Milý mukle, milá muklice, 😉

Minule jsme nahlédli za mříže a popsali si některé problémy, které musí běžný vězeň zvládat, včetně doporučení, jak se s nimi racionálně vypořádat. A nyní pojďme pokračovat ve vězňovu šesteru, které nám pomůže nejenom v báni…

4)  Dobře si vybírej partnera pro komunikaci.

Staří muklové vědí moc dobře (neboť se už v minulosti opakovaně spálili), že není dobré se rychle s někým sbližovat. A není důvod, proč by to nemělo platit i mimo basu. Novým známostem není třeba o sobě vykládat téměř nic krom naprosto základních a obecných údajů, které lze sdělit komukoli. Všechno ostatní si nech pro sebe. Lze to říci i později. Naopak už to však nefunguje a vyřknutá slova nazpět do huby nevrátíš. Pokud bude daný člověk normální, ani z tebe informace tahat nebude. Pochopí, že máš své soukromí, které si chráníš. Nepochopí to blb anebo manipulátor, který potřebuje mít informace, aby věděl, jak na tebe.

Tím, že o sobě až tolik nepovíš, prokážeš svému komunikačnímu partnerovi skvělou službu: umožníš mu mluvit o sobě. Dobrý posluchač je vzácností.

Když si vybuduješ k někomu důvěru, můžeš se s ním i poradit o nějaké problémové situaci. Někdy může být pohled z nezaujaté strany velmi přínosný. Ovšem pozor, pověz jenom to, co potřebuješ pro své rozhodnutí, ostatní oblasti svého života ponech ve stínu. Nedělej si žádné velké iluze o kamarádství, v base ani venku.

Snaž se dostat ke své sortě lidí. Naprosto nemá smysl se s některými jedinci dohadovat. Prostě jsou omezení, nic z toho, co jim v dobré víře předáš, nepochopí, anebo se to ještě obrátí proti tobě. Nepřeháním ani trochu. Poté, co trochu poznáš, kdo je kdo, udělej vše proto, abys byl v kontaktu s těmi lidmi, kteří tě mohou něco naučit nebo tě podpořit v tom, co děláš. Nebude jich mnoho.

Lidi, kterými se obklopujeme, nás nevyhnutelně formují a nakažují svým způsobem myšlení. Tento proces probíhá u někoho rychle, u někoho pozvolna. Rozhodně však nikdo není zcela imunní. Lépe tedy, když budeš aspoň občas v kontaktu s někým, kdo je inteligentně na výši.

Souvisí to hodně i bodem č. 1. Pokud se budeš věnovat většinu dne něčemu smysluplnému, na nějaké plkání s blbci ti jednoduše nezbyde čas. Naopak, specifická aktivita k tobě přitáhne obdobně smýšlející jedince a budete si mít o čem povídat a navzájem se v tom třeba podpořit.

5) Když tě chytnou, nikdy se nesmíš přiznat!

Přiznání je polehčující okolnost? Kecy v kleci! Každý zkušený kriminálník ví, že to je jen taková propaganda, kterou tě krmí, když na tebe nic ve skutečnosti nemají.

Nejenom v base, především v zaměstnání se ti může snadno stát, že tě budou chtít nadřízení za něco potrestat. Řekneš si: „OK, zanedbal jsem to, vykašlal jsem se na to, byla to moje chyba, tak se k tomu postavím jako chlap a přiznám se.” Jenže, leckdy s tebou tví nadřízení hrají nečistou hru. Jakmile máš totiž nějaký oficiální negativní zápis v tvé osobní složce, není to něco, nad čím by se dalo jednoduše mávnout rukou. Představ si, že budeš chtít změnit zaměstnání a tvůj potenciální zaměstnavatel si od stávajícího vyžádá tvé hodnocení. Pokud tam budeš mít během krátké periody třeba tři upozornění na prokazatelné porušení pracovních předpisů, jak myslíš, že na tebe bude personalista nahlížet? Ano, správně, raději nepůjde do rizika a dá přednost jinému kandidátovi.

Něco jiného je, když za tebou šéf přijde a mezi čtyřma očima ti domluví, abys neblbnul. Tam je nejlepší pokorně sklopit hlavu a přislíbit, že se to už nebude opakovat. Ovšem před svědky a na protokol (jedno jak se tomu říká) se NIKDY nesmíš přiznat! Jakmile tě totiž k něčemu takovému tlačí, pak je to proto, že nemají proti tobě žádný důkaz (nebo aspoň ne takový, který by šel legálně použít). A neboj se toho, že se ti pak budou mstít. Ano můžou. Ve skutečnosti však, když se jim jednou takhle přiznáš, dříve nebo později to na tebe zkusí zase, a dost možná už to nebude prkotina.

A až budeš mít takových zápisů vícero, jak myslíš, že dopadnou tvé žádosti o nadstandardní záležitosti (např. převedení části dovolené do příštího roku)? Budou mít legitimní důvod tě poslat do háje. A prémie??? Takovému nezodpovědnému pracovníkovi, co furt něco porušuje? Kde žiješ?!!

Povím ti příběh vězně, který zdánlivě odporuje již řečenému, avšak ve skutečnosti to perfektně ilustruje:

Jeden činorodý a šikovný vězeň zaměstnaný na dílnách (říkejme mu třeba Mirek) se při svých pracovních pochůzkách dostával na různé oddíly a pracoviště včetně kuchyně (podotýkám, že se jednalo o VIP pracovní pozici). A pochopitelně tu a tam s kuchaři něco vykšeftoval, především nedostatkové maso. A tato jeho aktivita už zřejmě přerostla únosnou míru, někdo ho udal, a příslušníci si na něho počíhali. Když se Mirek vracel z kuchyně, lapli ho a v jeho brašně s nářadím objevili celou štangli salámu. Mirek se během výslechu na Prevenci (vnitřní policie) hned přiznal, že salám sebral v kuchyni, kde ho viděl volně ležet.

Všimni si: Mirek se přiznal jenom zdánlivě. Oni ten salám u něho našli, nemělo tedy žádný smysl zapírat a dělat blbého. Jen by je tím naštval. Jenže on se nepřiznal k tomu zásadnímu, co všichni věděli: že salám dostal nebo vykšeftoval od někoho z kuchařů, a že k tomu docházelo po delší dobu. I přes všemožný nátlak si trval pořád na svém, že tam spatřil bezprizorní salám a neodolal pokušení, a že to bylo ojedinělé. Jakoukoli účast dalších osob kategoricky popřel. Tohle žádné přiznání ve skutečnosti není! Všichni samozřejmě věděli, že kecá, ovšem vyvrátit mu to nemohli.

Ty musíš postupovat stejně. Měj dobrou historku, která by mohla vysvětlit tvé (ne)jednání. Pokud není čas si ji dobře promyslet, neboť už tě čapli za flígr a vlečou k výslechu, raději nic nevymýšlej, nejspíš bys řekl něco zbytečně navíc a jen by ses do toho zamotal. Jednoduše nevypovídej, je to tvé právo. Co na tom, že na tebe budou tlačit, že se o nic nejedná, že jen chtějí vědět, jak to bylo. Nenech se zviklat zdánlivě neformálním (kamarádským) uspořádáním, kde je dejme tomu jen vedoucí a jeho zástupce / sekretářka / „náhodný kolemjdoucí”… Neskoč jim na průpovídky: „jsme všichni na stejné lodi”; „měl by ses k tomu postavit čelem, a ne jako zbabělec”. To je jen rétorika a platí to jenom jedním směrem. (Oni sami se snad ke svým pochybením před svými podřízenými přiznávají?)

Jakmile se jednou přiznáš, už ti to nikdo neodpáře. Pokud tvá výpověď dostatečně může vysvětlit danou situaci, co na tom, že ti to nikdo nevěří. Ty můžeš tvrdit pořád svou verzi a chodit se vztyčenou hlavou. To stejné, pokud nebudeš vypovídat. Může to působit trapně, avšak vyjdeš z toho nepotrestán, a o to jde především. Když pak za tebou přijde dotyčný nadřízený, a řekne ti: „Pavle, zklamal jsi mě, myslel jsem, že seš férovej chlap, a ne že budeš zatloukat jak malej kluk.”, je to pro tebe ta největší pochvala.

6)  Nikdy to nevzdávej!

Optimismus je základem přežití. Starosti jsou přirozené a plně pochopitelné, v base tuplem. Jenže přílišné starosti tě nevyburcují k aktivitě, spíše tě zcela demobilizují. To je dáno tím, že jich je tolik, že vlastně nevíš, kde pořádně začít. Zavalí tě jak vlna tsunami a rozmetají na kusy. A tvé okolí taky nemusí být zrovna podpůrné. Ba naopak, když nejvíc potřebuješ pomoc, tím spíš se od tebe všichni odvrátí. Můžeš se pak stát terčem šikany někoho, kdo si potřebuje vybít zlost, čistě protože působíš jako slabý kus.

Téměř nic v životě není konečná. Ani zavření do basy ne. Můžeš to tak cítit, ano. Situaci však nevyřešíš tím, že ji budeš popírat jako jakýsi nepříjemný sen, z něhož se je nutno co nejdříve probudit. Ne, je třeba to přijmout se vším všudy. A pak k tomu přistoupit jako ke hře, v níž se můžeš mnoho naučit.

Jak dokázal Martin Seligman ve svých experimentech se psy, deprese je ve skutečnosti naučená bezmocnost. Je to vzdání se na základě (iracionálního) přesvědčení, že se situací nemůžeš nic dělat. Lidi v tomhle nejsou příliš jiní než psi. S jedním důležitým rozdílem: Někteří na i opakované frustrační situace nereagují naučenou bezmocností, naopak optimismem a zvýšenou aktivitou. A tuto volbu máme naštěstí všichni – muklové stejně jako svobodní občané. Nikdy, za žádnou cenu nesmíš upadnout do pozice oběti!

Jsi zvědavý, jak to dopadlo s oním vězněm se štanglí salámu?

Vedení rozhodlo, že by měl být Mirek exemplárně potrestán (nepochybně je vytočilo i to, že se nepřiznal k dalším krádežím a nikoho nenapráskal). Dostal tedy drakonický trest v pravomoci vedoucího, konkrétně 20 dní „tvrdé díry” (což je jeden z nejvyšších kázeňských trestů, jaké lze vůbec udělit), a z první diferenční skupiny putoval rovnou až do třetí (nejhorší).

To si ovšem Mirek nenechal líbit a odvolal se. Do odvolání uvedl, že věznice nevzala při posuzování výše trestu v potaz jeho dosavadní perfektní přístup k výkonu trestu a práci nad rámec svých povinností, a též skutečnost, že jde o jeho první přestupek. Ředitel, k němuž se odvolal, nechtěl potopit svého podřízeného. Trest potvrdil v plném rozsahu s odůvodněním, že se jednalo o velmi hrubé porušení kázně, a že jeho jednání nese v sobě některé znaky trestného činu Maření výkonu úředního rozhodnutí. Vedoucí pak nechal vzkázat přes vychovatele, že při vzorném chování je ochoten mu polovinu „díry” odpustit. Všimněme si, potrestaný by si z celého 20denního trestu odseděl fyzicky na díře pouhých deset dní (zdánlivě dobrý výsledek), avšak oficiálně v papírech by mu zůstalo těch 20, a takový trest je prakticky nezahladitelný.

Mirek správně vycítil, že už si nejsou tak jistí v kramflecích, když se snaží pokoutně vyjednávat, načež se odvolal až k soudu (to už nová právní úprava umožňuje). Soud to celé přezkoumal, v kázeňském řízení odhalil některé nedostatky a vrátil to na samotný začátek. Celé řízení se muselo provést znovu, tentokrát už to však neřešil vedoucí, nýbrž jen pedagog (u něhož si v mezičase Mirek udělal „oko” aktivní brigádou).

Mirek z toho ve finále vyvázl jenom s prachobyčejnou důtkou a ani nespadl do „třetí ligy”, nýbrž jen do druhé. Za půl roku měl trest zahlazený a dostal dokonce nazpět I. diferenční skupinu. A nakonec se mu podařilo odjet i do věznice blíž k domovu.

Jak myslíte, že by Mirek dopadl, kdyby se vzdal, smířil se se situací a přijal „spravedlivý” trest? Ano, byl by zadřený až do konce trestu a nikdo by ho nepolitoval, naopak by se mu vysmáli svorně vězni i zaměstnanci. A kdyby se nechal zviklat a naprášil další zúčastněné? Tak to snad radši ani nedomýšlet…

Co na tom, že byl Mirek degradován do podřadné práce mezi cikány, a že na něho byla celá řádka lidí naštvaná. Vedení už ho pak nechalo na pokoji (zřejmě z obavy z dalších stížností) a ještě ho posléze poslali jinam (přesně, jak chtěl). Takže kdo se nakonec smál nejlíp, ha??!

Ano, někdy je nejlepší se smířit s tím, co je. Jenže když nemáš co ztratit, naopak můžeš hodně získat, co uděláš? Sklopíš hlavu a necháš si přes ni dát? Anebo použiješ všechno, co můžeš, abys aspoň zmírnil újmu?

Svět nefunguje podle pohádkových představ, jak by to správně mělo být. A věznice je takovou zvrácenou zkondenzovanou podobou světa, kde ty nejpodstatnější sociální jevy vidíme jako na dlani. Není vůbec hloupé si z toho vzít ponaučení i pro sebe, a to s minimálními náklady (neboť učit se to až v base bych ti rozhodně nedoporučil).

Na závěr se rozloučím bonmotem mého dědy, který sice nikdy zavřený nebyl, ovšem kdyby byl, věřím, že by to tam zvládl s bravurou:

„Můžeš bejt blbej, ale hlavně si musíš umět poradit.”

Svobodě zdar!