Říká se jim různě, většinou dosti hanlivě. A oni se tak nevidí. Každý na ně během svého života narazíme, a to především během našeho produktivního věku. Můžou být naším kolegou v kanceláři nebo nám (častěji) dělat šéfa. O psychopatech se toho poslední dobou hodně napsalo. Mluví se o nich v tisku i v televizi a oni sami nezůstávají pozadu a pořádají přednášková turné (raději nebudu nikoho jmenovat). Já sám jsem mezi psychopaty strávil nemalou část svého života, měl jsem možnost studovat jejich zvyklosti, často z holé nezbytnosti přežití. Rozhodl jsem se tedy i já přispět svou troškou do mlýna.
Tato doba básníkům nepřeje. Ta tam jsou volnomyšlenkářská 60. léta. Taktéž svěží a uvolněná léta 90. odešla neodvolatelně do propadliště dějin. A s příchodem roku 2000 poznenáhlu, avšak o to neúprosněji se navrací praktiky, které mnozí padesátníci a šedesátníci ještě živě pamatují z let 80. nebo dokonce 70. Beze srandy! Totalita se poznenáhlu vrací a tentokrát v daleko zákeřnější formě, tím že neexistuje jednoznačně definovaná diktatura státní moci. Problém svobodného vyjádření je v tom, že člověk je chtě nechtě zapojen do institucí (pokud tedy není úplný asociál se všemi nevýhodami, které to přináší). A musí dodržovat kulturu tam nastavenou. A velmi záhy zjistí, že ve vztahu k organizaci je třeba mluvit určitým způsobem, tedy (mírně řečeno) ohýbat realitu. Obzvláště to platí ve firmě byrokratické.
Věřte, nevěřte, i básník potřebuje z něčeho žít. A jelikož ždímat rodiče je jen pro silné nátury a mecenáši se v této době nějak nehrnou, nezbývá než vzít zavděk nějakým tím všedním zaměstnáním. Básníci v byrokratických organizacích zpravidla trpí jako zvířata v zoo (Franz Kafka a Charles Bukowski jsou toho zářné příklady). Existence v rámci těchto institucí má však i své přednosti a může koneckonců být i inspirativní. Pojďme se tedy podívat očima básníkovýma na svět sám pro sebe: Svět papírů, nařízení, příkazů, pokynů, oběžníků, elektronické evidence snad všeho a těžko pochopitelné hierarchie a dělby moci.