Kdysi dávno americký sociolog Gresham Sykes na základě svého výzkumu ve zvýšené ostraze formuloval tzv. kodex vězně (inmate`s code), tedy soubor nepsaných pravidel pro život ve vězeňské komunitě. Má nám i dnes stále co říci? 

Kodex vězně

1. ‚Nepleť se do záležitostí druhých!‘ Týká se loajality ke svým spoluvězňům v kontrastu s dozorci a dalšími představiteli instituce. Ústředním tématem je zákaz donášení na spoluvězně. Konkrétněji: ‚nebuď vlezlej!‘, ‚nepouštěj si hubu na špacír!‘; ‚nikoho nekomanduj!‘
2. ‚Buď v pohodě a jeď si svůj trest!‘ Zde je důraz kladen na zvládání emočních impulzů, především hněvu, ignorování drobných narážek vězňů nebo dozorců, sebeovládání vyjádřené též požadavkem ‚neztrácej hlavu!‘
3. ‚Nezneužívej spoluvězně!‘ Toto přikázání se týká všeobecné nouze, která vede k tomu, že někteří vězni se snaží zneužívat ostatní ke svému obohacení, ať už silou, podvodem nebo šikanou. Rovněž: ‚drž své slovo!‘; ‚nekraď od ostatních!‘; ‚nenechávej si platit za laskavost!‘; ‚nevydírej!‘; ‚neždímej vězně na úrocích‘! V pozitivním gardu: ‚buď správnej!‘
4. ‚Nedávej najevo slabost!‘ Očekává se, že odsouzený bude i nepřízeň zvládat se ctí, nezhroutí se. Pokud je konfrontován s jiným vězněm nebo dozorcem, očekává se, že projeví kuráž. Ačkoli provokování rvačky je proti vězeňskému kódu, pokud někdo jiný začne, očekává se, že se mu postaví. Též: ‚nenaříkej!‘; ‚nevymlouvej se!‘; ‚nevyhýbej se konfrontaci!‘; pozitivní maxima je: ‚buď chlap!‘
5. ‚Nebuď vůl!‘ Vězeň by na dozorce měl pohlížet neustále s nedůvěřivostí a nepřebírat jejich hodnoty jako je tvrdá práce, tupá podřízenost autoritě a dodržování předpisů. To je považováno za nanejvýš naivní, zvláště ve světě, kde autority jsou jen bandou pokrytců a úspěch spočívá ve správných konexích. Pozitivní maxima je ‚buď prohnanej!‘

Dodržování kodexu? Co tě nemá!

Celkem zajímavý kodex, nemyslíš? Je to však podobné jako s Desaterem. Každý křesťan je zná, ovšem stěží bychom našli někoho, kdo se jimi bezvýhradně řídí. A tak jejich naplnění je spíše ideálem vyjádřeným označením ‚správnej chlap‘. Daleko četněji slýcháme slangové označení těch, kdož porušují jeden nebo více bodů tohoto vězeňského kodexu:

Např. ‚krysa‘ je ten, kdo donáší na spoluvězně; ‚gorila‘ pomocí násilí a zastrašování obírá slabší jedince o jídlo a další statky; ‚kšeftař‘ získává tyto statky kšeftováním nebo podvody. Kdo nevydrží tlak vězení a hroutí se je ‚padavka‘; kdo provokuje bitky je ‚tvrďák‘; kdo udělá tu chybu, že spolupracuje je s dozorci je ‚podržtaška‘ atd. (1)

Vězeň – morální tvor

Nedá se říci, že by v současnosti mezi vězni byla nějaká zvláštní soudržnost, která by vedla pěstování morálního kodexu. Jisté však zároveň je, že chování ostatních je v komunitě vězňů věnována značná pozornost a jsou předmětem nekonečných debat. Vězeň je morální tvor, má představu o dobrém a špatném chování. Jestli se morálkou sám řídí, to už je věc druhá. A vězňové jsou pochopitelně odrazem společnosti celkově.

V tomto seriálu nám sice nejde vyloženě o morálku, spíše o to, jak nebýt debil a nedostat se zbytečně do potíží. Ovšem ono to má jistý přesah. Jde i o to, udržet si pozitivní sebe-obraz, aby se člověk mohl podívat i za 10 nebo 20 let do zrcadla přímo a říci si, „ano, udělal jsem všechno víceméně správně a jsem to stále já.“ A to není jednoduchý úkol. K tomu nám budou nápomocny následující rady, kterými náš seriál i zakončím.

14) Nekonfiduj!

Toto pravidlo je vlastně naprosto samozřejmé a každý z nás od 10 let věku ví, že se nežaluje. Mezi dětským žalováním a konfidentstvím je však značný rozdíl.

To první se vyznačuje naivitou, prostou nějakých složitějších záměrů. Zakládá se v nezlomné víře ve formální autoritu, skupinová autorita vrstevníků je podružná. Takové dítě si chce tímto zajistit potrestání chování vrstevníka, které je zakázané nebo se mu prostě nelíbí. Toto se pochopitelně objevuje i v dospělosti. Mistři mající na starosti ženský kolektiv by mohli vyprávět. Takovéto stěžování ovšem málokdo bere vážně a málokdy má razanci někomu skutečně ublížit. Je známkou nedospělosti.

Udavačství, konfidentství, bonzáctví, donašečství, natírání, práskání, zpívání…

To už je něco zcela jiného. Asi nejpoužívanější je mezi vězni slovo konfident. Tento výraz z francouzštiny označuje důvěrníka. Ostatně, v angličtině výraz confidential = přísně tajné. V našich krajích má tento výraz jednoznačně negativní konotace a označuje někoho, kdo tajně spolupracuje s vládnoucím režimem a dodává mu informace o svých spoluobčanech. Analogie s vězni a režimem (reprezentovaným dozorci a dalšími zaměstnanci) je zjevná.  Ne vždy se to děje za odměnu, leckdy dochází k práskání čistě z pomstychtivých nebo zlomyslných pohnutek. Lidské zlo je nevykořenitelné a vždycky se někdo takový najde. Přesto však není od věci si tuto zásadu připomenout.

Udavačství se děje vždy vskrytu. Ostatně, jinak to ani nejde. Kdo je profláknutý udavač, tomu už nikdo neřekne ani, kolik je hodin. Ovšem to není ten hlavní důvod. Každý se bojí hanby a sociálního vyloučení s tím spojeného. Pokud by měl jistotu, že se to provalí, donášel by? Zřejmě ne (snad s výjimkou velmi výhodných obchodů spojených s přeřazením do jiné věznice).

Bídnost bonzáků

Já bych ti to neradil ještě z jednoho důvodu. Úctu si tím nevydobydeš, autorita tě nikdy nebude považovat za partnera, vždycky jenom za práskače. Vím to, protože jsem se často bavil i s příslušníky tzv. Prevence (jakási vnitřní policie ve věznici). Ti se samozřejmě bez konfidentů a jejich informací neobešli.

Drtivou většinu zpráv o sociálně nežádoucích jevech (nejenom vězňů) měli právě na základě výslechů „mimo záznam“. Přestože tyto bonzáky potřebovali a bez nich by nevěděli prakticky nic, vyjadřovali vůči nim hluboké pohrdání. A když došlo k provalu, jen výjimečně přispěchali na pomoc, aby je ochránili před rozzuřenými spoluvězni. Zpravidla je v tom nechali nejdříve pořádně vymáchat.

Jestli se chceš na sebe dívat s hrdostí, k ničemu takovému se nesnižuj, měl bys jednou obrovskou starost, jak si to obhájit sám před sebou.

15) Hleď si svého!

Kdyby se každý staral o sebe, zčista jasna by veškeré problémy zmizely. Říká se, a já s tím souzním. Nejvíc problémů vzniká tím, že se někdo stará zbytečně o záležitosti druhého. Pokud by to byli nějací mirkové dušínové, pak neřeknu. Ovšem tak tomu v praxi rozhodně není. Zpravidla právě ti, co nejvíc řeší ostatní, sami mají másla na hlavě celou hroudu. Toto pravidlo navazuje na předchozí (nesvěřuj se příliš se svými plány). Je to vlatně totéž, jen reverzně. Pokud si příliš nebudu všímat byznysu druhých, nebudou si oni tolik všímat byznysu mého (aspoň doufám).

Nebuď vtěrka

Nebuď vlezlý, to vzbuzuje vždycky podezření. Psychologové zjistili jeden paradox: Nezájem pomáhá budovat důvěru. Pokud se ti někdo svěří s nějakou osobní záležitostí, bylo by chybou příliš vyzvídat. Daleko lepší je projevit zájem jen velmi letmý, jako když se bavíte o počasí. A pak o tom samozřejmě nikde ani náznakem nevykládat (může to být i test). Kdo začne reagovat na situaci, jako by se ho samotného týkala, začne dávat rady nebo rovnou zachraňovat, často akorát rozboří celou pracně budovanou stavbu důvěry.

Každý psycholog ví, že lidi tak z 90 % žádnou radu nechtějí (dokonce i když říkají, že chtějí). Chtějí si na to přijít sami. Přílišná snaha z druhé strany bývá kontraproduktivní. A často je největší pomocí, když si to jenom poslechneš a pak to třeba nějak zlehčíš.

Nevtírej se, nech druhého, ať ti sdělí, co uzná za vhodné. A taky patří k dobrému vychování některé trapné záležitosti druhého „zapomenout“.

16) Buď svůj!

Dlouho jsem nevěděl, co to vlastně znamená. Pochopil jsem to až časem. Vězeň se totiž ocitá v neuvěřitelném mlýnu. Ze všech stran jsou na něho vyvíjeny tlaky, aby se stal někým jiným.

Mlýn nápravné instituce

V prvé řadě to jsou tlaky formální instituce. Velmi záhy vězeň sezná, že především výchovní pracovníci po něm cosi chtějí. Chtějí, aby se napravil a aby „si vytvořil podmínky pro řádný život po propuštění“. Pokud vězeň pomýšlí na to, že by šel domů dřív, anebo chce nějaké výhody od věznice (např. častější přístup do posilovny), musí přistoupit na tuto hru. Zvrácenost celé té situace je v tom, že ve skutečnosti se tzv. odborní zaměstnanci starého čerta starají, zdali se vězeň skutečně napravil. To možná tak prvních pár let po nástupu (i když i věční naivkové se najdou). Jde jenom o to vzbudit dojem, že už se napravil, nebo k tomu alespoň činí aktivně kroky.

A tak dochází k zázračným konverzím z feťáků na odpůrce drog, kterým „už to nic neříká“. Mnozí se náhle rozpomenou, že mají nějaké děti a snaží se navazovat zpřetrhané kontakty a posílat dvě stovky měsíčně alimentů, jiní se u psychologa kají ze svých hříchů a slibují hory i s horákama.

Zaměstnanci tuto hru hrají ochotně s nimi, zvláště když oni si mohou připsat kredit za dalšího napraveného. A to pak úzce souvisí se soudem o podmíněné propuštění, kde se hraje ještě větší divadlo. Co na tom, že se dotyčný do roka a do dne zpravidla vrací. Nezažil jsem snad případ, že by někdo ze zaměstnanců řekl, „to jsem ale blbec, že já ho na tu půlku minule doporučoval.“ To už je zahrané, zapomenuté, jede se nanovo. „Pane vychovateli, já byl hroznej darebák, ale teď už to myslím fakt vážně.“ I kámen by se ustrnul.

Mlýn vězeňské subkultury

Jenže tento meč má ostří i na druhé straně. Vězeň totiž není jen formálním členem nápravné instituce. Je zároveň členem (byť ne zcela dobrovolným) živého vězeňského společenství. A mezi nimi musí trávit daleko více času a kontakty jsou daleko intenzivnější než se všemi zaměstnanci dohromady.

A kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti. Vězňové se pochopitelně zapojují do celé škály aktivit, které jim mají pobyt v base zpříjemnit. A mnoho z těch aktivit není povoleno nebo je dokonce výslovně zakázáno. A když seš na cimře s deseti dalšími kriminálníky, je zatěžko se do něčeho alespoň pasivně nezapojit. Navíc spousta věcí se ani nedá dosáhnout jinak než skrze neformální sítě známostí. Ono to sice přináší některé výhody, ovšem není to zadarmo.

Ten tlak na změnu osobnosti tam je totiž naprosto stejný jako u tlaku od instituce, možná dokonce ještě větší. Se zaměstnanci se přece jenom nestýká tak často, mezi vězni je furt a v zásadě není úniku. A mnozí si tento tlak na změnu osobnosti začnou uvědomovat, respektive si uvědomí, že už se změnili, zhrubli. A z tohoto obrazu se může udělat až zle.

Vězni si moc dobře uvědomují, že je vězení v dlouhodobém měřítku poškozuje, a že toto poškození může být už trvalé. Zdá se, že je to částečně vratné, neboť s blížícím se propuštěním už vězňové opět projevují daleko pozitivnější postoje ke společnosti. Ovšem moc bych na to nespoléhal.

Péče o duši ve vězení

Je nesmírně důležité během celého výkonu trestu „pečovat o duši“, jak by řekl Patočka. Nenechat se rozemlít, nenechat se strhnout ani na jednu stranu. Pokud totiž hrajeme roli příliš dlouho, rozdíly mezi pravým Já a rolí se stírají, až se setřou zcela.

Je třeba mít něco, k čemu se člověk upne a za tím si jde. Ať je to posilování, ať je to studium, ať je to psaní románu. Možností sice není mnoho, ovšem jsou. Je třeba se přizpůsobit situaci a přetvořit si ji ve svůj prospěch.

Dva příklady slavných muklů

Asi nejznámější vězeň Jiří Kájínek se ani po svém druhém dopadení nevzdal, využil všechny možnosti k medializaci svého případu. Krom toho byl známý svým intenzivním posilovacím tréninkem, kdy se dostal snad až na 1500 kliků za den. Nevzdal to, vytrval, byť se něco takového zdálo skoro nemožné. Nebýt toho, že nepřijal osud doživotního vězně, už by na tom Mírově nejspíš shnil. Nenechal se rozemlít ani z jedné strany, i po 23 letech věznění si zachoval svou identitu prakticky nedotčenou, a nyní je z něho spokojený brněnský „důchodce“.

Jiří Stránský byl hned dvakrát vězněný z politických důvodů. První trest si užil v 50. letech na uranu, podruhé ho zabásli v 70. letech. V obou případech měl hlavní a vlastně jedinou starost: dostat se k papíru a peru, aby mohl psát. Prakticky celý román Zdivočelá země napsal v base, a to na základě skutečného příběhu jeho spoluvězně. Krom toho psal v lochu další díla, např. ‚Povídačky‘ pro svou dceru. A nikdy ani později na svůj osud nežehral. Naopak si pochvaloval, že ve vězení načerpal neuvěřitelné množství inspirace do svých literárních děl, a že nikdy neměl takovou pracovní morálku jako tam. Jednoduše z toho vytěžil maximum, žil si ve svém světě a nenechal se příliš vtáhnout do toho jejich, který nabízí jen zmar. A o tom to je. (2)

Jsem kacíř, nevěřím na resocializaci. Buď svůj, ne jejich! Jednou za to budeš rád.

Konec, šmitec, odchod na párek

Každé věznění jednou skončí propuštěním, a tedy i náš seriál dospěl ke svému konci. Doufám, že přispěl k tvému zamyšlení nad postavením sebe sama ve světě, jenž čím dál tím více připomíná vězení…

Hodně síly!

1. SYKES, Gresham, M. & Sheldon, L. MESSINGER. The Inmate Social System. In: GROSSER, Georg, H., ed. Theoretical Studies in Social Organization of the Prison. Reprint of the ed. 1975. New York: Social Science Research Council, 1960, 5 – 19. ISBN 0-527-03303-0.
2. KALENSKÁ, Renata & Jiří STRÁNSKÝ. Doktor vězeňských věd. Praha: Motto, 2017. ISBN 978-80-267-0822-3.