Milí čtenáři,

Foto: Janek Gant

znáte mě, těžko můžete čekat konvenční a očekávatelný článek, a to obzvláště ne k tak profláklému tématu, jakým jsou Vánoce. Líbivé slogany o rodinných tradicích přenechám jiným a raději se namísto toho pojďme ponořit do skutečné tradice lidstva, přesněji řečeno do pravé pohanské podstaty svátku zimního slunovratu.

Pohanské dědictví

Již prastaré paleolitické kultury před 30 tis. lety dokázaly vypozorovat na základě neustále střídajících se cyklů a přibývajícího či naopak ubývajícího světla, že dva dny v roce tento proces kulminuje, než se obrátí ve svůj opak, stejně jako tomu je např. s přílivem a odlivem moře. Tyto dny dokázali pradávní pohanští kněží přesně určit (jaká to musela být genialita!) a byly notně oslavovány.

Zimní slunovrat měl o něco výsostnější postavení než ten letní, což je logické. V onen čas je prokazatelně nejméně denního světla v celém roce, je to zdaleka nejtemnější den. Ovšem zcela jistě to znamená, že od toho okamžiku počne světla poznenáhlu avšak neodvratně zase přibývat a i zima nakonec skončí. A to je na tom ono radostné a magické. Plamínek naděje zrozený v naprosté temnotě.

Průnik jiného světa

Staří pohané věřili v obzvláštní blízkost „jiného světa” v onen čas. Tyto dva světy se mohly snadněji prolnout, což bylo potenciálně nebezpečné. Lidé potřebovali ochranu před bytostmi z druhého světa, a tu jim nabízel docela logicky oheň. Nebo snad myslíte, že lidé by pálili drahé svíčky jen tak zbůhdarma??? Údajně se zažehly velké ohně a v oné kritické noci se bdělo, aby démoni nemohli napadnout spícího ve spánku.

Podobnou ochrannou moc jako oheň mělo i věčně zelené jmelí. Z tohoto důvodu se zavěšovalo nade dveře – aby zabránilo ve vstupu temných sil do obydlí.

Jistě se průběh oslav tohoto svátku regionálně velmi lišil, jisté však je, že se jednalo o univerzální svátek napříč celou Evropou bez ohledu na systém uctívaných božstev. Významným svátkem byl i v civilizovaném Římě, kde se jednalo o známé Saturnálie, slavnosti zasvěcené bohu Saturnovi.

Zrození „Bílého Krista” a Slunovrat

S nástupem křesťanství se na tomto obyčeji nic nezměnilo a ukázal se jako zcela nevykořenitelný. Církevní otcové tedy právě do tohoto období zasadili zrození tzv. Bílého boha (jak byl Kristus nazýván v severních zemích Evropy). Šlo o chytrý a promyšlený tah, neboť tím bylo řečeno, že Ježíš Spasitel se narodil právě proto, aby lidem přinesl světlo (viz betlémská kometa).

Křesťanský svátek měl tedy postupně vytlačit pohanské zvyklosti založené na přirozených přírodních cyklech, kterým je přisuzován magický význam. To se v podstatě povedlo. Je pravda, že mnohé čistě pohanské zvyklosti (dávat si zelenou větvičku do vázy, později dokonce celý stromeček) zůstaly zachovány, avšak ztratily pro většinu lidí jakýkoli hlubší význam, staly pouhým vyprázdněným zvykem.

Co se týče křesťanského obsahu tohoto svátku, jde o připomenutí zrození Boha v lidské podobě. Vybízí tedy k rozjímání a radování se nad příchodem spasitele lidí.

Materiální šílenství Vánoc

Možná vás maně napadne otázka: Co má tohle všechno společného s všeobecným ryze materiálním šílenstvím okolo Vánoc? Co to má společného s důrazem na co největší množství co nejvíc drahých dárků, bezmezným obžérstvím (s následnými masivními výčitkami) a lenošením před televizí u pohádek? Odpověď je prostá: Vůbec nic! Vánoce nikdy nebyly svátky hojnosti, těmi byly tradičně Dožínky, příp. Masopust. Na zimní slunovrat by nebylo příliš chytré plýtvat zásobami, když jsou ještě přede dveřmi minimálně dva měsíce zimy. Zrovna tak sledování pohádek v televizi je záležitost zhruba posledních 60 let maximálně. To není žádná skutečná tradice. Ano, umožňuje to velmi snadno sebe sama otupit.

Je to to, po čem prahneme? Vážně chceme, nemajíce jiného rozptýlení, během tohoto přechodového stadia otupit sama sebe před popudy, které by mohly přijít z vlastního nitra? Před otázkami po samotné povaze našeho života, po opravdovosti našich hodnot??? Před hlasem z nitra, který možná má mnoho co říci…

Cesta z temnot?

Foto: Janek Gant

Nejtemnější období roku má svůj účel v lidském životě – umožňuje nám věnovat se primárně tomu, na co v průběhu roku jinak nezbývá čas – sami sobě. Umožňuje ponořit se do sebe, klást si otázky a čekat, až přijdou odpovědi. Ty ovšem nepřijdou s narvaným těřichem, když spolu s ostatními příbuznými, s nimiž si beztak nemáme co říci, hypnoticky sledujeme potřiatřicáté stejně debilní televizní program jako loni.

Nenabízím vám žádné návody, jako jiné blogy, na nichž najdete spoustu rad, jak přežít Vánoce. Nic takového vám nedávám. Pouze kladu znepokojující otázky vyvěrající z nejtemnějších hlubin, aniž bych se obtěžoval s odpověďmi. Váš život sám je odpovědí…

Přeji vám mnoho odvahy k upřímnosti, a ta božská jiskřička ve vás, nechť žhne silněji a ukáže vám cestu z temnot!

Váš Janek Gant – básník marasmu a opravdovosti