Bez ohledu na to, jak je naše současná společnost vyspělá, a kolik našich potřeb dokáží uspokojit moderní technologie doslova stisknutím tlačítka… Bez ohledu na to, jaké máme příjmy a v jaké cenové skupině se pohybujeme… Stále jsme lidmi a mnohé z problémů, které řešíme, a průšvihy, do nichž se můžeme dostat, zůstávají ve své podstatě stále tytéž, neboť je způsobují druzí lidé. A ti jsou v jádru pořád stejní, ať se jedná o neolitické pěstitele nebo o dnešní post-industriální digitální nomády. Vztahy mezi lidmi mají napříč historickými epochami archetypální formu a rozpadají se jen do několika základních vzorců. Nás bude zajímat ta nejzajímavější z nich – manipulace.

Vysvětlíme si, proč někteří lidé různým manipulacím stále dokola podléhají. Vy mezi ně patřit jistě nechcete, proto taky čtete tyto řádky (a já bych vám to ani neradil). Teprve až si ujasníme, jak vlastně vypadá hřiště, a o co se hraje, můžeme se věnovat hrám samotným (nebojte se, na konkrétní techniky taky dojde).

Kdo je kdo?

Co je tedy naším východiskem? K manipulaci jakéhokoli druhu potřebujeme vždy minimálně dva aktéry: manipulátora a jeho oběť (častější je trojúhelníkové uspořádání, to však můžeme ponechat prozatím stranou). Manipulátora budeme nazývat „pronásledovatel“, neboť tento pojem není tolik zatížen různými konotacemi a celkem přesně vystihuje, co ve vztahu k oběti činí.

První teze

Pro hru je třeba dvou hráčů. Pronásledovatel ze své podstaty nemůže existovat per se, smysl existence mu dává až přítomnost potenciální oběti. Pokud se žádná nenabízí sama (což je řídký jev), může se pokusit si ji vytvořit z některého z nezúčastněných aktérů.

Druhá teze

Hra trvá přesně tak dlouho, dokud jsou na ní obě strany zainteresované, čili dokud je baví.

Třetí teze

Pronásledovatel i oběť se chovají komplementárním způsobem. Je třeba souhlasu obou stran (byť ne nutně vědomého) se situací. Tento souhlas lze v kterékoli fázi hry (krom konečné fáze výplaty) odvolat.

Příklady obětí

Příjmeme-li tyto teze, nabízí se nám zajímavé vývody:
Oběť se musí chovat jako oběť. Pokud se tak nechová, obětí není. Včasné pochopení, o co jde, může zrušit celou situaci.

Většinou se však tak nestane a oběť dohraje svou roli až do hořkého konce. Dokonce se mnohé oběti zdají být zcela nepoučitelné a vstupují do podobných situací znovu a znovu. Proč? Je to vzrušující – a je zde určitá naděje, že to pro ně tentokrát dopadne dobře. Abyste mě lépe pochopili, uvedu několik příkladů.

První příklad

Ctirad najde spoutanou polosvlečenou Šárku, podlehne zcela jejímu ženskému kouzlu. Uvěří její slabé historce, osvobodí ji a zatroubí na připravený roh. Pochopitelně je to léčka a přivolané ženy ho rozsekají na kusy. Ctirad je typickou obětí.

Věnceslav Černý: Ctirad a Šárka

Druhý příklad

Král Léonídas se svou elitní spartskou gardou se rozhodne držet strategickou thermopylskou soutěsku proti mnohonásobné převaze Peršanů, aby Řekové stihli mobilizovat hlavní armádu. Po třech dnech urputných bojů jednotka podlehne a Peršané ho i se všemi zbylými muži rozsekají na kusy.

Třetí příklad

Správce římské provincie Germánie Publius Varus uvěří v neporazitelnost své armády a podlehl své lenosti. Zanedbává výcvik vojáků i vyzvědačství a věnuje se především pití. Zcela mu unikne, že se okolo shlukují kmeny, dokonce podobné zprávy ignoruje. Do následné bitvy v Teutonburském lese přijde absolutně nepřipraven, byť za normálních okolností by měl všechny trumfy ve svých rukou. v beznadějném boji jsou eliminovány tři legie a on sám raději spáchá sebevraždu.

Výsledek je vždy totožný – hlavní hrdina je pokaždé zabit protivníkem. Jenže poselství je zcela odlišné.
Ctirad je přímo prototypem oběti. Tohoto chlapíčka možná politujeme. Spíše se mu však budeme smát, jaký to je trouba, že padl do tak zjevné léčky (zjevné pro nás, nezúčastněné, podotýkám). Dobře mu tak!

Leonídas byl rovněž zabit, ovšem s plným rozhodnutím a s plným vědomím. Prostě nevyhnutelně podlehl mnohonásobné přesile. Leonídas není obětí, nýbrž poraženým. Ovšem fakt, že se bil velmi statečně a dokázal vzdorovat se třemi stovkami mužů údajně snad až milionu protivníků, z něho činí hrdinu!

Publius Varus, oproti tomu, není jen poraženým, je především obětí. Ze zpráv historiků víme, že se na roli vojevůdce absolutně nehodil a byl vybrán na základě přízně s císařským rodem. Vojenství ani politice moc nerozuměl a nehověl, a přece se tam cpal. Opět, dobře mu tak!

Už to začíná být zřejmé? Vidíte vzorec? Oběť se vyznačuje především jistým druhem naivity hraničící až s imbecilitou. Jako by úmyslně přehlížela některé skutečnosti a naopak přikládala zvláštní důležitost jiným. Zároveň je i obětí zbytečnou, jež poslouží protivníkovi, nikoli sobě nebo svým blízkým. V běžném životě zpravidla nejde o život. To však neznamená, že bychom si mohli dovolit se obětí stávat. Může jít o naše peníze, profesní pověst, sebeúctu atd. Naštěstí máme na vybranou…

Kde se berou oběti?

Aby se z nezúčastněného aktéra mohla stát oběť, musí se nejprve dostat do hry, čili musí s účastí na hře souhlasit (což se často děje nevědomky). A dále musí hrát podle pravidel hry, které si nevymyslel, a které ani nemusí znát.

Být obětí s sebou může přinášet jisté sekundární zisky, které jsou dost možná i důvodem, proč se mnozí do této role opakovaně dostávají.

• Oběť se nemusí rozhodovat a nemusí za tato rozhodnutí nést odpovědnost. Rozhodne někdo jiný, na koho lze svalit vinu za výsledek.
• Oběť si často vyslouží jisté společenské uznání („má to těžké“), lítost, tichou podporu. Nebývá terčem závisti, naopak mu možná i pomůžou. Sice to není totéž jako mít peníze nebo moc, ovšem pro mnohé je i taková pozornost lákavá.

Ve skutečnosti je tento postoj téměř přirozený a má svůj prvotní obraz ve faktické bezmocnosti a odkázanosti na druhé v prvních letech života. Je za tím zcela opodstatněný strach, že kdyby se jim nepodvolili, mohlo by to mít tragické následky.

To však neznamená, že je tento postoj užitečný i v dospělosti. To ani náhodou! To je stejná logika, jako kdybychom si řekli, že jestliže chůze po čtyřech byla pro nás v prvních dvou letech života tím nejrychlejším a nejjistějším způsobem, jak se někam dostat, měli bychom se tohoto druhu lokomoce držet i v dospělosti.

Lidé díky strachu udělají to, co by normálně neudělali, a paradoxně se tak dostanou do daleko větších problémů, než kdyby jednali opačně. Strach je často to, čeho bychom se měli bát v první řadě.

Z tohohle si příklad fakt neberte

Povím vám odstrašující příběh zaměstnance jednoho velkého podniku (jenž je mi zevrubně znám), který jasně ilustruje již řečené. Říkejme mu třeba Patrik. To bylo tak:

Vedení závodu se k řadovým zaměstnancům dlouhodobě chovalo jako k hadru na vytírání podlahy. Na jedné poradě oddělení bylo pracovníkům opět vyčteno nějaké pochybení (které ve skutečnosti nemohli ze své pozice způsobit). A následně byl uplatněn kolektivní trest („nezbytná organizační opatření“).

Patrika, coby letitého a spolehlivého pracovníka, se tento nespravedlivý přístup hluboce dotkl. Během průchodu branou si trochu pustil pusu na špacír a poznamenal cosi o psychopatech ve vedení podniku. Co čert nechtěl, jedna aktivistka z řad nižšího managementu to uslyšela a hned za tepla to běžela vyzvonit vedoucímu. Ten nelenil a hned celý incident telefonicky oznámil vedení závodu.

Dotyčný provinilec byl následně dovlečen jak dobytče na porážku do kanceláře ředitele. Tam na něho řvali střídavě ředitel, náměstek i vedoucí, co si to dovoluje. Patrik se z toho úplně sesypal, načež jim podepsal okamžitou výpověď na dohodu. De facto ho vyhodili na hodinu bez jakéhokoli nároku na odstupné a milý Patrik se zničehonic po 30 letech ocitl na dlažbě.

Skutečný protivník je strach

Ne, tato příhoda se neodehrála v 70. letech, nýbrž loni, tedy v době, kdy lidi jednoduše nebyli (zkušení a pracovití už tuplem ne). Logiku v tom nehledejte, to se totiž skutečně stalo. Nás však v tuto chvíli nezajímají pohnutky vedení, nýbrž situace Patrika (oběti).

Proč jim ten dokument podepisoval? Ze strachu, jistě odpovíte. Jenže strachu z čeho??? Co mohl reálně ztratit? Ve skutečnosti mu mohli dát maximálně písemné napomenutí za nevhodné chování (a to kdo ví jestli, pokud by se šikovně hájil).

Jenže lidé vesměs nejednají moc racionálně. A strach je, zdá se, jedna z nejhorších věcí ve vesmíru. Patrika rozhodně nebudeme litovat, nýbrž si z toho vezmeme reverzní příklad. My se totiž musíme postarat především o sebe a to v libovolné době a proti libovolnému nátlaku.

Co si počít na kratším konci lana?

Máme však možnost nebýt obětí i v situaci, kdy víme, že protivník nás dalece převyšuje reálným dosahem moci, schopností komunikovat, sítí známostí, fyzickou silou nebo čímkoli jiným??? Odpověď je kupodivu kladná. V příštím díle si povíme o našich možnostech v přesilových hrách (pokud taháme za kratší konec lana)…

A za domácí úkol si zkuste promyslet, co byste dělali na Patrikově místě vy.

Svobodě zdar!