Ilustrace: Míša Ryklová

Všudypřítomná omamná vůně šeříků, čirý jarní vzduch a jiskřící kapky rosy na svěžích zelených listech stromů a keřů všude okolo. Celá příroda jako by vzdávala hold síle mládí, růstu a nadějným projektům budoucnosti. Období otevírání zahrádek u restauračních zařízení, doba, kdy den na plné čáře vítězí nad nocí, mládí nad stářím, tvořivost a hravost nad nudnou konvencí. Jako by to bylo včera… Toto kratičké, ale o to intenzivnější období trvající asi měsíc, kdy jsme v rozechvělosti radostného očekávání a zároveň obav hleděli vstříc rozhodnému dni, si jistě všichni velmi dobře vybavujeme. Tehdy k nám poezie života hovořila ještě přímo bez filtrování skrze cenzuru institucí…

Zkouška dospělosti – skutečně???

Tato zkouška, mylně označovaná jako „zkouška dospělosti“ ve skutečnosti představuje jakési shrnutí zkoušek, kterými prochází dospívající (o některých jsem už pojednal v minulém dílu), o nějaké dospělosti se pochopitelně ještě nedá mluvit, ty pravé zkoušky dospělosti přijdou až mnohem později… Přemýšleli jste někdy, proč tato zkouška má tak výsostné místo v individuálních vzpomínkách? Zajisté, je to jedno z prvních upozornění, že život nejsou taneční, a že to zřejmě až taková sranda nebude. Zatímco během střední školy vám ještě nejeden exces projde a jsou k vám shovívaví učitelé i ostatní instituce (např. policisté a soudci), po tomto předělu už to tak zcela neplatí, očekává se od vás, že si tak nějak poradíte. Maturita není ani zdaleka tolik o znalostech, jak by si jeden mohl myslet. Je ve skutečnosti odpovědí na otázku, jak dobře jsme si poradili s relativně volným časem čtyř let, který nám byl poskytnut takřka úplně k našemu užívání. Ve skutečnosti má dospívající tisíce možností, jak se svým časem naložit. Pokud jej dny trávené ve školní třídě pouze otravují nebo nudí, nejspíš tak bude žít i po zbytek života. Střední škola je o možnostech navazovat známosti se svými vrstevníky a též testovat interakce s lidmi o generaci staršími.

Významnost středoškolských kantorů pro život

Jak Freud správně upozornil, často adolescent vstupuje v tomto případě do přenosových vztahů a do učitelů si promítá některé aspekty svých rodičů. S trochou moudrosti a sebereflexe může zjistit, že učitelé vůbec nemusí reagovat stejně jako rodiče, a že tedy není třeba se proti nim bouřit, ale taky se jim rozhodně nemusí bezduše podřizovat. Nic totiž není pro učitele depresivnější, než když má před sebou stádo bezduchých a pasivních jedinců, v nichž není žádná osobitost, jiskra, iniciativa, jen poslušně dělají přesně, co se jim řekne (vím, o čem mluvím – znám to z obou stran barikády). Trocha drzosti tedy rozhodně není od věci! Učitelé mají nejraději ty, kteří jsou vtipní, troufalí, ale ne přespříliš – tedy ty, kteří poněkud vystupují z davu, jsou pro ně určitou hádankou a výzvou, na druhou stranu však nejsou ohrožením, neboť se nesnaží učitele připravit o autoritu, spíše jen tak provokují různými vtipnými otázkami apod. Takové si kantoři budou pamatovat ještě dlouho po maturitě, šprty a hujery nikoli. Kupodivu je to velmi uplatnitelný recept na celý život a téměř všechny společenské situace včetně návštěvy zubaře, svatby i pohřbu (třeba i vlastního).

Sigmund Freud opět ve hře

Již zmíněný průkopník nevědomí Sigmund Freud si při své analytické práci u svých movitých vídeňských pacientů všiml nápadně častého snu o maturitní zkoušce, na níž snící zpravidla přišel nedostatečně připraven. Tento stísňující a zahanbující typ snu se vždy zdál těm, kteří už ji měli dávno úspěšně za sebou a zastávali významná místa či úřady. Tento geniální Moravák se nespokojil s banálním vysvětlením a rozkryl skrytou logiku tohoto typu snění. Ve skutečnosti je to velmi prosté… Tento typ snů se nám zdává tehdy, když nás zkouší sám život, ať už v úřadu nebo v rodině. Ve skutečnosti nás tento sen má uklidnit. Říká nám, že už kdysi při maturitní zkoušce jsme se cítili takto stísněně a se strašnými obavami, co s námi bude. A vida – úspěšně jsme ji složili! Takže se není čeho bát. Ve skutečnosti se však (dle Freuda) v tomto snu skrývá ještě jedna poloha. A tou je pocit hanby, že ještě nyní děláme některé věci, které už bychom (dle svého přísného Nadvědomí) dávno dělat neměli – které patří právě do tohoto období – kdy už nad námi škola příliš nemohla uplatňovat svou moc a kdy ještě nám ostatní instituce světa dospělých dávaly pokoj. A to by nebyl Freud, kdyby nebyla řeč o sexualitě, ať už skutečné, anebo pouze v podobě hříšných myšlenek. A jsme zpátky u poezie, že 😉

O čem to celé bylo?

Nicméně zpátky k maturitě samotné: Ta není jen symbolickou bránou do světa dospělých, dává zpětně smysl oněm čtyřem rokům, které by jinak byly jen řadou nesourodých událostí. Všechny ty zkoušky běžných dní včetně prvních randet, prvních deseti piv, první trávy, sexu, dohadování se s rodiči, letních brigád a všemožného zápolení se středoškolskými předměty se jaksi soustředí do jednoho bodu, jímž právě maturita je. Jistě nikdo soudný neřekne, že tím to končí, a člověk přestane být dospívajícím a stane se dospělým. Dospívání pokračuje dál, a následuje celá řada zkoušek, přičemž jen některé z nich mají podobný ceremoniální ráz, většina z nich probíhá skrytě za závojem banality všedního dne. To však neznamená, že jsou snad snadnější nebo méně významné. Naopak, ze zpětného pohledu se maturita jeví jako jedna z nejlehčích zkoušek, mj. i proto, že představení dospělí mají zájem na tom, abychom ji složili a rádi nám při tom podají pomocnou ruku. V porovnání s tichými bitvami s klikami korporátních zmrdů, rodinnou politikou a hypotékou na krku, je to jen taková procházka májovým hájem. Kdyby to ti maturanti jenom trochu tušili, zřejmě by po úspěšném složení zkoušky tolik nejásali!

Poezie sui generis

Maturita je poezií sui generis. Při svatém týdnu a maturitě se žije okamžikem. A jestliže maturita a poezie splývají v jedno, potom i báseň je svým způsobem zkouškou – zkouškou toho, co se člověk naučil: jednak ve formálním procesu v hodinách literatury a samostudiem klasiků, především však přístupem k životnímu procesu samému (nakolik je ochoten se poučit ze zkušeností). Níže uvedená báseň dle mého asi nejlépe vystihuje toto zásadní sdělení. Napsal jsem ji sice mnoho let po složení maturitní zkoušky, ale co na tom. Je v ní cosi z rozechvělosti očekávání onoho období – jemná mystika doteku hlubší části sama sebe… Báseň, kterou neváhám představit jako svoji maturitní práci – snad až tímto aktem jsem se etabloval do světa dospělých… Freud měl koneckonců pravdu – jako vždycky 😉

Před rozedněním

Foto: Janek Gant