pozornost a vzbuzoval silné emoce. Málokoho nechal chladným a asi nikdo by ho nenazval nudným. Daleko víc asi bylo těch, kteří ho nemohli vystát a vytáčel je svou bezstarostností a vymýšlením kravin až k zuřivosti. V tom si Albert obzvláště liboval. Došel jsem k tomu, že on svým způsobem ztělesňoval archetyp „trickstera“ – tarotovou kartu Blázna s pořadovým číslem 0 (a zároveň nekonečno). První i poslední kartu velké Arkány, která vyjadřuje alchymistické krédo „Nevědět nic znamená všechno znát“. V naprosté naivitě a ignorování tlaku institucí i tzv. zdravého rozumu se totiž skrývá to nejvyšší poznání, že celá ta honba životem za čímsi je jen šálivý přelud, a že ve skutečnosti jde o něco víc. A v této dětinské hravosti, provokacích a vysmívání se vlastnímu osudu je vlastně úžasná svoboda. A tímto provokoval právě tu část v nás, která se vzdala tvořivosti, svobody a hravosti pod tlakem okolností. Láká nás to anebo dráždí, protože ukazuje potencialitu života, kterou máme, jen ji necháváme spát. Vsadím se, o co chcete, že ať už je Albert kdekoli, určitě se právě teď výborně baví, jak to bereme smrtelně vážně.

Albert Faust během svého veřejného básnického vystoupení 12. května 2017

A nyní nadešel ten pravý čas připomenout si jednu z jeho básniček, která mluví za vše:

Blázen

Proč proti mně má tykev IQ nadprůměrné
proč mi nikdy nedochází ani věci zřejmé
i hemisféry mám tak trochu nesouměrné
a všechny známé fóbie mi zůstávají věrné
kloudná řeč se mnou možná není
já nevím, proč jsem tak pomatený…
proč myslím, že první květen je svátek
a pátý pracovní den je pátek
že slunce vychází ráno a večer zapadá
a ve stáří už to nejde jako zamlada
že boží soud bude do dne a do roka
a je lepší dostat dar než drátem do oka
že nechutná mi pivo bez pěny
a namlouvám si marně, že líbí se mi ženy
blázen pomatený…
 
Kaboním se do zrcadla, mám na sebe zlost
všechno, co kdy udělám, je pouhá marnost
těším se večer do postele, že navždy budu spát
však každé ráno probudím se a musím zase vstát
ledový krystal na slunci se v kapku vody změní
za rozbřesku rozplyne se noční snění
nejsem ten, co vyslouží si vavřínový věnec
diletantský eskamotér – samý kotrmelec
na trpaslíky obdivně zírám z podhledu
vzhlížím k majestátu medvěda na mopedu
na druhou stranu mám i klady –
například stavím z písku hrady
na botách zavážu si tkaničky
najím se s pomocí nože a vidličky
a sám utírám si zadek papírem
nejlépe popsaným vlastním rýmem…
 
 
 
 
P.S. Albert Faust napsal dvě básnické sbírky (a třetí připravoval). Kdo byste o ně měl zájem, mohu poslat v elektronické podobě (byly výslovně určeny autorem k volnému šíření).