Říká se, že blbec se nikdy ze svých chyb nepoučí. Moudrý člověk udělá chybu v ideálním případě jednou a pak už se jí vyvaruje. A ti nejmoudřejší se učí z chyb druhých.

Dnes se pojďme podívat na výlet za mříže, kde byste možná nečekali, že se můžete o životě něco naučit. Domnívám se, že tomu tak není, a že od vězňů se lze přiučit mnohému. Pojďme tomu dát šanci. Ve vězení jsem (coby zaměstnanec, nikoli vězeň) strávil nemalou část svého produktivního věku. Mluvil jsem se stovkami, možná tisíci vězňů. A byla by věčná škoda, kdybych z tohoto období nedovedl plodně vytěžit to nejlepší. A nyní, s patřičným již odstupem, se můžu o získané poznatky podělit i s vámi…

Utekl jsem toliko já sám – abych oznámil tobě.

Jób 1:15

Ve vězení najdeme celou řádku lidských povah. A drtivé většině z nich je lepší se zdaleka vyhnout. Proč bychom se od darebáků měli učit? Vždyť se jedná o sociální deviaci. Dovednosti, které oni umí, jsou z hlediska společnosti kontraproduktivní. Navíc se nechali chytit, což taky naznačuje, že to nemusí být nejlepší učitelé. Ano, to je všechno pravda. Taky nemám na mysli, že bych delikventy bral jako svou referenční skupinu. To v žádném případě. Jenže, pokud se do vězení nebo nějakého podobného prostředí dostaneš, je dobré, když si tam umíš poradit. A tady už se otvírá celá řada sociálních kompetencí, které mohou mít univerzální platnost a univerzální užitečnost.

Proč zrovna vězni jako učitelé?

Důvodů je několik:

1. Pokud chtějí alespoň trochu uspět ve svém údělu, nebo přinejmenším nepřijít k úhoně, musí se rychle učit a nemohou si dovolit dělat příliš mnoho chyb. Mohli by dopadnout dost špatně.
2. Zároveň mají hodně času a skoro nic jiného na starosti, než pozorovat ostatní vězně (příp. zaměstnance) a přemýšlet o jejich motivaci a chování.
3. Z toho, jak obstojí před ostatními, plyne celá řada možných následků, dokonce to má vliv i na formální záležitosti, např. jestli je zařadí do práce a jak budou hodnoceni v případě soudu o podmíněné propuštění!
4. Krom toho neúspěch neznamená, že se ti pouze nepovede získat něco nadstandardního nebo že tě bude kolektiv ignorovat. Neúspěch spočívá v tom, že si tě ostatní budou všímat naopak až moc.

Jak vidíme, motivace se zlepšovat je u vězně obrovská.

Následující řádky si nekladou za cíl být vyčerpávajícím návodem, jak obstát ve vězení, ani popisem toho, co se tam odehrává.

Pokud existuje nějaký kodex vězně, je velmi implicitní a téměř nepostižitelný. Pro každého vězně taky může mít individualizovanou povahu v závislosti na tom, kolik mu je let, pokolikáté sedí, kolik trestu má před sebou a za co, a v neposlední řadě i na konkrétní věznici a ubytovně.

Doporučení pro život v base by se daly napsat desítky, ne-li stovky. Z důvodu omezeného prostoru jsem se pokusil shrnout to nejpodstatnější, co jsem se v base naučil, a i venku se mi to sakra hodí.

Ber to jako inspiraci a zamyšlení pro život, neboť vězni se mají daleko hůř než my, a taky si dokážou poradit (leckdy i kupodivu lépe než my).

A nyní konečně k věci!

Vězňovo šestero

1)  Musíš se naučit aktivně vyplnit svůj čas.

Ve vězení je vězeň neustále ohrožován dvěma „šelmami”. Tyto šelmy se zdají být zcela protikladné jako den a noc. Ve skutečnosti jsou však obě dvě sestry, jejichž otcem je samotný bůh Chaos. Jsou to stres a nuda.

O vězeňské nudě se toho hodně namluvilo. Ležíš celý den na kavalci a čekáš, až ti trest uteče. Koho by to bavilo? Existuje však stejně rozšířené přesvědčení, že vězení je snad až příliš adrenalinový zážitek jen pro otrlé. Zajímavé je, že obě tato přesvědčení jsou pravdivá.

Za zejména nebezpečnou považuji nudu. Ta vede ke klevetění, zvýšené spotřebě tabáku, kávy a libovolného jídla, a především k vymýšlení naschválů a rozličných způsobů šikany spoluodsouzených. Zřejmě nejoblíbenějším zpestřením vězeňské nudy je párno (pervitin). Kdo si dá, zaručeně se nudit okamžitě přestane (bohužel i jedinci okolo něho), a to možná i na několik dní. Další takovou možností, jak nudu rozptýlit, je hazard. Mohl bych pokračovat dále, není to však nutné.

Snadno nahlédneme, jak nebezpečné tyto záležitosti v base mohou být. Jenže, to je nepochybně jejich (možná ne zcela uvědomovaným) účelem. V nebezpečí totiž nuda není možná. Následná kontemplace na díře a splácení dluhů z hazardu či drog (poté, co ti bývalí kumpáni náležitě „vysvětlí”, že bys fakt měl zaplatit) spolehlivě rozežene i ten největší mrak nudy. Jenže to asi není cesta, kterou by si kdokoliv aspoň trochu rozumný zvolil, že? Přesto podobný scénář v base je poměrně častý a mnozí se v tomto zdají být dokonce nepoučitelní. My je však následovat nebudeme.

Ti zkušenější a osvícenější z vězňů vědí, že je vhodné prakticky celý svůj čas ve vězení zaplnit nějakými smysluplnými aktivitami. Divil by ses, co všechno se dá v base dělat (a tím myslím zcela legální aktivity). Dokonce i brigády ve volném čase bez nároku na odměnu jsou skvělé. Neboť zahálka v kombinaci s nemožností opustit společný prostor plodí akorát intriky, sváry a následně násilí.

Královnou aktivit (nejenom) v base je posilování vlastní váhou. Hodně se toho kolem toho namluví, ve skutečnosti však jen málo vězňů je schopno cvičit pravidelně, vytrvale a rozumně, aby se nezranili nebo nevyhořeli. Pokud máš rozumný tréninkový plán, můžeš za tři roky lámat skály. Jestliže víš, že stejně dřív jak za tři roky ven nevylezeš, proč se mezitím nestát ukrutným nářezkem, že?

Z mojí vlastní zkušenosti mohu říci následující: Důsledně praktikovaný Trénink vězně (WADE, Paul, 2016) mne dokázal vyvést z těch největších chmur, nalézt v neradostném a strastiplném zaměstnání něco smysluplného, co mne naplňovalo a dávalo měřitelné výsledky a především energii tam zvládat mnoho nesmyslů a buzerací. Zajímavým nezamýšleným vedlejším efektem cvičení bylo, že jsem si najednou nenechal líbit snahy o manipulaci ze strany nadřízených a kolegů a velmi energicky jsem se proti nim vyhraňoval, což jsem dříve nečinil. 

Ani mozek však nemusí zahálet. Je spousta knížek, které máš možnost si přečíst. Něco je v knihovně, něco vyškemráš od zaměstnanců, něco třeba i od těch chytřejších spoluvězňů (ano, i chytří lidé se mohou dostat do kriminálu). Marné nemusí být ani šachy nebo třeba kreslení. Zkrátka jde o to ten čas jakkoli smysluplně zaplnit, aby ti to uteklo jako voda. A ani venku tomu není jinak. Volno samo o sobě tě šťastným neučiní, spíše pravý opak je pravdou.

2)  Na nic se neupínej!

Ve vězení mají význam tzv. majetky čili komodity, které se dají snadno směnit za jiné komodity nebo za služby (tabák, papírky, káva, cukr, známky…). Je dobré něco mít, nejsi závislý na ostatních. Na druhou stranu taky není moc dobré, když je vidět, že máš (zvlášť když jsi obklopen nemajetnými). Pak je vhodné se raději dobrovolně omezit, udělat si z nedostatku ctnost.

Řekněme si to na rovinu: Ve vězení nelze přežít tak, že budeš dělat přesně to, co je v předpisech, a naopak nebudeš dělat nic, z toho, co není povolené nebo je dokonce zakázané. Takhle to prostě nefunguje a nikdy ani nefungovalo. Potíž je totiž v tom, že jak je tam tolik lidí na malém prostoru, nelze si nevšímat, co druzí dělají a o čem se baví. A pokud něco potřebuješ (a každý něco potřebuje), je dobré s nimi být zadobře. Jenže to znamená aspoň pasivně participovat na jejich aktivitách, které jsou zakázané. Vybalancovat to je často problém a vždycky jdeš do rizika.

O všechno můžeš přijít, i o symboly prestiže (umístění na lepším oddíle, lepší práce, I. diferenční skupina…). Nic z toho není zaručeno, stačí jedno šlápnutí vedle nebo hodně závistivců okolo, a jsi v loji a neuděláš s tím nic.

Co jsem vysledoval, nejhorší je upínat se k šanci na podmíněné propuštění, tedy že půjdeš domů dřív. Nejvíce stresů pramení právě z toho, že se upneš na to, že tě pustí. Zcela zbytečně. Kdyby ses o nic nesnažil a byl takový, jaký jsi, výsledek by byl pravděpodobně stejný, avšak s tím rozdílem, že by ses nenervoval a byl bys v pohodě a tím pádem by stárnul pomaleji. Stejně jako v životě, příliš se na něco upínat znamená daleko spíše to ztratit.

Rovněž, když je nepustí, upadají někteří vězňové do depresí, na všechno se vykašlou a začnou brát drogy apod. Opět špatně! Pokud to nevyjde, není absolutně důvod se z toho hroutit. Ideálně pokračuj ve svém programu, který jsi měl doposud. Ne kvůli tomu, aby tě pustili na podmínku (nebo cokoli jiného vnějšího), nýbrž pro tebe samého. A v tom je ta pravá síla.

3)  Na cestě za svými cíli aktivně využívej vedle formálních institucí především síť neformálních známostí.

Ti, kteří se dostali na lepší pracovní pozice (a někdy do práce vůbec) toho zpravidla nedosáhli tím, že si napsali oficiální žádost o práci, tu hodili do kastlíku, a pak čekali. To samozřejmě učinili taky. Rozhodně na to však ani v nejmenším nespoléhali. Krom toho chodili v pravidelných intervalech otravovat vychovatele a snažili se na sebe upozornit v tom nejpozitivnějším duchu (např. vytíráním chodby během pracovní doby).

Především však zpravidla již po příjezdu do kriminálu se snažili zjistit, kdo ze známých tam sedí a třeba jim poslali všimné (balíček tabáku apod.). Na každém oddíle je někdo, kdo dochází na kýžené pracoviště a má dobré vztahy s brigadýrem. Tento brigadýr má zase důvěru u mistra. A mistr, když dostane tip na dobrého člověka, už si dotyčného sám vyžádá u vychovatele. Tohle sice není oficiálně deklarovaný postup, ovšem je to reálný proces, pomocí něhož jsou obsazovány důležité (někdy i nedůležité) pozice minimálně v 90 % případů. Nějaké oficiální komise už jsou jen formálním divadlem. A takhle je to se vším.

Protřelí borci se snaží být zdvořilí ke všem zaměstnancům, neboť nikdy nevíš, kdy, koho můžeš potřebovat. A skutečně se tato strategie dlouhodobě vyplácí. Spoléhat na oficiální systém by znamenalo, že nikdy nic mít nebudeš a vždycky tě akorát předběhnou, a ještě se ti vysmějí.

Já jsem postupoval obdobně. Když jsem potřeboval dejme tomu renovovat kancelář, nikdy jsem si nepsal oficiální žádanku. To by znamenalo, že bych třeba půl roku čekal, neboť vždycky jsou nějaké prioritní akce, a možná bych se nedočkal vůbec, o možnosti vybrat si barvu na stěny ani nemluvě. Udělal jsem to přesně naopak, a taky mi to fungovalo, a to opakovaně.

Domluvil jsem se přímo s konkrétními vězni zaměstnanými na dílnách. Pak jsem zašel za jedním z mistrů a zeptal jsem se ho, jestli chce zas přivézt bedýnku jablek (komodita, které jsem měl od příbuzných dostatek). Ten už o mně věděl od dotyčného vězně. Řekl, že to je problém, že má málo lidí, a může uvolnit jenom jednoho. Povídám, „v pohodě, seženu mu šikovné brigádníky k ruce.”

Následně jsem se domluvil s několika bezprizorními a prácechtivými darebáky na oddíle. Ti vystěhovali kancelář, vše nachystali. Já jsem jim tam nechal kávu a konvici, ať si uvaří kafe, kolik libo, a následně ode mne dostali pochvalu. Dokonce mi na dílnách namíchali odstín barvy přesně dle mých požadavků, což by bylo normálně nemyslitelné. Za týden bylo vymalováno, a to doslova, včetně opravy podlahy, položení nového lina, natření dveří atd. A všichni byli maximálně spokojení. Jak by to asi dopadlo oficiální cestou? Možná bych čekal dosud.

V životě je to stejné. Když něco chceš, je třeba okamžitě rozhodit sítě a žhavit dráty a nestydět se říci o pomoc. Znovu se mi to potvrdilo, když jsem loni hledal nové zaměstnání.  Kýžené místo jsem dostal na dobré slovo jedné známé, poté co jsem se mezi řečí zmínil, že potřebuji novou práci (oficiální pohovor už byl jen formalitou).

Příště budeme pokračovat, máš se na co těšit 🙂