Dalších pár postřehů k psychologii postav

V minulém dílu jsem se vyjádřil k některým z hlavních postav kultovního seriálu. Pochopitelně jsem ještě ani zdaleka nevyčerpal všechny. Pojďme se nyní tedy mrknout na další významné postavy, které se v seriálu objevují.

Ned Stark: aneb ztělesnění chlapeckého Nadjá

Ned Stark dominuje první sérii, než ho tvůrci bez mrknutí oka nechají popravit. Může nám to coby divákům přijít líto, a můžeme to cítit jako naschvál a podraz. Není tomu tak. Střízlivě vzato je Nedova smrt velmi logickým vyústěním jeho předchozích rozhodnutí. On je skutečně ztělesněním všech rytířských ctností. Je věrný, poslušný, chová úctu k ženám a starým lidem, chrání bezbranné a především drží své slovo.

Je prostě vojákem, jak trefně poznamenala Cersei. A takoví lidé se vůbec nehodí do hlavního města, kde je vše založeno na falši, lhaní a klamu, kde přísaha má zhruba tutéž váhu jako pozdrav a kde se věrnost kupuje pomocí peněz. To je úplně jiný svět! A když se na to podíváme kritickým intelektem, musí nám být jasné, že v takovém prostředí nemá ctnostný Ned Stark – válečník z dalekého severu – mnoho šancí.

Již události bezprostředně po jeho příjezdu dají pocítit, že něco není v pořádku. Zejména na uzavřeném sněmu je zřejmé, že ho tam nechtějí – nikdo ho tam nechce. Varys a Littlefinger ho nechtějí, neboť nehraje jejich hru a chce, aby se věci dělaly tak, jak se dělat mají, tj. spravedlivě a uvážlivě. Jak se zdá, to není v ničím jiném zájmu. Cersei a Jamie ho nechtějí, neboť Ned je příliš zvědavý a strká nos do věcí, které mají zůstat v přísném utajení.

V určitém okamžiku musí být každému jasné, že to je buďto on, nebo Cersei. Oba dva nemůžou přežít. Proč jí proboha přiznal, že ví o jejím incestním vztahu s bratrem a nemanželských (tj. nemajících nárok na trůn) dětech??! To už je vyloženě sebevražda.

„Ve hře o trůny není žádná prostřední cesta, buďto vyhraješ, nebo zemřeš.“ Říká Cersei a má pravdu.

Zásadní jeho chybou je samozřejmě to, že vůbec přijme roli králova náměstka. Jednak se na to nehodí pro svou přímočarost, za další se s králem v některých záležitostech ostře rozchází a schází mu diplomatická úlisnost, pomocí níž by krále mohl manipulovat. Jednoduše říká natvrdo, co si myslí a je ochoten jít do střetu i s králem. A tak sledujeme, že přátelství je jedna věc, výkon funkce druhá. V tomto případě to nejde příliš dohromady. To může být reálným problémem i v současném podniku, když si k sobě ředitel vybere coby svého zástupce spolužáka a kamaráda ze střední školy, protože mu jednoduše věří (a není nic neobvyklého, že se pak doživotně ve zlém rozchází).

Ned Stark nemůže jinak, žádost krále je pro něho více než rozkaz. Jeho žena má v tomto daleko větší prozíravost. Zvláštní je, že jeho rádce maester ho v podstatě přemluví k tomu, aby úlohu přijal, byť mu musí být jasné, že se tím pozice Starků na severu výrazně oslabí, když jej bude zastupovat ještě ne zcela dospělý syn.

Ned Stark je válečníkem, není žádným myslitelem ani řečníkem. Jeho proslovy mají tendenci být poněkud monotématické, především pak neustálé omílání sloganu: „Zima přichází.“, začíná po čase spíše nudit. Musí holt uvolnit místo jiným postavám, které jsou daleko zábavnější (což jde ovšem ruku v ruce s proradností).

Pro nás ostatní je jeho osud jasným varováním, že je dobré znát, kým jsme a tomuto poslání se snažit dostát, neboť v tom můžeme být skutečně dobří a tím pádem užiteční i světu. A běda nám, cpát se do role, která nám není vlastní a které nehovíme!

Jakmile se ocitne mimo tento ochranný kruh (problémy ostatně přišly již během cesty do hlavního města), přestává to fungovat, je třeba si osvojit víc než jen to. Svět je pro mladého muže plný nástrah a ideální Já není v tomto bohužel příliš nápomocné. Je třeba přijmout do své psychiky ještě i princip reality a umět se s ním naučit zacházet.

To Ned Stark odmítá, jeho postava neprojde žádným vývojem. A musí nutně zemřít. Smutné, ovšem odráží to skutečnost tohoto světa. Jak chcete obstát mezi tolika nečestnými lidmi, když nejste pozorní k tomu, co se skutečně děje? Když si nepřipouštíte, že by mohl nastat nějaký problém a neučiníte zavčasu opatření, abyste se chránili? Když tomu sami nerozumíte, měli byste aspoň vědět, od koho si nechat poradit, a nehnat se do rozhodnutí, po nichž již není návratu.

Tyrion Lannister: malý muž vrhající velký stín

Tyrion je jeden z nejsympatičtějších charakterů celé Hry, ostatně provází ji od počátku do konce. Jakožto trpaslík to má těžké od samého počátku života, to je jasné. Tento velmi výrazný handicap se mu daří překonávat především svou výmluvností, strategickým myšlením a úskočností (bez níž by ostatně ani nepřežil).

Má velmi blízko k opojným nápojům i voňavé hrmě, což je další jeho plus, proč jej mít v kolonce oblíbených postav.

A tak zatímco většina postav o cosi zarputile usiluje: o moc (Cersei), o lásku (Jamie), o pomstu (Robb), o slávu (Jon) nebo o všechno dohromady (Littlefinger), on si vytváří svou vlastní cestu příběhem. Skrze zdánlivě nenápadné konverzace ovlivňuje osudy mnohých. Pochopitelně, zdaleka ne vždy mu to vychází. Především ve vlastní rodině se zdá pro něho téměř nemožné cokoli prosadit. Když se o to pokusí, jeho otec nebo sestra jej většinou těžce utřou. Opět tu máme co dělat tématem rodinné nemilosti, o němž už byla řeč minule!

Tyrion využívá svých možností, které mu byly dány do vínku. Svůj intelekt ostří pomocí moudrých knih stejně jako Jon Snow svůj meč. Ostatně, tito dva představují jistý protiklad. Minule už jsem se zamýšlel nad Jonem Snowem, který intelektem příliš neoplývá.

Tyrion dovede z mála vytřískat mnoho. I z velice nevýhodných situací se dovede dostat kombinací lichotek, úplatků a slibů. Většinou mu to prochází. Navzdory tomu, že jeho fyzický handicap mu nedovoluje stát se bojovníkem, opakovaně prokázal statečnost i v boji. Jeho hlavní zbraní jsou však slova.

To dokazuje, když coby pobočník krále Joffreyho si vede více než dobře, a to navzdory faktu, že král samotný (jeho synovec) ho nesmiřitelně nenávidí. I navzdory kličkám zkušených intrikánů Littlefingera, Varyse a Pycella se dokáže poradit! Tam kde Ned Stark beznadějně ztroskotává a žene se do zkázy, tam on si to vyloženě užívá a teprve se rozehřívá. Tyrion je vůbec nejspíš ústřední postavou celého seriálu, neboť jeho osud je více či méně provázán s osudem takřka s osudem každé jiné postavy. Jeho konverzace se proplétají napříč celým seriálem jako zlatá nit a tak či onak je schopen ovlivnit mnohé.

Na druhou stranu, jako každý člověk má i své nectnosti. Je to těžký piják (což mají zřejmě v rodině) a snadno se beznadějně zamilovává a dostává pod vliv padlých ženských. Lze jej tedy charakterizovat jako závislou osobnost, přičemž hlubinná psychologie nedělá rozdílu mezi závislostí na alkoholu, drogách nebo vztazích. Všechno je stejný princip a vychází z raného nedostatečného uspokojení základních citových potřeb dítěte ze strany matky.

Nelze se divit, on matku nemá. Navíc zemřela při porodu a toto „provinění“ si nese s sebou jako cejch celý život. To je další faktor, který je činí pro mnoho diváků sympatickým. Je to právě jeho závislost na Shaei, která jej málem stála život. Tím, že na ní byl závislým, mohla jej zradit (srovnej dále s případem Littlefingera, jenž se se zradou vypořádává zcela pragmaticky a bez afektů).

Zajímavá je scéna, kdy stojí před soudem. Pokud by se to někomu zdálo jako sen, nebylo by nic těžkého to vyložit jako soud nad sebou samým, sebeobviňování za domnělé nebo skutečné zlé skutky. Jak víme, Nadjá soudí stejně krutě skutečný čin i pouhou myšlenku na něj bez rozdílu. Zrovna tak nerozlišuje přítomnost, minulost a dávnou minulost. Soudu předsedá jeho vlastní otec, což je opět symbolika jako blázen. Nutno však chápat jako vnitřního otce.

Koho potom reprezentuje Shaei, jež zvrátí celý soudní proces? Samozřejmě nikoho jiného než jeho matku, kterou nepoznal, a tudíž ji má naprosto zidealizovanou. Tuto zradu, že se chová jinak, než jak si vysnil, Tyrion nedokáže unést. Nemá mechanismy, jak vyrovnat tyto protiklady uvnitř své mysli.

Ordal – boží soud – není nic jiného než odsouzení sebe samého k smrti. Velmi hezké – neurotický proces v přímém přenosu! O tom, že se jedná především o vnitřní psychologické drama svědčí i zázračná záchrana Tyriona od jisté smrti. To je něco jako probuzení se z dlouhé noční můry. Co se stane dál???

Ano, zabije milenku, jež ho zradila, i otce, který jej odsoudil. Opět se jedná o ryze neurotické řešení, neboť zabitím té špatné mámy zabije rázem i hodnou a krásnou. A zabitím otce – přísného soudce, který jej zavrhuje – zabije zrovna tak i otce, který představuje jeho vnitřní vzor, jak obstát ve světě! V dalším vývoji vidíme, že toto řešení nefunguje, následuje morální kocovina a exil (forma sebetrestání). Zajímavé je, že až do konce celého seriálu už se Tyrion žen straní a drží si je od těla. Nechce se znovu spálit.

A to by pro dnešek stačilo, v příštím povídání si posvítíme na machiavelistického Baelishe, proradnou a nesmírně nebezpečnou Cersei a některé další charaktery.

Valar Dohaeris!

(Všichni musí sloužit – rozuměj: svému poslání, pro něž tady jsou, ne nějakému samozvanému mocipánovi.)