Jacques Brel

Titulní báseň celého výboru „Až vyhasne svět” je věnována francouzskému šansoniérovi belgického původu Jacquesu Brelovi. Tento pozoruhodný zpěvák a skladatel se skutečně zasloužil o vznik této básně. Jedná se o mé originální přebásnění textu jeho legendární písně „Ne me quitte pas”.
Když jsem ji tenkrát v roce 2012 (díky mému učiteli francouzštiny) uslyšel poprvé, zaryla se mi hluboko do srdce a už mne nepustila…

Tento velmi smutný příběh o lásce (neopouštěj mne) má neobyčejnou působivost. Líbily se mi básnické prakticky nepřeložitelné obrazy („Daruji ti perly deště / pocházející ze zemí / v nichž nikdy neprší…” „Budu na tebe mluvit / slovy, která nedávají žádný smysl / a ty jim budeš rozumět…”). Neznám snad žádnou píseň o lásce, která by byla tak působivá a plná patosu, přitom beze stopy klišé.

Již záhy jsem zjistil, že píseň existuje snad ve více jak sto různých interpretacích a předělávkách. Zpívá ji např. Céline Dion, Sting, ale i třeba Michael Jackson. Existuje anglická verze od Franka Sinatry (úžasně nazpívaná mou oblíbenou kapelou Fatal shore), najdeme verzi v němčině (Marlen Dittrich), španělštině a mnohých jiných jazycích.

Jak jsem psal českou verzi „Ne me quitte pas”

Nedalo mi to spát a rozhodl jsem se, že stůj co stůj vytvořím svou vlastní verzi tohoto díla. Samozřejmě jsem se nesnažil o překlad, tím méně doslovný (to ani snad nejde). Chtěl jsem však zachovat původní význam textu a též naléhavost, která z toho čiší. Nakonec mne to stálo více jak dva roky práce, vzniklo přitom obrovské množství slov, z nichž určitě alespoň 90% bylo bez milosti zahozeno. Chtěl jsem, aby v básni bylo přítomno téma stínu („Dovol mi stát se / stínem tvého stínu / stínem tvé dlaně / stínem tvého psa / neopouštěj mne…”), slova musela zachovávat rytmus písně a zároveň nějak logicky spolu souviset. Nebyla to jednoduchá práce.

Nejtěžší bylo vymyslet sousloví, které by bylo rytmicky totožné a obsahově podobné s „ne me quitte pas”. Mnoho jsem si s tím lámal hlavu, až mne jednou osvítilo a uvědomil jsem si, že pokud milovaná žena navždy odejde (v Brelově písni není jisté, jestli ve skutečnosti nezemřela), je to pocitově stejné, jako by se celý svět propadl do temnoty – ani sebejasnější slunce jej nedovede prozářit. Toto nezměrné úsilí bylo nakonec korunováno úspěchem.

Brelův vliv se koneckonců promítl i do poslední básně „Popel a jiskra”, která je mou nejoblíbenější. Je v ní podobná symbolika a patos, který Jacques rád používal ve své tvorbě. A neodpustil jsem si dovětek k básni ve francouzštině, který ji rozvíjí a přidává jakýsi vyšší smysl.

Ze života Jacquese Brela

Není bez zajímavosti, že Jacques Brel neměl zrovna jednoduché začátky a všechno si musel tvrdě vybojovat. Jeho rodina byla ostře proti tomu, aby dělal muziku, nelíbil se jim jeho styl zpěvu ani syrovost jeho textů. Tento umělec s rozervanou duší se z Belgie přestěhoval do Paříže, kde začínal doslova od nuly. V pozdějším období též režíroval filmy, v některých hrál, a též hodně cestoval, jako by nikdy nedošel úplně pokoje a byl hnán z místa na místo. Jeho tvorba je skutečně plná neklidu a obrovského vypětí.

Když napíšete píseň, většina slov, která užijete, jsou černobílá, a potom čas od času, použijete nějaká vyvedená v barvě. Tato barevná slova jsou součástí nás samých, protože my jim dáváme význam. Přidávají písni třetí rozměr.

Nejedná se o konformního umělce, který se snažil lidem zalíbit. Zpíval i o temných zákoutích lidské duše a dával do toho ze sebe všechno. Snad právě to máme společné.

Kéž jsem svým dílem přispěl k uctění jeho památky!