Až vyhasne svět
a hvězdy padnou v zem
já pocítím jen stesk
v srdci vyprahlém
svou cestou půjdu dál
kde smutek listí svál
když prázdno ve mně zní
tvá vůně ve mně dlí
chci padnout ještě níž
a hlínou se stát
i listím zetlelým
chci být stínem tvým
až vyhasne svět…
A ty – modrých chrp jsi květ
jsi klasů zralých zpěv
i celý můj svět
v němž pobyl jsem rád
jsi svítání v tmách
a rosa na lukách
též řeky silný proud
jenž nese smutek v dál
a já sešlu déšť
bych špínu z světa smyl
bys dál čistá mohla jít
a zapomenout snad
až vyhasne svět…
Až vyhasne svět
a slunce zhasne též
já spatřím jenom stín
jak budeš odcházet
pod víčky budu zřít
jak kráčíš pěšinou
jak píseň něhy zní
bezbřehou ozvěnou
jak tančíš na lukách
jak „sbohem” pronášíš
a tvůj úsměv niterný
mne navždy provází
až vyhasne svět…
A ty – když budeš jen chtít
můžu v tvých stopách jít
můžu tvé břímě nést
tvou vinu vykoupit
mé slzy budou déšť
svlaží vyschlou zem
noc pak jasný den
a ty královnou v něm
a po všechny mé dny
já hloubím jámu v zem
vzpomínky na tvůj smích
já do ní potom dám
až vyhasne svět…
Až vyhasne svět
a slova pohasnou
i tvá vůně vyvane
a prázdno pojednou
teď vůkol sebe zřím
jen mého smutku klín
a tam kam kráčím já
tam kráčí i tvůj stín
a jestli mi dovolíš
vezmu na sebe tvou tíž
pak tvůj stín rozjasním
já – sám všech stínů stín
až vyhasne svět…
2013 (2015)
*À l`hommage de Jacques Brel*