Mrvištěm paměti zbývá mi jít
zákoutími nikam nevedoucích cest
beze všech nadějí, jiter a hvězd
beze všech tolik už prázdných gest
o budoucích světech budu dál snít
že láska k tobě – smutná byla
a zázraky se stejně nedějí
toť hořká pravda, co mi zbyla
a hlava plná bludných znamení
Zbyly – střepy z jinotaje světel
ze snů jež navždy už pohřbil prach
já miloval jsem písně osamění
chtěl jít za samý až sebekrach
skrz padesát odstínů zmrvení
a pozdní pláč – toť smrti předěl
život můj – snad příliš příkrý svah
zkoušíš mi do cesty klást kamení
s tebou či sám – sám sebou znavený
Dům vprostřed nicoty a v něm já
tvá ruka chybí mi na mé skráni
víc než to – celá ty – chybíš mi
dokonce i když se tomu bráním
a smích na lících nenosím devět let
zapomenout chtěl bych na stokrát
na plamen, co zasvítil, pak zhas
obracím nad sklínkou zetlelý květ
a neumím sobě odpustit ani lhát
Mrvištěm pamětí provždy už jsem
a hřbitovem všech jitřních nadějí
v domě, kde i v létě sídlí mráz
po zdech maluji dál temná znamení
noc je mi dnem, den přeludem
sám sebou už dávno zmrvený
padám svým stínům na oltář
po tobě zbyl mi jen prázdný snář
a hlava plná suti a kamení
2014
