Ať půjdeme kamkoli na širém světě, stále budeme potkávat lidi. A značná část z nich se bude snažit nějakým způsobem nad námi získat vrch, tedy užívat manipulace. Může to být v žertu a myšleno dobře, možná však taky ne… Čistě symetrické vztahy jsou ve skutečnosti velmi vzácné a ještě jsou omezené jen na některé interakce. Daleko častější je komplementarita rolí anebo soupeření. Smiřme se s tím, že to tak je, budeme mít šťastnější život, garantuji! Vítejte ve hře…

Proč čtete tento článek o manipulaci? S největší pravděpodobností jste se v minulosti potýkali s manipulativním chováním a skončili jste v roli oběti (příp. se vám to děje právě teď). A protože víte, s jakými emočními stavy je to spojeno, už to nechcete zažívat. Nemám pravdu? To samo o sobě je naprosto v pořádku, patří to k univerzální lidské zkušenosti.

Proč právě já???

Dopis Bohu: „Milý Bože. Vždyť já jsem tak hodná holka, slušná a na každého milá. Proč mi to tedy dělají???“

Odpověď: „Aby ses něco naučila, proto!“

^{(Pochopitelně si tam můžeme dosadit i hodného chlapce.)}

Bez zkoušek od druhých lidí bychom procházeli životem jako nezúčastnění diváci a nebylo by ani o čem psát romány, divadelní hry a básně.

Nestačí být jen slušný, je třeba se taky umět bránit proti rozličným druhům metafyzického násilí. Je to učební proces jako každý jiný, jen o tom oficiální propaganda ve jménu politické korektnosti mlčí, dokonce tento prostý fakt všemožně zastírá. Nikdo to však za nás nevyřeší, to musíme sami.

Být obětí je volba

A my víme už z minula, že být obětí JE volba. Z pozice oběti vyplývají nepříjemné důsledky, a to v dlouhodobém horizontu: vede k rozvoji depresivního myšlení, holdování pití a dalším únikům, stahování se možných spojenců od nás a naopak přitahování nízkých a krutých tvorů, které si do nás rádi píchnou, když cítí naši slabost. Oběť též podléhá tzv. tunelovému vidění a nedokáže se k situaci postavit racionálně.

A rovněž se tento postoj může stát nebezpečným návykem (naučenou bezmocností). Martin Seligman svými experimenty ukázal, že deprese je naučená generalizovaná reakce na opakované bezvýchodné situace. Co to znamená pro nás? Pro nás je to skvělé! Znamená to, že jestliže deprese je naučená, můžeme se ji zrovna tak odnaučit. Jak? Tím, že ji nahradíme radostí. A skutečně, u mnohých lidí (Benedikt Spinoza, Viktor E. Frankl a mnozí další) lze i za velmi nepříznivých okolností vypozorovat radost a optimismus a ani stopy po ukřivděnosti a dalších emocích typických pro oběti. Měli šťastný život? Vše nasvědčuje tomu, že ano.

Nezáleží na tom, jestli jsme muž, žena, mladík, stařec, inteligent nebo hlupec, hezký, bohatý nebo plešatý. Tuto volbu máme všichni. Nebýt obětí musí být naše první i poslední volba!

Optimismu se lze skutečně naučit, ovšem nejedná se o jednoduchý úkol. A ani zřejmě o úkol jednou provždy vyřešitelný, je to spíše celoživotní boj proti zapadání do starých kolejí. Ovšem, když zakusíme opakovaně, že dokážeme vlastními silami vyjet z „bahna“, dokážeme to i příště, a možná už snadněji. Nuže, jak tedy přistoupit k ostatním lidem, kteří s námi ani náhodou nemusí mít dobré úmysly?

Základem veškerého úspěchu je především být v pohodě, tedy nenechat se ovládnout zmíněnými negativními emocemi.

Jak to však provést?

Pomůže nám příměr dvou šachistů, kteří hrají proti sobě. Šachy jsou hra, která má jasná pravidla, jež nelze porušit (např. nelze táhnout mimo šachovnici). Na druhou stranu není zakázané vytvořit různé typy nerovných herních situací. Jeden soupeř může nastoupit do hry dejme tomu bez dámy, s kratším časovým limitem apod. Nikde není psané, že se nemůže začínat s různě rozmístěnými figurami po šachovnici nebo že jeden soupeř nemůže mít dejmetomu tři dámy. To všechno je možné.

Pokud jde hráč do takto nerovné herní situace, nejspíš prohraje. Ovšem napadlo by někoho považovat jej za oběť? Ani omylem! I kdyby prohrál hru, v níž mu již na začátku chybí obě věže, není obětí, je pouze poraženým. Ostatně, taková hra může být neuvěřitelně napínavá a zábavná. A může pociťovat dokonce i vnitřní vítězství, když se mu podařilo dlouho úspěšně vzdorovat nebo dokonce ohrožovat soupeřova krále. Tímto se může i hodně naučit. A tedy dlouhodobě vyhrává.

Můžeme myslet, že by někdo mohl být ve hře v šach obětí? Ano, lze to, byť je to dosti přitažené za vlasy. Obětí by byl v případě, když by např. přistoupil na ujištění od protihráče: „Klidně tam tu dámu nech, já ti ji neseberu, slibuju.“ Anebo: „V pohodě přemýšlej, já ti budu sledovat hodiny, zatím máš čas – CINK – no vlastně už nemáš.“ Absurdní, že?

Manipulátor jako šachový soupeř

My si budeme počínat stejně jako profesionální šachista. Nenaštve nás, že nám soupeř naší nepozorností sebral střelce, ani nás to na zbytek hry nerozhodí. A zkusíme sehrát co nejlepší hru a ještě si to užít. Když prohrajeme, nebudeme se cítit ukřivděně, nebudeme plánovat pomstu a přát mu to nejhorší. Naopak, podíváme se, které tahy se nám povedly, a co je do příště třeba zlepšit.

A zrovna tak, pokud se nám nějakým šikovným tahem podaří získat převahu, nebudeme na protivníka nikdy „hodní“, nezaváháme ani na chvíli a sebereme mu nechráněnou věž. Realita se od šachů liší v tom ohledu, že protivník se většinou může stáhnout z herního plánu, když vidí, že se to nevyvíjí nejlépe.

Buďme v pohodě

Nebýt obětí znamená být v pohodě, a to dlouhodobě. Drobné prohry z vás ještě oběť nedělají (pouze pokud to tak berete). A kdo je v pohodě, s tím se velmi obtížně manipuluje. Vlastně je to téměř nemožné. Jak jsme si ukázali názorně minule, nejsnáze vás může pronásledovatel manipulovat pomocí strachu (a hrozba přitom vůbec nemusí být reálná).

Vždyť kdyby Patrik dokázal být v pohodě na koberečku u ředitele, nedokázali by s ním svést vůbec nic:

„Ano, já jsem skutečně na bráně mluvil o psychopatech nahoře. Jenže tím jsem měl na mysli psychopaty ve vládě a v parlamentu. Ti mi fakt sají krev. Ne, opravdu jsem neměl na mysli Vás, pane řediteli, to by mě ani na vteřinu nenapadlo.“

A pokud by mu hrozili, že ho za to můžou na hodinu vyhodit:

„To je v pohodě, pane řediteli, mně stejně za hodinu končí šichta, to je akorát, aspoň si stihnu sbalit věci.“

„Nezlobte se, pane řediteli, já Vám to teďka podepisovat nebudu, to by mi žena dala, že jsem se s ní neporadil. Já si ten dokument vezmu domů, zeptám se jí, co si o tom myslí, a zítra klidně hned ráno si o tom můžeme zase popovídat.“

A co by mu mohli udělat? Maximálně nějaký zápis za nevhodné chování, a i proti tomu by se dalo bránit.

Neříkám, že to je snadné. Naštěstí pro nás, většina soupeřů, které potkáme, nejsou takoví tvrďáci jako v tomto příběhu a můžete se na nich snadno pocvičit.

Poučení od Řeků

V pracovních (i jiných) kolektivech to bývá tak, že většina pronásledovatelů na nás zahájí útok tehdy, když si je jistá vítězstvím. Pakliže se jich nezalekneme a chytře vzdorujeme, prudce vzrůstá riziko, že se před námi sociálně shodí (zvláště když je přítomno publikum). Je dost dobře možné, že ze situace vycouvají, aby neutrpěl jejich sociální status.

Jen vzpomeňme na historický příklad z druhé světové války, kdy Mussolini po vzoru Hitlerova Blitzkriegu ve Francii a v Polsku napadl Řecko. Řekové byli hůře vyzbrojeni a bylo jich méně. Italové očekávali automaticky kapitulaci po pár týdnech bojů. Jaké muselo být jejich zděšení, když Řekové kladli srdnatý odpor a ani metr půdy nedali zadarmo. Nakonec to zcela podlomilo morálku italského vojska od vojínů až po generály. Nebýt pomoci Wehrmachtu, dost možná by se početně i technicky silnější italská armáda musela z Řecka stáhnout! Ačkoli Řecko muselo kapitulovat a po zbytek války bylo okupováno Itálií, tamější obyvatelstvo nebylo nijak zvlášť perzekuováno. Jednoduše, Řekové si vydobyli respekt.

Vidíte, není třeba se bát

Nedívejme se na situace v zaměstnání, v rodině ani jinde jako na nespravedlivé (pochopitelně mohou být, co by nemohly – tento postoj nám však nepomůže). Naopak se na ně dívejme jako na příležitost se něco naučit. Radujme se ze sebedrobnějšího vítězství a nepociťujme vztek nad nespravedlností a podlostí protivníka.

Pokud jsme v extrémně nepříznivém prostředí, poohlédněme se raději po něčem jiném, neříkejme si však: „Proč právě já??!“ Pokud z jakéhokoli důvodu odejít nemůžeme (což je často jen iluze), začněme se na to dívat jako na tréninkové dóžo. Bude nás potom trápit, že soupeř s námi pokaždé nakonec práskne o zem a tam nás znehybní, když s každým zápasem mu dokážeme o trochu lépe vzdorovat a možná na něm získáme i nějaké ty body?

A příště už si ukážeme nějaké konkrétní problémové situace z všedního života a povíme si, co si s nimi počít. Naučíme se rozvinout naši taktiku v těchto situacích a především životní strategii. Život je příliš krátký na to, abychom si ho nechali otravovat někým, kdo nám za to nestojí.

Buďme silní, buďme v pohodě!