Nestává se mi už příliš často, že bych byl nějakým hudebním počinem přímo nadšen, a na tuzemské scéně už tuplem ne. O to větším překvapením pak bylo polozapomenuté CD z dílny Aleše Brichty staré 11 let, které jsem si zakoupil spíše jako benefici (spolu s jeho novou knihou memoárů), abych podpořil tohoto zchudlého umělce. A objevil jsem zlato…

Rockový nestor

Aleše Brichtu netřeba příliš představovat. Je nestorem české bigbítové scény již čtyři desetiletí. Názory na něho se různí a vyvolává řadu kontroverzí. Doporučuji ke shlédnutí upřímnou na nic si nehrající zpověď 13. komnata Aleše Brichty.

A asi už víte, že před Vánoci vyšel jeho životopis z rukou novinářů Evy Houškové a Michala Vondráka s příznačným názvem Ztráty a nálezy. Pojďme se však podívat na ten počin z roku 2010.

O čem je album?

Moje očekávání byla obdobná jako u jiných jeho CDček, na nichž jsou zpravidla čtyři fláky jak řemen, dvě průměrné písničky, a zbytek zacpe nějakou vatou. Ostatně, v tomto ohledu si může podat ruku s Danielem Landou, který trpí naprosto stejným syndromem včetně neschopnosti přijmout kritiku.

To se pochopitelně netýká jeho prvotiny Růže pro Algernon, která tehdy přišla jako zjevení a donutila mě přeorientovat se s disco hudby na rockovou a velmi rychle i na metalovou scénu. A mám ji rád doposud. O těch ostatních se to už říci nedá ani náhodou. Trochu se tomu přibližuje snad jen Divadlo snů (za předpokladu, že by se bývalo jednalo o album jediné, nikoli dvojalbum).

O to větší překvapení je toto CD. Název Grizzly je spíše matoucí. Evokuje projekt Grizzly, s nímž Brichta natočil jediné album. Ovšem toto CD je natočeno s AB-Bandem, navíc komplet v angličtině. Jedná se o výběrovku obohacenou hned o čtyři (!) coveverze.  Album je snad zamýšleno pro cizince, který se chce seznámit s dílem jedné z nejvýraznějších postav tuzemské tvrdě-rockové scény. Má co říci i našinci, který je s Brichtou již obeznámen? Kupodivu ANO.

Hudební perda

Hudebně se jedná o dílo naprosto kompaktní a neznalému posluchači by ani na chvíli nepřišlo na mysl, že se jedná o průřez zhruba dvacetiletým Brichtovým sólovým obdobím. Všechny písně dostaly moderní zvukový kabát. Stylově se jedná o soudobý melodický power metal, jaký známe třeba od Brainstorm. Skladby ztěžkly a potemněly, aniž by popřely samy sebe. Zcela absentují syntetizéry, což lze jedině kvitovat. Všichni hudebníci odvádí naprosto výbornou práci, aniž by se kdokoli z nich tlačil do popředí. Je to prostě synergický efekt jak hrom (zejména kvituji úžasně šlapající basu).

Naposledy jsem měl podobný pocit z alba Man Who Would Not Die od Blaze Bayleyho (2009). Ovšem nejsou to jen bezchybné hráčské výkony, já mám z toho dojem, že v roce 2010 ve studiu Propast se dělo něco magického a nadpřirozeného, co se podařilo přenést na hudební nosič. Spíše je to však producentský um Petra Kovandy, kterému se podařlo z muzikantů vyždímat maximální výkony a vykovat tak z kusu neforemné železné rudy meč, co stíná hlavy.

Angličtina – dobrý nápad?

Nikterak neholduji českým kapelám, které se snaží zpívat anglicky. Většinou je to snaha (téměř vždy marná) prorazit do zahraničí, případně zastírání schopnosti napsat smysluplný text v rodném jazyce (čest výjimkám jako je Robert Křesťan). To ovšem není případ Aleše Brichty, jenž je zkušeným veršotepcem a anglicky vládne na výbornou.

Alešovy písničky tak znovu ožívají s velkými přesahy. Někdy vypráví příběh prakticky totožný: The Last Legionary (Poslední legionář); Stop the Morning (Než přijde ráno); Jindy dojde k vtipnému překlopení významu: Good News from Heaven (Peklo už čeká). Jiné skladby vypráví odlišný, přece však stejně naléhavý příběh: Grains of Sand (Barák na odstřel). V několika písničkách je posun od osobních témat k sžíravé politické kritice: Don`t Believe (Nevěřím), Send Them to Hell (Deratizér). To mi, mimochodem, evokuje druhé album Bruce Dickinsona Balls to Picasso, v němž se ostře opřel do politiky Spojených států (pro Brita poněkud nepochopitelně). U Brichty to naštěstí není nosné téma.

Představení písniček

Album má 48 minut a obsahuje 12 písniček. Z toho osm (případně devět) představuje průřez deskami různých projektů Aleše Brichty, včetně Pavly Kapitánové a Hattricku. Zbytek jsou coververze.

To nejlepší od Brichty

Otvírák Good News from Heaven (Peklo už čeká) je přímý ostrý výkop a lépe to snad ani otevřít nelze.

Stop the Morning (Než přijde ráno) je, jak sám Brichta přiznal, vykradená Nirvana, další flák jak řemen. Z Valpuržiny noci sice udělal Helloween (aby to rýmově vycházelo), ovšem funguje to skvěle.

Následuje moje srdcovka The Last Legionary (Poslední legionář) pojednávající o válce v alžírské poušti, jíž se v rámci legií zúčastnili i českoslovenští vojáci. To peklo pouště se mu podařilo zachytit dokonale.

Přichází profláklý song Barák na odstřel, zde přetextován jako Grains of Sand. Text je velmi lyrický a osobní:

Z průměru pecka

Po těchto peckách následuje mírný sestup. Píseň Don`t Believe (Nevěřím) pochází z desky Pavly Kapitánové. O jejích pěveckých schopnostech je dnes přesvědčen snad už jen Brichta sám. Ta její „pilka“ mi onehdá kazila dojem z celého koncertu (a to není zdaleka jen můj názor). Je jedině dobře, že odešla do zapomnění a na této desce se ani coby host nevyskytuje.
Každopádně, tuto písničku zpívá Aleš s ironizujícím kritickým politickým textem a náhle zjišťuji, že mě (na rozdíl od originálu) baví.

Něco podobného se dá řící i o následující skladbě Send Them to Hell, za jejíž český text Deratizér si Aleš Brichta vysloužil neuvěřitelnou kritiku ze strany pražské kavárny, čímž na chvíli převzal žezlo otloukánka po Danielu Landovi. Šlo, prosím, o větu: „na ulici kradou cikáni kola“ (ačkoli samozřejmě kradou, co by nekradli). Zde jde o sžíravou kritiku politické scény, kterou si lze dosadit prakticky do libovolné země západního světa.

Dále nesmí chybět fotbalová hymna Born to Win (Nechte vlajky vlát) z dílny Oty Hereše. Text pochopitelně postrádá nepřeložitelné špeky („banán v bráně – jó, neni zač“), ovšem sílu má úplně stejnou, klidně by ji mohli skandovat fanoušci třeba v Liverpoolu.

Album zavírá skladba Grizzly. Za mne osobně se jedná o nejlepší skladbu alba, a to především díky bubenýřovi Klaudovi Kryšpínovi, který se zde přímo překonává. Skladba je velmi důstojným  zakončením této fošny.

Covery

Skladba Heart of the Machine je coververzí spřátelené teplické kapely Motorband ze stejnojmenného alba z roku 2009. Na desku svým stadionovým refrénem skvěle zapadá.

Jedním z největších překvapení je skladba Sleep Sweet Lucien. Při poslechu jsem si okamžitě uvědomil, že ji znám, marně jsem však procházel kartotéku Brichtových desek v hlavě. Pak mi to doklaplo. Není to nic jiného než Lucie od Lucie. Brichtův nízko položený hlas je skutečně famózní a z textu pojednávajícím o polibku vampýra mrazí v zádech. Opět si troufnu říci, že toto podání překonává originál, je tvrdší, temnější, podmanivější…

Další skladba Ride the Sky je opět zpočátku záhadou (ještě že máme ten internet). Ukazuje se, že se jedná o fenomenální pecku polozapomenuté proto-heavymetalové kapely Lucifer`s Friend. Tento hit, jímž odstartovali svou kariéru už v roce 1970, velmi připomíná daleko pozdější postupy powermetalové legendy Omen. Tenkrát to ještě pochopitelně nebylo tak hlasité, zato však neuvěřitelně invenční především díky použití lesního rohu (sic!). Musíš slyšet a vidět!

Skladbu Pearls in her Hair (Dívka s perlami ve vlasech) všichni znají. Tato verze není otextována Alešem, je použit anglický text Omegy (no, já vím, ta maďarská je lepší). V mírně tvrdším podání AB-Bandu se jedná o velmi zdařilou interpretaci. Zde se sluší připomenout velmi pochvalný komentář samotné Omegy na Alešovu českou verzi z desky Růže pro Algernon. Naopak se ostře distancovali od totálně zprzněné interpretace White Dove od Scorpions (pocházející shodou náhod z téhož roku).

Hudebně bez ztráty kytičky

Lze najít nějaké výtky? Hudebně sotva. Tu chemii, kterou se podařilo dostat ve studiu Propast pětici muzikantů na hudební pásku, může Arakain jen tiše závidět. Album je naprosto kompaktní, těžko bychom hledali jakoukoli skulinu. Někdo by mohl mít výhrady k výběru skladeb, že mohla zaznít tamta nebo ona a dejme tomu Don`t Believe si mohl mistr odpustit.

Rovněž čtyři covery mohou někomu vadit. No jo, jenže nutno si uvědomit, že přetextovat do angličtiny český text je skutečný kumšt a zdaleka ne u každé písničky to jde, aby prožitek byl obdobný jako u originálu a nebyla to nějaká slátanina. A to se nestalo, všechny Brichtovy texty jsou profesionální. Potěší i fakt, že je svěřil ke kontrole rodilé Britce Susan Jonesové, tedy můžeme jim naprosto věřit (což ne vždy u českých kapel zpívajících anglicky platí).

Pokud by k nám přijel na návštěvu dejme tomu Brit, a chtěl by doporučit to nejlepší z tvrdě-rockové scény, bez váhání bych mu podal tohle CD. Určitě by chrochtal blahem.

Grafika s výhradami

Výtku si zaslouží grafika obalu CD. Bohužel, zde je výsledek jenom poloviční, dělá to na mě dojem odfláknuté práce stylem „šup, šup, honem“.
Jsem si jist, že Jakub Ludvík fotit umí. Nápad s pozadím je super. Moc se mi líbí způsob nasvícení Aleše, jehož polovina tone v tmách. To má šmrnc a myšlenku. Ve stejném duchu je nafocen i Klaudius Kryšpín.

Ovšem Libor Matějčík je zcela nepochopitelně nasvícen dvěma reflektory, navíc dominantní světlo jde z druhé strany. Fotograficky OK, ovšem koncepčně to je průšvih. A korunu tomu nasazuje fotka Karla Adama, který vzat přímým světlem, které mu dělá kruhy pod očima. To je otřesné a patří to do učebnice portrétní fotografie (kapitola „Jak to nedělat“). Zbyněk Haase opět nasvícen jinak než ostatní a navíc má uříznutý vršek hlavy (za což ovšem fotograf nejspíš nemůže). Jako by to fotil nějaký žák fotografického kurzu, který si různě hraje s osvětlením a zkouší, co to udělá.

Zde můžeš posoudit sám.

Naprostý průser (jinak to nazvat nelze) je poslední stránka bookletu. Je na něm Aleš Brichta na pódiu vyfocený s bleskem (!), jeho postava evidentně vyříznuta a vsazena do pozadí s jakýmsi červeně osvíceným pódiem. Upomíná to na kýčovitou práci grafiků v 90. letech v časopisech typu Bravo. Prostě naprostý paskvil, jenom aby tam něco bylo.

Zadní strana CD se kupodivu pyšní povedenou a stylovou fotkou kapely, které nelze nic vytknout. Jakub tedy zjevně umí, jen to chce víc konceptuálního myšlení a trpělivosti.

Pochválit lze i sugestivní malbu Josefa Kestlera. Lze se jen domýšlet, co znamená nápis CBRM na vrcholu kříže. Netušíte někdo?

Co říci závěrem?

Pokud máš rád tvrdší bigbít a zároveň nejsi příliš nadšený z provoplánových halekaček typu Harlej, Doga apod., klidně po tomto pozapomenutém klenotu skoč. Nebudeš litovat, máš to ode mne se zárukou.

Rozloučím se s tebou textem Sleep Sweet Lucien, který mi přijde s velkými přesahy mrazivě aktuální (posuď sám):